„Ano!“
Děda to své „ano!“ vyrazil s nejvyšší možnou hněvivostí, jaké byla počtářova mluvidla schopna.
„Copak to nechápeš?“ zařval na mě. „Já vím, že jsem vždycky byl pitomec a fanatik, ale poctivý pitomec a romantický fanatik. Všechny kosmonauty od začátku jumpové epochy znám jménem! Co já se nabrečel, když se naše marťanská sonda zřítila do oceánu — a tobě přitom dneska její název už vůbec nic neřekne… Když do základů vyhořela americká měsíční osada, poprvé v životě jsem se z hoře opil! Já si pro lidstvo vždycky přál hvězdnou budoucnost. Ta přišla, jenže docela jiná, než jsem si kdysi představoval. Když se ale hroutí velký sen, tak vždycky ještě zbývá místo pro nějaký malý. Osobní! Já nevím, možná že něco velkého se nakonec dá realizovat právě jen prostřednictvím malých věcí, co vy na to? Ano, já chci vidět nebe, planoucí miliony hvězd! Chci se dostat do středu Galaxie! Stanout na planetě, na níž představitelé lidstva nikdy nebyli, a ocitnout se tam neměli ani za tisíc let! A třeba tam pro lidstvo něco vykonat. Pokud je to vůbec možné…“
Umlkl, ale ne proto, aby znovu nabral dech — to počtářovo tělo zřejmě nepotřebovalo — spíš proto, aby si zformuloval závěr.
„Já dobře věděl, že můžu chcípnout už při startu ze Země,“ řekl tiše. „No a co? Tak bych se tam dostal jako mrtvola, jako strašák, ale byl bych tam, ve vesmíru, v nebi…“
„Dědo…“
„Tak řekni, že na to nemám právo,“ pokračoval dědeček. „A já s tebou budu souhlasit. Koneckonců jsi lepší než já. Však jsem tě tak vychoval.“
„Máš na to právo.“
Reptiloid na mě pohlédl bleděmodrýma očima.
„Víš, dědo,“ pokračoval jsem dál, „oni ti geometři neumějí chtít něco jen pro sebe. Nebo to skoro neumějí. Není to třeba ten největší nedostatek, když člověk zapomíná sám na sebe?“
„Takže egoizmus jako záruka prosperity vesmíru?“ nechal dědeček bez povšimnutí to, že jsem jeho cestě požehnal. „Nene, Petře, já bych své přání vypravit se do jádra Galaxie s tebou nijak neideologizoval. Teď asi nedokážeme posoudit, co je správnější. Ale mít možnost dostat se tam je prostě příliš velké pokušení.“
Nevím… Možná děda udělal správně, když to mé filozofování přerušil. Jenže já opravdu pochybuji o normálnosti lidí, kteří pro sebe osobně nic nechtějí. Prostě vůbec nic — ani moc, ani peníze, ani bungalov na Maledivách, ani nebe s milionem hvězd, ani to sladké chvění, jímž naplní celé naše tělo každý jump.
Když člověk nemá co ztratit, nikdy druhému neporozumí. To už předvedli opravdu mnozí — pozemskými politiky počínaje a Patrony geometrů konče. Svět, ve kterém by se všichni starali jen o jiné, by nutně vypadal jako velké mraveniště. Ostatně to už není starost pro mě, ale pro karatele typu Lva Tolstého a jeho mravoličných spisků. Nebo ještě lépe pro jeho ženu Sofju Andrejevnu a její vzpomínky na velkého myslitele a na to, jak si počínal v každodenním životě.
„Tak dobře, dědo,“ řekl jsem. „Tak tedy podlehneme pokušení.“
„Jenom se ještě musíme zeptat, co si o tom myslí alarský vrchní velitel. Protože jeho sklon k dobrodružství taky má své meze.“
Ten děda tedy umí zchladit nadšení.
Kapitola třetí
Danilova jsem našel v jednom z hangárů vlajkové lodi. Přesněji řečeno jsem ho nenašel sám, ale s pomocí jednoho Alara, který se mi nabídl.
Když jsem si teď vybavoval svůj útěk, čím dál víc jsem chápal, že to od začátku až do konce bylo jen divadýlko. Těmihle spletitými, tmavými chodbami, uspořádanými bez jakékoli logiky, bych nikdy neunikl. To by člověk musel být krysa, nebo by ji alespoň musel mít za předka jako Alaři, aby se tu orientoval.
Mě tudy jednoduše vedli, vymezovali mi jednu jedinou cestu a přitom tak ve mně vytvářeli iluzi svobody. A ač je to zvláštní, tahle iluze byla mnohem pravděpodobnější a sympatičtější než skutečná, snad jen trochu deformovaná svoboda ve světě geometrů…
Danilov obcházel Mudrce. Což jako obvykle vypadalo příšerně. Nepatrný človíček obchází obrovitý raketoplán, pedanticky si prohlíží kortrizonové destičky, nahlíží do trysek a poplácává po křídlech. No není to hloupé? Mudrc není auto a Danilov není řidič, který by snad byl schopen objevit nějakou vadu.
Jenže vždycky chceme mít nad situací kontrolu. Nebo alespoň iluzi kontroly.
„Sašo!“ křikl jsem na něj už zdálky. Můj hlas prázdným hangárem dutě zaduněl.
Danilov se otočil a učinil neurčité gesto rukou.
„Co mašina?“ zeptal jsem se.
„No, nic zvláštního,“ odvětil mi sklesle.
„Děda říkal, že to Alaři všechno předělali.“
„No… všechno snad ne…“
Přistoupil jsem k raketoplánu zezadu a pohlédl do trysky.
A nenašel jsem v nich nic zvláštního. Tak jaképak plazmové motory!
„Alaři nám tam nacpali svý pohonný jednotky,“ sdělil mi chmurně plukovník. „Pohání to voda. O energetickým principu, na kterým to funguje, nám řekli, že bysme tomu stejně nerozuměli, ale že to bude makat nejmíň rok. Tah to teď má nejmíň vo řád vyšší.“
„A jak se to teď bude ovládat?“
„Zamontovali nám do pultu dvoupolohovej přepínač — s polohama PLAZMA a KAPALINOVÉ PALIVO. A řekli, že systém ovládání bude všechno transformovat na parametry, na který jsme zvyklý, přej si ani nevšimneme, na co zrovna letíme. Ale lítat to přej bude úplně normálně. Přistávací manévr budeš moct několikrát zvopakovat a jen tak z plezíru si zalítnout třeba na Měsíc a zpátky.“
„A bude to startovat ze Země?“ zajímalo mě.
Danilov se odmlčel a pak nepříliš nadšeně broukclass="underline"
„Jo.“
„A to všechno na vodu?“
„Nojo.“
Okamžitě jsem si představil téměř prázdný kosmodrom ve Svobodném. Nikde žádné rakety ani sklady paliva. Jen startovací dráhy a řady raketoplánů. Ty raketoplány se budou po drahách rozjíždět jako letadla, bez cizí pomoci se budou dostávat na oběžnou dráhu a pak jumpovat někam pryč…
„A dá se ta jejich technologie okopírovat?“ zeptal jsem se.
„Tak za sto let,“ odsekl mi vztekle.
Naprosto jsem ho chápal. Nechat si strčit čumák do vlastní primitivnosti je smutné. Obzvlášť do primitivnosti tohoto druhu…
„Alaři nám ty motory instalovali pro ten chystanej let ke geometrům?“
Jo.“
„Takže je teď zase vymontujou?“
„Proč?“ ušklíbl se popuzeně. „Už jsem se na to ptal… Přej že to nestojí za námahu…“
Tu scénu jsem si hned představil. Danilov se u velitele alarské flotily smutně informuje, kdy mu ty zázračné, supermohutné a vůbec báječné motory z Mudrce zase vymontují. A vrchní velitel jen nakrčí krysí čenich a odpovídá mu, že lámat si hlavu s takovým šrotem přece nemá smysl. Jako dospělý, který dítěti daroval nádherně barevné sklíčko. Jenže dítě nechápe, jak strašně je to pokořující, když to, co vy považujete za vzácnost, má jiný jen za starý krám.
„Tak aspoň budeš lítat s něčím pořádným,“ pokusil jsem se ho upokojit. Moc se mi to ale nepovedlo.
„Mně starej Mudrc naprosto vyhovoval,“ odsekl hašteřivě. „Protože s těmahle zázrakama nám vydrží akorát na cestu zpátky domů. Tam to do šroubku rozeberou a budou to zkoumat.“
„Na Zemi do šroubku rozeberou i nás,“ ujistil jsem ho. „Za všechny naše zásluhy… Protože už jen ten jump z nízký oběžný dráhy se trestá doživotním zákazem lítání.“