Sociální psychodynamika Ruska ve vztahu k té koncepci vzájemných vztahů státní moci a společnosti, která se projevila v metaforičnosti legendy o Velkém inkvizitoru, v sobě zahrnuje nyní i v minulosti zahrnovala tři aspekty:
• z jedné strany je jí vlastní sen o dobrém a spravedlivém carovi, který svou mocí, za pomoci přizvaných osob, které jsou zavázány mu sloužit věrně a čestně, vykořeňuje křivdu-nepravdu ze života společnosti;
• z druhé strany stejná psychodynamika rodila systematickou sabotáž nespravedlivé politiky státu poddanými ve všech vrstvách, přecházející pravidelně ve vzpoury;
• Odlišnost představ a reality se vysvětlovala frázemi:
→ «Car je dobrý, bojaři špatní»;
→ nebo v krajním případě: „Cara vyměnili: není to skutečný car...“ tj. je potřeba skutečného cara, který bude dobrý.
Zde je důležité poukázat na jednu důležitou okolnost. Pro většinu lidí ve společnosti, přebývající pod mocí „režimu Velkého inkvizitora“, je přijetí právě režimu, jako určitého systému realizace moci, - neřešitelný problém, díky čemu se režim jako celek redukuje k osobě, která ho nominálně vede. V důsledku té chyby je jediným receptem řešení sociálních problémů výměna osoby, představující režim, ale nikoli analýza defektů režimu a změna režimu cestou odstranění jeho systémotvorných defektů. To se týká i F.M.Dostojevského, autora politické metafory „Velkého inkvizitora“. Ačkoli je to chyba chápání světa, přesto je to sociální norma pro davo-“elitarismus“ ve všech jeho projevech, včetně vlády „režimu Velkého inkvizitora“.
Sovětská epocha historie je modifikací „režimu Velkého inkvizitora“, protože psychodynamika společnosti s pádem monarchie a zavedením vlády sovětů zástupců pracujících se nezměnila. Pokus J.V.Stalina zpřetrhat tuto algoritmiku společensko-státních vzájemných vztahů se projevil ve vytvoření a přijetí Ústavy SSSR roku 1936. Avšak pokus se nepovedl, protože stranická byrokracie – kolektivní „Velký inkvizitor“ - spustila čistky roku 1937, čemuž Stalin nebyl fakticky osamocený schopen zabránit. Represe roku 1937 zahnaly do strachu desítky milionů lidí, a především děti obětí represí, který ony potom nesly celým svým životem a předaly duchovním rodovým odkazem svým dětem a vnukům, včetně nyní žijícím. A z řad té mládeže, která se nevystrašila, mnozí padli v bojích Velké vlastenecké války.
Odlišnosti sovětské verze režimu „všemocnosti Velkého inkvizitora“ od carské verze jsou následující:
• vědění, nutné pro řízení společnosti, produkce a přerozdělení produkce v ní takovým způsobem, aby život všech byl více či méně blahobytný, a sociálně-ekonomický systém by se reprodukoval v následnosti generací, - je údajně marxismus-leninismus: „učení Marxe je všemocné, protože je správné.“
• Marxismus je všeobjímající a bezalternativní, protože všechny ostatní systémy chápání světa, jsou podle mínění marxistů buď částečně správné, nebo představují vědomou lež, v důsledku čehož jsou prakticky k ničemu, v důsledku čehož není dobré tratit čas na jejich studium také proto, aby se neupadlo do sebeklamu v důsledku neadekvátnosti teorií, alternativních marxismu.
• Proto před „světlem“ „mraksismu“ v SSSR nelze utéct: ty „znalosti“ jsou zahrnuty do standardů všeobecného závazného vzdělání, a jejich lepší osvojení je standardem všech typů profesionálního vyššího vzdělání, nemluvě už o tom, že osvojení marxismu-leninismu v plnosti a detailnosti bylo zvláštním směrem ve vyšším profesionálním vzdělání – celkově, systém vzdělání v oblasti komplexu společenskovědních disciplín realizoval tunelový scénář, ve kterém člověk nemohl získat přístup k žádné informaci kromě filtrátu z marxismu-leninismu, udělaného ideology v souladu s pokyny aparátu ÚV KSSS, zosobňující režim „Velkého inkvizitora“.
• Společnost jakoby sama o sobě vyzdvihuje ze svého středu dalšího „Velkého inkvizitora“, zosobňujícího režim, na základě volebních procedur stranické a sovětské demokracie, ale při tom všechny procedury, počínaje procesem vyzdvižení kandidátů do sčítání hlasů, jsou řízeny „režimem velkého inkvizitora“, - a na to je zvykem nepoukazovat, protože „Velký inkvizitor“ ví lépe, jak je třeba realizovat jak partijní, tak sovětskou demokracii.
• Jako i v případě s bázovou říšskou verzí „Volockého – Dostojevského“ je zde také vlastní tragédie. Její podstata spočívá v tom, že:
→ poddaní Velkého inkvizitora sami nechtějí převzít odpovědnost byť jen za sebe, nemluvě o tom, aby na sebe vzali odpovědnost za osudy jiných;
→ v důsledku toho, pokud je necháme na pospas sobě samým a nenutíme je k určitému pořádku, začnou zabíjet jeden druhého a dostanou se do problémů (tento potenciál se projevil v množství erupcí násilí v procesu krachu SSSR, na základě jeho projevů vznikla charakteristika 90. let jako „banditských“, a nyní se projevuje na Ukrajině);
→ a to hlavní – marxismus-leninismus (kvůli defektům jeho filozofie, neadekvátnosti v otázkách řízení a metrologické neprůkaznosti politekonomie) – je náhražka pravdy;
→ o tom, že „nejen chlebem živ je člověk, ale i lecjakým slovem, vycházejícím z úst Božích“, nevzpomínají, přemýšlet sami ve své většině nechtějí a neumí, svědomí a stud u většiny z nich absentuje.
Stabilita „režimu Velkého inkvizitora“ se ve všech jeho verzích zabezpečuje čtyřmi faktory:
1. Tvůrčí prací drtivé většiny obyvatel pod jednotným řízením „Velkého inkvizitora“, které určuje kvalitu života všech;
2. Převahou (výhodami) ve spotřebě produkce a v sociálně-statusovém vztahu moci (vlády) a absenci odpovědnosti před níže postavenými, což zajistí šplhání nahoru po sociální osobnostní hierarchii.
3. Sebedisciplína vyšších hierarchů, kteří musí zajistit efektivitu práce a podporovat určitou míru přerozdělení výhod různého druhu podle stupňů sociální hierarchie, garantující stabilitu systému a jeho podporu drtivou většinou obyvatel (přitom učitý asketismus „Velkého inkvizitora“ dává morální právo „odírat“ všechny, kdo se nachází v sociální hierarchii níže, ale spotřebovávají více, než SÁM(!!!) „Velký inkvizitor“).
4. Potlačením aristokratických menšin, k nimž patří i společenství „kombinátorů“, a především antisystémoví představitelé samotné vládnoucí „elity“, která se tak či onak vyhýbá tvůrčí práci.
Avšak systém v sobě nese všechny příčiny vlastního krachu, z nichž hlavní je absence odpovědnosti „vyšších“ před „nižšími“. To vede k tomu, že na nějaké etapě své reprodukce přestávají být sociálně-statusové a spotřebitelské výhody představitelů vyšších úrovní hierarchie podmíněny jejich reálnou kompetentností v rovině: 1) zajištění efektivity práce, 2) společností přiznanou spravedlivostí přerozdělení produkce a 3) potlačení antisystémových faktorů. Když „elita“ „režimu Velkého inkvizitora“ ztrácí pracovní kompetenci a začíná žít pro sebe, projevujíc ve vztahu k ostatní společnosti zvůli, velká část společnosti cítí svou újmu a ztrácí důvěru ke státní moci.
Kromě toho, další část společnosti začíná být přesvědčena o tom, že oni také mohou zabezpečit svou prosperitu na úkor cizí práce ne hůře, než to dělá historicky zformovaná „elita“, která svým parazitismem dává příklad pro napodobování všelijakému lumpenu, se kterým se postupně ztotožňuje v aspektu mravnosti a etiky. Ta sociální skupina závistníků zahrnuje podskupinu adeptů na „Velké kombinátory“, kteří se charakterizují tím, že:
• se vyhýbají hrubému násilí a bezostyšné krádeži, tj. „ctí trestní zákoník“ a zákonodárství celkově,
43
Kurz společenské nauky 9. a 10. třídy sovětské školy dával bázové představy o všech oblastech marxismu (dialekticko-materialistické filozofii, o historickém materialismu, o politekonomii marxismu-leninismu, o socialismu a komunismu). Kurzy historie, které v sovětské škole byly od 5. třídy, byly napsány v plném souladu s marxistickým účením o přirozené historické směně společensko-ekonomických formací pod vlivem třídního boje a připravovaly školáky k přijetí kurzu společenské nauky.
44
Standard vyššího vzdělání v SSSR představovaclass="underline" historie KSSS, filozofie výlučně marxisticko-leninská – dialektický a historický materialismus, politekonomie kapitalismu, politekonomie socialismu, vědecký ateismus, vědecký komunismus. Vzdělávací programy ve všech vyšších školách byly zkonstruovány tak, aby se to vše přednášelo studentům z prvního semestru do posledního, a aby nebyl ani jeden semestr, v němž by se nečetly lekce alespoň jedné z nazvaných disciplín. Plus k tomu – základy sovětského práva. Vědecký komunismus byl povinnou částí státních zkoušek spolu s disciplínami profesionálního charakteru, a teprve po složení státních zkoušek měl student právo přistoupit k vypracování diplomové práce. Státní zkoušky, na rozdíl od obyčejných semestrálních, se skládaly před komisí a nikoli učitelům-profesorům osobně. Sestava státní zkouškové komise ohledně vědeckého komunismu obvykle zahrnovala i představitele stranických orgánů a orgánů sovětské moci.
45
Viz práce VP SSSR: „Dialektika a ateizmus: dvě neslučitelné podstaty“, „Ford a Stalin: jak žít lidsky“