Ať se taková definice líbí nebo ne, „režim čekistů“ je něco, nemající precedens v minulosti Ruska: je to proces stanovení režimu zastupitelstva Božího na Zemi všech lidí bez výjimky, ve kterém nebudou mít místo ani „inkvizitoři“, ani „kombinátoři“, protože oni všichni jsou tyrany.
Ale „režim čekistů“ není ani „režimem Velkého kombinátora“, protože:
• na svobodu kombinátorství režim ukládá ohraničení, vycházeje ze svého chápání adekvátnosti, konaje právem síly, jak i přísluší „režimu Velkého inkvizitora“;
• Západ má znova nevyčerpatelnou zásobu výtek k Rusku, vytýkaje jeho vedení ústup z obecně přijatých norem liberalismu, tj. „režim čekistů“ provádí nějakou globální politiku, aniž vysvětluje její podstatu (na rozdíl od SSSR, zvláště stalinského SSSR);
• nejenže neprovádí, ale ani nepodporuje politiku „destalinizace“ tak, jak by chtěli liberálové a připouští činnost neostalinistů a dalších neliberálů, přičemž ideovým liberálům navrhuje ne zakazovat šíření tvorby jejich protivníků, a ideově porazit ty, kdo s nimi nesouhlasí, aby tak liberálové přesvědčili všechny o své pravdě. A to je sofistikovaný výsměch liberálům, protože liberálové nejsou připraveni k otevřené diskusi kvůli přívrženectví „dábelské logice“ „velkého kombinátorství“.
Proto vyvstává otázka: A co dělá „režim čekistů“, pokud mu jsou jako by vlastní jak rysy antiliberálního „režimu Velkého inkvizitora“, tak rysy liberálního „režimu Velkého kombinátora“?
Odpověď je prostá:
• Do vnějšího světa vysílá stále obnovovanou záhadu „Kdo je pan Putin?“, na níž v liberální mentalitě neexistuje životu adekvátní odpověď.
• Ve vnitřní politice zaujal pozici „rozhodčího“, tj. toho kdo řídí konflikt „velkých kombinátorů“ (liberálů) a „velkých inkvizitorů“ („elitářů“ - patriotů, zastánců silné role státu) a tím samým „režim čekistů“ objektivně pracuje na to, aby se Rusko nakonec osvobodilo od nadvlády „režimu Velkého inkvizitora“ nad psychodynamikou jeho společnosti a koncepcí společensko-státních vztahů, a neocitlo by se pod nadvládou globálního „režimu Velkého kombinátora“ USA.
Oba dva druhy této činnosti jsou užitečné, protože činnost-nečinnost režimu rodí okolnosti, které samy nutí lidi přemýšlet na tím, jak žije lidstvo a jak žije Rusko? V důsledku čeho žijí tak, jak žijí a ne jinak? Co a jak je třeba dělat pro to, aby se žilo lépe?
A v této činnosti – v přemýšlení – žádný státní aparát (ani defektní, ani vrcholně profesionální) není schopen zaměnit z větší části nehlasně probíhající myšlenkový proces všech a každého. Ale právě dosažení lidmi určité úrovně chápání světa, to je to, co je Rusku dnes třeba pro další rozvoj. A „režim Velkého inkvizitora“ i „režim Velkého kombinátora“ jsou totožné v tom, že vytvářejí podmínky, bránící řešení toho společenského úkolu. Proto pokud se Rusko zabývá tím přemýšlením, a čím více lidí se zapojuje do toho procesu, Bůh nám vždy pomáhá.
Ti, kdo nechtějí přemýšlet a osobně se rozvíjet, stávají se buďto „trávou na poli boje“, nebo bojovníky v řadách na smrt se bijících přívrženců „režimu Velkého kombinátora“ a „režimu Velkého inkvizitora“. Takže i oni se zabývají obecně prospěšnou činností vzájemného potlačení.
A degradace postsovětské státnosti vytváří předpoklady k tomu, aby přeměna Ruska a jeho státnosti proběhla bez otřesů a katastrof, protože finálně zdegradovaná, zesláblá postsovětská tupo-byrokratická moc nemůže vyprovokovat revoluci a rozpoutat občanskou válku v Rusku.
2.4. Rusko a globální „antiamerikanismus“
«Wikipedie» dává následující definici:
«Antiamerikanismus — negativní vztah k politice, kultuře a obyvatelstvu Spojených států amerických. Poprvé byl termín antiamerikanismus použit v roce 1948 ve Francii, od té doby byly různé aspekty domácí a zahraničněpolitické činnosti USA, a také kultury USA často terčem fundamentální kritiky. Avšak protože se tak dělo v různých kontextech a kritika byla pronášena vycházejíc z širokého spektra politických a religiozních pohledů, nelze mluvit o jediném antiamerickém proudu či jediné ideologii.
V řadě případů se antiamerikanismus projevuje především v negativním vztahu k vnější a často i vnitřní politice USA, a ne k samotnému americkému národu nebo jeho kultuře(…)
Ve vystoupení ředitele americké Národní rady o rozvědce (National Intelligence Council) Thomase Fingara „Globální trendy 2025“ (2008) se poznamenává, že nespokojenost s politikou USA ve světě je natolik velká, že libovolná americká idea ohledně mezinárodní agendy je diskreditována dopředu – už jen tím, že je americká. (…)»
Pokud vyhledáme na internetu články na téma „antiamerikanismus“, ve většině případů se v nich „antiamerikanismus“ kritizuje jako druh ničím nepodložené xenofobie, nebo se tak či onak dává pochopit, že v „antiamerikanismu“ se projevuje závist lenivců k USA, které jsou úspěšné díky podnikavosti a pracovistosti svých obyvatel.
Nicméně, státy různých regionů planety, setkávaje se s nemožností realizovat ve spolupráci s USA a jimi podřízenými kryptokoloniemi zájmy vlastního společensko-ekonomického rozvoje, vyřešit zděděné sociokulturní, ekonomické a ekologické problémy, zjišťují, že politika USA je licoměrná a lživá; že pomoc ve vyřešení místních sociokulturních, ekonomických a ekologických problémů ze strany USA neexistuje, nebo se ztrácí na pozadí mnohem větší škody, způsobované ze strany USA, a státy v důsledku takové spolupráce se stávají kryptokoloniemi USA. Toto i je podstata západního modelu globalizace.
Společnosti, ve kterých nespokojenost se západní globalizací je dostatečně vlivný politický faktor, aby ho brala na vědomí jejich vládnoucí „elita“, to jsou naši potenciální spojenci. Stav globální civilizace se změnil od té doby, kdy car Alexandr III. naprosto správně tvrdiclass="underline" „Na celém světě máme jen dva věrné spojence – naši armádu a flotilu. Všichni ostatní se při první příležitosti obrátí proti nám.“ Pro realizaci tohoto potenciálu je třeba vyplnit to, o čem A.S.Chomjakov psal už v roce 1839 v básni „Rusku“:
49
Takzvaná „ďábelská logika“ se od normální logiky ve všech jejích druzích liší v tom, že vychází z následujících principů:
• axiomatika a pravidla, ohlášená na začátku procesu logických úvah, mohou být bez oznámení měněny;
• jedny pojmy se nenápadně zaměňují za jiné, tj. jedním a tímtéž lexikálním (nebo jiným symbolickým) výrazem se na různých etapách logické procedury mohou označovat různé subjektivně-obrazné představy a objektivně různé jevy;
• pod rouškou určitosti se mohou skrývat neurčitosti, které dále umožní přivést oběť „ďábelské logiky“ k plně jednoznačným závěrům a nemožnosti podložit jiné závěry v mezích hranic jemu navržené „logické“ procedury;
• množina výchozích údajů, nutných pro adekvátní chápání problému a jeho řešení může být uměle zmenšena, a také v ní mohou být údaje, které nemají vztah ke zkoumanému problému, ale možná mající vztah k jinému problému, což dovoluje v řadě případů vnutit pod jakoby řešení jednoho problému řešení nebo pseudořešení nějakého jiného problému.
• Mohou být navrhovány svou podstatou „tunelové scénáře“ zkoumání problematiky, v nichž je dopředu dán vstup a výstup na dopředu známé žádané závěry, a přechod k druhým scénářům posuzování problematiky se bude eliminovat pod různými záminkami atd. Funguje to na základě výběru faktů: fakta vhodná pro podložení žádaného závěru se apriori přiznají nevyvratitelně správnými, a nevhodná fakta se ignorují nebo se apriori přiznávají jako lživé a neadekvátní.
50
“Jsem skutečným demokratem? Jistě, jsem absolutním čistým demokratem. Ale víte v čem je problém? Dokonce ne problém, ale skutečná tragédie.V tom, že jsem takový sám, ve světě další takoví prostě nejsou. Podívejte se, co se děje v Evropě: tvrdé zacházení s demonstranty, použití gumových projektilů, plynu, to v jednom městě, to v druhém, vraždy demonstrantů na ulicích. O postsovětském prostoru už vůbec nemluvím.... Po smrti Mahatmy Gándhího není s kým pohovořit.“
(V.Putin na setkání G8 v rozhovoru s novináři v roce 2007)