„Jakýho plynu, proboha?“
„Je to lehkej trankvilizér. Aby se ti líp vzpomínalo. Jinak je to absolutně neškodný.“
Znělo to dosti nepříjemně. Pokrčil jsem rameny a pohlédl ke stropu:
„Tak jo, pusťte mi to sem.“
Nic se neozvalo, ani jsem nic neucítil. Jen se mi lehce zatočila hlava a světlo jako by najednou bylo jasnější.
Rozhodně jsem ale nezaznamenal nic, co by připomínalo účinek narkotik. Třeba se Alaři přepočítali a jejich trankvilizér na lidi nepůsobí…
Pak se mě zmocnily pochyby. Jak dlouho už tady takhle ležím? Minutu, nebo dvě? Každopádně dlouho. Copak to jde, takhle plýtvat drahocenným časem? Vždyť tu chcípnu nudou! Nepokojně jsem sebou zavrtěl, jako bych měl sto chutí vstát a odejít.
„Řekni nám, Petře, co všechno se s tebou dělo po útěku,“ uslyšel jsem velitelův hlas. „Od okamžiku, kdy ses ocitl v lodi.“
Ta otázka pro mě znamenala úlevu. Konečně jsem se měl čím zabývat.
„Jmenoval jsem se Nik Rimer,“ řekl jsem. „Prostřednictvím neverbálního komunikačního kanálu mi to oznámila sama loď. Byl jsem rozvědčík a regresor. To první asi vysvětlovat nemusím a to druhý znamená, že regresor se začlení do společnosti a postupně snižuje úroveň jejího rozvoje. Což je přípravná etapa před vývojem příslušný civilizace tím správným směrem.“
„Co je to správný směr?“ zeptal se Alar.
„Přátelství. Jednota všech civilizací a jejich společná expanze.“
„S jakým cílem?“
„Tím cílem je zase přátelství. Je to uzavřenej vývojovej cyklus. Civilizace se hledají a pohlcují za účelem hledání civilizací nových.“
Vrchní velitel učinil krátkou pauzu a pak se zeptaclass="underline"
„A jaký to má smysl?“
To je přece tupec!
„No žádnej.“
„A rasa geometrů pak mezi pohlcenými civilizacemi dominuje?“
„Ne. Dominuje idea.“
Do dialogu zasáhl kdosi další:
„Vyprávěj dál, Petře.“
„Ahoj, Karle.“ Počtářův hlas mě nijak nepřekvapil. „Kde je děda?“
„Děda je tady.“
„Tak ať se mi ozve.“
Následovala krátká odmlka, až jsem konečně zaslechclass="underline"
„Nazdar, Péťo.“
„Nazdar,“ odpověděl jsem do stropu. „Tak co, všechno v pořádku?“
Dědův hlas mi připadal nějak unavený a bez obvyklého optimizmu:
„V mezích možností. Ale vyprávěj, chlapče. Jak jsi loď geometrů vlastně ovládal?“
„Dával jsem jen všeobecný pokyny. Ty lodě mají slušnej systém vnitřního intelektu. Jenže… Jenže je to kastrát.“
„To nám vysvětli, Péťo.“
„Řek bych, že počítač lodi je na pomezí normálního rozumu. Je dokonce schopen se učit. Ale neznámo proč si sám sebe neuvědomuje.“
„Ano, to jsme předpokládali. Je to velmi elegantní řešení, Péťo. Jejich počítače nezískávají inteligenci, protože se za inteligentní už považují.“
„Cože?“ Moc se mi chtělo mluvit samotnému, ale tentokrát jsem se otázky nedokázal zdržet.
„Ba co víc — v jistém smyslu,“ děda se charakteristicky uchichtl, „se každý počítač geometrů považuje za jedinou inteligentní bytost ve vesmíru. Prostě za Boha, jestli chceš. Realitu vnímá jen jako hru své obrazotvornosti. Takhle výkonná soustava umělé inteligence by si sama sebe nakonec uvědomila, kdyby ovšem tento úkol nepovažovala za už dávno splněný.“
„Trochu nebezpečná cesta,“ usoudil jsem.
„Naopak, Péťo. Ta nejpohodlnější. Snad dokonce jedině možná. Vězeň, který se považuje za svobodného, o svobodu neusiluje.“
„Já jsem tak rád, že tě slyším, dědo,“ řekl jsem po krátkém odmlčení. „Víš, docela jsi mi scházel.“
Pauza z jeho strany byla krátká a rozpačitá. Přece jen nás poslouchalo až příliš mnoho svědků. A na sentiment nebyl čas.
„Vyprávěj dál, Péťo,“ poprosil mě dědeček. „Tenhle plyn vyvolává řečnost a snahu podělit se o informace. Tak se zbytečně netrap.“
„Geometři mají výborný lodě,“ pokračoval jsem tedy. „Techniky jumpu se neužívá, ale jejich rychlost v mimoprostoru překonává všechno, co znaj civilizace Konkláve. No a protože sám o sobě jsem si nic nepamatoval, loď začala fungovat podle instrukcí…“
Mluvil jsem dlouho. Občas mě přerušili nějakou otázkou — Danilov, děda, Máša i alarský vrchní velitel… Otázky posledně jmenovaného mi občas připadaly zvláštní — řekl jsem si, že se nejspíš neptá on sám, ale jeho symbiotický tlumočník.
Nejtěžší pro mě bylo mluvit o společnosti civilizace geometrů. Ještě pořád jsem nebyl schopen chápat tuto společnost jako zcela cizí a soustředit se na to, co bylo nejpodstatnější. Velmi zajímavá byla například absence rodiny, jenže zrovna na tenhle rys jsem si vzpomněl zcela náhodou. Navíc jsem velice mnoho věcí prostě nevěděl. Například to, jak fungují dopravní kabiny… „Je to jump, průnik jinou dimenzí nebo proces překopírování těla v jiném bodě a zničení těla původního?“ zeptal se Alar — a já odpověď na takovou otázku neznal. Z poslední verze mi bylo až trochu špatně, ale musel jsem připustit, že i takováto varianta je plně myslitelná.
Než jsem své vyprávění ukončil, působení narkotika téměř ustalo. Nějaký Alar mi mlčky přinesl podnos se snídaní a vzdálil se. Já jen usedl zpříma, začal jíst a zároveň se zaposlouchal do sporu. Spojení „místnosti hlášení“ s prostorem, kde seděli „spiklenci“, se nepřerušilo, z čehož jsem měl velkou radost. Jinak bych si v tuhle chvíli připadal jako prachsprostý špion.
Mluvil především děda. Vypadalo to, že všichni — tedy jak Alaři, tak počtář — ho považovali za hlavního znalce geometrů.
„Jejich civilizace je fenomenální,“ hlásal děd profesorsky. „Začněme tím nejdůležitějším: na jejich planetě existovaly dvě inteligentní rasy. Jsou jinak známy podobné precedenty?“
„Ano,“ ozval se Alar a tentokrát to byl zřejmě on osobně, a ne jeho Kualkua. „Několik takových příkladů známe.“
„A k jakému výsledku vedla jejich koexistence?“ zajímalo okamžitě dědu.
„Jedna z ras byla vždy zničena už v zárodečném stádiu. To, co se stalo na planetě geometrů, je víc než banální. Civilizace méně rozvinutá přitom vždy druhou inteligentní rasu považuje za konkurenta, jehož je třeba zničit.“
Měl jsem najednou pocit, jako by se omlouval. Neměl snad na mysli i samotné Alary?
„Tohle je ale poněkud jiná varianta. Obě rasy byly už dostatečně rozvinuté a inteligentní. Geometři zvítězili díky tomu, že vymysleli biologickou zbraň, což je pro feudální stupeň vývoje společnosti úspěch věru nevídaný.“
„Tahle argumentace mi nepřipadá úplně přesná,“ ozvala se nečekaně Máša. Na okamžik se zarazila, ale pak s jistým napětím v hlase pokračovala: „Andreji Valentinoviči… Společnost geometrů sice nadlouho uvízla ve středověku, ale zároveň ho v mnoha ohledech přerostla. Vzpomínáte si, o čem mluvil Péťa? O dlouhé izolaci na jednom kontinentu. V tom bych viděla jistou analogii s japonskou společností. Tam prodloužení středověku taky znamenalo nečekaný vývoj v mnoha oblastech vědy. A jejich základní sociální systém, Patronství, je pak taky snadno vysvětlitelný.“
No výborně, Mášo! Tak ona mladá dáma se klidně hádá s dědou! Roste nám, děvče, roste…
Dopil jsem příjemně nakyslou šťávu, uložil se co nejpohodlněji zpátky do křesla a zavřel oči.
„Jenže středověk zůstává středověkem, Mášo,“ nenechal se vykolejit děda. Jistě, asijského typu, to máš pravdu. Proto jejich kultura zůstala i nadále v intencích asijské vývojové linie.“