„Co ještě víme o zákonech vzniku života?“ otázal se rétoricky počtář.
„My poměrně málol“ zašpičkoval žlučovitě děda.
„A my ještě méně.“
Měl jsem dojem, že reptiloid chce říct něco velice důležitého. Jenže děda, jehož rozčilovala nutnost se s Karlem v promluvách střídat, si toho nevšiml.
„Zatím víme jen o dvou civilizacích jádra,“ pronesl důrazně. „Ta první jsou geometři, svazek tří ras, v němž přes veškerou rovnoprávnost dominují lidé. A pak je tu svět Stínu, o kterém nevíme nic. Dokonce ani kdo ho obývá a jak vypadá.“
Konečně jsem se odhodlal znovu vstoupit do diskuze:
„Já bych řek, že jsou to taky humanoidi.“
„Proč?“
„No… třeba už ten tón geometrů, dědo. Myslím, když mluvili o Stínu… Takhle my o Cizích neuvažujeme. Spíš o nějakým pozemským národě či státu. Kterej nám není příjemnej, ale zároveň je náš.“
„Protože geometři zdaleka nejsou takoví xenofobové jako my.“
„No právě, dědo. Přátelům přiznávaj právo na kdejakej vrtoch. Je to zkrátka postoj… staršího bratra, nebo co. Kdežto jakmile jde o Stín, vypadá to docela jinak.“
Děda mlčel.
„Karle,“ oslovil jsem tiše reptiloida, „odpověz mi na jednu otázku: Proč jsme si s geometrama tak podobný? A jako by nestačila jen vnější podoba, jsme stejný i geneticky. To přece není náhoda!“
„Není,“ připustil zdráhavě počtář.
„No a o co teda jde?“
Měl jsem pocit, že když mi to řekne, tak hned najdu odpověď. Nějakou podivnou, univerzální odpověď na všechny záhady a problémy. Proč jsou Silní silní, Slabí zase slabí, co je to Stín a jak geometry přesvědčit, aby každému nevnucovali to svoje Přátelství…
„Přesnou odpověď neznám.“
„Přesný odpovědi neexistujou vůbec, Karle,“ poučil jsem ho laskavě. „Vždycky tu jsou jen dohady a předpoklady. Ty ses třeba divil tomu, proč jsme si s geometrama tak podobný. To znamená, že si o tom něco myslíš…“
„Je to jen hypotéza. A tu nehodlám nikomu sdělovat.“
„Proč?“
„Protože byste na ni přistoupili a sami hledat přestali. A lepší je, když budete pátrat sami, nezávisle.“
Na okamžik jsem se zadumal.
„Karle… Když tedy počítáš s tím, respektive když si myslíš, že tu hypotézu přijmeme, tak to znamená, že lidem lichotí?“
„Do jisté míry,“ odpověděl nepříliš ochotně reptiloid.
„Třeba že my a geometři jsme potomci starobylý mocný civilizace, která kdysi osídlovala celou Galaxii,“ začal jsem teoretizovat.
Reptiloid se tenoučce rozesmáclass="underline"
„Ale Petře… Takovéhle hypotézy jsou vlastní mladým, nezralým civilizacím. Mezi takové jsem lidi prozatím neřadil.“
„Tak třeba…“
Tentokrát se do toho znovu vložil dědeček:
„Ale Péťo — takových hypotéz bych ti mohl vyklopit deset. Třeba že geometři jsou jen plodem našich materializovaných představ, že jsme pozůstatek jejich nezdařeného experimentu nebo potomci jejich zbloudilé expedice…“
„Plod obrazotvornosti? No proč ne? Sám jsi přece říkal, že jejich společnost je podobná našim utopiím! A já sám si vzpomínám, že jsem někde potkal regresory… nebo snad progresory, a taky Světovou radu…“
„To nic neznamená, Petre. To je jen otázka transkripce a vnímání. Když do tebe počtář vpravil jazyk geometrů, tak sis bezděky vybral adekvátní náhrady za jejich pojmy. Kde se dalo — z vědeckých časopisů, z knih, které jsi četl v dětství, nebo třeba z bulvárních časopisů. Kdybys byl francouzský astronaut Pierre, planeta geometrů by pro tebe byla jiná. Na svět se vždycky díváme přes brýle s tlustými deformujícími skly, které nám dospělí nasadili v dětství. Ty brýle se jmenují výchova, kultura a mentalita. A nezbavíme se jich nikdy. A já tě nemohl odchovat pod černým poklopem, Péťo, protože to by ses nenaučil vidět vůbec.“
„Dědečka poslouchej, je velmi moudrý,“ řekl Karel.
Pohlédl jsem na pošklebujícího se reptiloida a pak jsem se zeptaclass="underline"
„Že vy jste se dohodli? To je přesila, dva na jednoho…“
„To si myslíš, že nemám pravdu?“ zajímalo dědu.
„Asi máš,“ připustil jsem otráveně. „Jsi zkrátka chytřejší, dědo. Můžeš na to být hrdej.“
„Z toho si nic nedělej, Péťo. To je tím, že jsem taky starší.“
Děda se zachichotal vysokým hláskem — jako vždy, když právě vyslovenému žertu rozuměl stejně jen on.
„Tak mi řekni, co teď budeme dělat? Podporovat geometry? Bojovat za Konkláve? Nebo co?“
„Jak si představuješ pátrání po Stínu?“ zeptal se děda.
„Na lodi geometrů jsou nějaký kosmický mapy. A ta loď letěla z jádra Galaxie samostatně. Tak si do ní jednoduše sednu a…“
„My si do té lodi sednem. Všichni společně. Ty, já… tedy — my s Karlem, Danilov, Máša…“
„To se nezdaří,“ poznamenal jsem skoro potěšené. „Tyhle lodičky jsou pro jednoho pilota. Maximálně pro dva, ale to jen při krátkých letech.“
„A vzpomínáš si, za jakých okolností Alaři zajali rozvědčíka geometrů?“
„Co máš na mysli?“
„No on se přece pokusil napojit na alarskou stíhačku. Prostě ji vzít na háky a odvléct s sebou. Což je zřejmě jejich běžná operace. Takže my jednoduše spojíme našeho Mudrce stou jejich lodí.“
Zasmál jsem se:
„To nemyslíš vážně, dědečku! Ty bys chtěl letět do centra Galaxie v raketoplánu s kapalinovýma motorama?“
„A proč ne?“
Což je nakonec pravda — proč ne! Umlkl jsem. Náš starý raketoplán bude sloužit jen jako další kabina pro posádku. A je opravdu docela dobře možné, že výkon výzvědné lodi plně postačí i pro společný let s Mudrcem.
„Kromě toho už Mudrc kapalinové motory nemá,“ dodal děda. „Alaři nám na něj namontovali plazmové.“
„To je normálně vzali a dali je tam?“
„Ano.“
Chtěl jsem říkat něco o vyvážení, aerodynamice, termoizolaci a systémech řízení, které s cizími technologiemi nemůžou být kompatibilní. Pak jsem se ale podíval na reptiloidův poťouchlý škleb a nechal jsem si námitky pro sebe.
Divoch, jemuž obvyklou tětivu ze střívek nahradíte syntetickou strunou, taky může nejdřív zapochybovat: A bude mi to vůbec střílet? Ale tak zle na tom snad nejsem…
„A nebojej se Alaři? To je přece porušení zákonů…“
„Když přicházíš o hlavu, na vlasy se neptej,“ utrousil děda. „Takže Péťo! Jsem připraven s tebou souhlasit a využít omezený čas, který ještě zbývá, spíš na let k jádru Galaxie než na byrokratické šílenství a na spory s vládními idioty. Třeba se na nás štěstí usměje. Třeba tam potkáme představitele Stínu… Vysoké, plavé, ušlechtilé humanoidy, kteří nás naučí dobru a vzájemnému porozumění. Geometři pak najednou budou snášenlivější, Silní se zastydí a poprosí o přijetí mezi Slabé a Země se změní v jednu kvetoucí zahradu… Co tomu říkáš? Vypravíme se za zázrakem, Péťo. Ale všichni společně.“
„Věříš v úspěch?“ zeptal jsem se.
Reptiloid zakroutil hlavou.
„Tak proč souhlasíš? Mohli bychom přece oba projekty dát dohromady. Ty s Danilovem a s Mášou poletíš k Zemi, kdežto já do jádra Galaxie.“
Děda mlčel — a počtář do rozmluvy nezasahoval.
„Ty… ty se tam prostě chceš dostat, dědo!“ pochopil jsem konečně. „Dědo, že ty chceš vidět jinej svět?!“