„Bylo na jeho životě v Kalifornii něco zvláštního?“
„Nejradši zůstával a pracoval na našem podílu v horách. Pokud to bylo možné, vyhýbal se lidem a nikam nechodil. To mě prvně přivedlo na myšlenku, že ho někdo pronásleduje. Když potom tak náhle odjel do Evropy, byl jsem si jist, že jsem se nemýlil. Mám za to, že dostal nějaké varování. Asi za týden po jeho odjezdu se tam po něm shánělo šest mužů.“
„Co to bylo za lidi?“
„Taková banda — no, šel z nich strach. Objevili se na mém podílu a chtěli vědět, kde Douglas je. Řekl jsem jim, že odcestoval do Evropy a že nevím přesně kam. Nic dobrého mu nechtěli — to bylo vidět na první pohled.“
„Byli to Američani — Kaliforňané?“
„Jestli Kaliforňané, to nevím, ale Američani docela jistě. Horníci to ale nebyli. Nevím, co byli zač, ale byl jsem rád, když mi ukázali záda.“
„To bylo před šesti lety?“
„Skoro před sedmi.“
„Pak jste ale byli společně v Kalifornii pět let, když je celá ta záležitost stará nejméně jedenáct let.“
„Ano, to je správné.“
„Muselo jít o velice vážnou mstu, jestliže neochabla ani po tak dlouhé době. Nemohlo jít o žádnou maličkost, když po něm pásli tak urputně a vytrvale.“
„Myslím, že mu to kalilo celý život. Nikdy to ani na okamžik nepustil z hlavy.“
„Když ale někomu hrozí nebezpečí a ten člověk ví jaké, nezdá se vám, že má požádat o ochranu policii?“
„Šlo možná o nebezpečí, proti němuž je každá obrana marná. Jednu věc byste měl vědět: stále u sebe nosil zbraň, nikdy nedal revolver z kapsy. Včera v noci byl ale bohužel v županu a revolver zůstal v ložnici. Hádám, že myslel, že je v bezpečí, když je padací most zvednutý.“
„Rád bych si ty údaje trochu upřesnil,“ řekl MacDonald. „Je to už plných šest let, co Douglas opustil Kalifornii. Vy jste ho následoval o rok později, že?“
„Ano, rok nato.“
„A ženatý byl pět let. Musil jste se tedy vrátit někdy v době, kdy se ženil.“
„Asi měsíc před svatbou. Byl jsem mu za svědka.“
„Znal jste paní Douglasovou před svatbou?“
„Neznal. Nebyl jsem v Anglii dobrých deset let.“
„Potom jste se s ní ale vídal dost často, že?“
Barker se na detektiva přísně podíval.
„Potom jsem vídal dost často jeho,“ odpověděl. „Jestliže jsem se vídal i s ní, pak jedině proto, že člověk nemůže navštěvovat muže a neznat se s jeho ženou. Domníváte-li se, že je nějaká souvislost——“
„Nedomnívám se nic, pane Barkere. Jsem nucen ptát se na všechno, co by mohlo případ nějak vysvětlit. Ani v nejmenším vás nechci urazit.“
„Některé dotazy bývají urážlivé,“ odpověděl Barker.
„Nejde nám o nic než o fakta. Je ve vašem zájmu a v zájmu všech, aby byla objasněna. Neměl pan Douglas nic proti tomu, že se přátelíte s jeho ženou?“
Barker ještě víc zbledl a jeho velké, silné ruce se křečovitě zaklesly do sebe.
„Nemáte právo dávat mi takovéhle otázky!“ vykřikl. „Jak to souvisí s věcí, kterou vyšetřujete?“
„Musím tu otázku opakovat.“
„Prosím, já ale na ni odmítám odpovědět.“
„Odmítnout můžete, ale uvědomte si, že odmítnutí je také odpověď, poněvadž když nemáte co skrývat, nemusíte se odpovědi bát.“
Barker chvíli stál, ošklivě se mračil a hustá, černá obočí se mu stáhla v usilovném zamyšlení. Pak zvedl oči a usmál se. „Dobrá, pánové, doufám, že děláte jen to, co je vaše povinnost, a v tom případě nemám právo vám v tom překážet. Jen bych vás prosil, abyste s tou věcí neobtěžovali paní Douglasovou, poněvadž na tu už toho bylo dost. Mohu vám říct, že nebožtík Douglas měl jen jednu chybu, a to byla žárlivost. Mě měl rád — nikdo nemůže mít přítele raději. Svou ženu miloval vášnivě. Byl šťastný, když jsem se tu objevil, a pořád mě sem zval. A přesto, kdykoli jsem s jeho ženou hovoříval, nebo když se zdálo, že si jsme navzájem sympatičtí, zmocnil se ho záchvat žárlivostí, neovládl se a byl s to říct mi ledacos nepěkného. Nejednou jsem se zapřísáhl, že právě z toho důvodu se tu už neobjevím, ale pak mi zas psával tak pokorné a prosebné dopisy, že jsem prostě musel přijet. Můžete mi ale věřit, pánové, kdybych se měl na místě propadnout, že nikdo na světě neměl věrnější a oddanější ženu — a za sebe mohu prohlásit, že loajálnějšího přítele, než jsem byl já, by stěží hledal.“
Říkal to opravdově a procítěně, ale inspektor MacDonald přesto ještě nehodlal přejít na jiné téma.
„Víte, že někdo stáhl mrtvému z prstu snubní prsten?“ zeptal se.
„Zdá se,“ řekl Barker.
„Jak to myslíte — ,zdá se’? Víte přece, že je to fakt.“
Barker se zatvářil zmateně a nerozhodně.
„Když jsem řekl ,zdá se’, měl jsem na mysli možnost, že si prsten stáhl sám.“
„Pouhá skutečnost, že prsten zmizel — ať už ho stáhl kdokoli -, jasně napovídá, že tragédie nějak souvisí s manželstvím, ne?“
Barker pokrčil rozložitými rameny.
„Netroufám si tvrdit, co to napovídá,“ odpověděl. „Jestli to ale má být narážka, že se to snad nějak dotýká cti zmíněné dámy,“ — oči mu na okamžik zasvítily, ale s patrným úsilím vzápětí své city potlačil — „pak tedy jste na špatné stopě. Víc vám říci nemohu.“
„Pro tuto chvíli jsem s otázkami u konce, aspoň myslím,“ řekl MacDonald odměřeně.
„Jen ještě jednu maličkost,“ poznamenal Sherlock Holmes. „Když jste vešel do pokoje, hořela na stole jen svíčka, že?“
„Ano, jen svíčka.“
„V jejím světle jste viděl, že se stalo něco hrozného?“
„Ovšem.“
„Hned jste zazvonil o pomoc?“
„Ano.“
„A ta přišla velice rychle?“
„Asi tak za minutu.“
„Nicméně když přišli, spatřili, že svíčka je sfouknutá a svítí lampa. To mi připadá velice pozoruhodné.“
Barker se opět zatvářil poněkud nerozhodně.
„Nic pozoruhodného na tom nevidím, pane Holmesi,“ řekl po chvilce váhání. „Svíčka svítila jak za dušičky, hned mě napadlo, že musím mít lepší světlo. Lampa stála na stole, a tak jsem ji rozsvítil.“
„A svíčku jste sfoukl?“
„Přesně tak.“
Další otázky už mu Holmes nedal. Barker se pomalu podíval po nás všech, otočil se a vyšel z pokoje. Zdálo se mi, že má v očích cosi jako vzdor.
Inspektor MacDonald poslal paní Douglasové lístek, že na ni počká v jejím pokoji, ale odpověděla nám, že přijde do jídelny. Teď tedy vešla — vysoká a krásná žena, asi třicetiletá, velice rezervovaná a zdrženlivá, vůbec ne tragická a zlomená postava, jakou jsem si představoval. Je sice pravda, že měla bledou a ztrápenou tvář jako člověk, který přestál těžký otřes; chovala se ale klidně a její krásně modelovaná ruka, spočívající na hraně stolu, byla stejně pevná jako moje. Její smutné, prosebné oči po nás bloudily s podivně tázavým výrazem, který pojednou vyústil v nečekanou otázku.
„Už jste něco vypátrali?“ zeptala se.
Byla to jen má fantazie, když se mi zazdálo, že v jejím hlase slyším spíš spodní tón obav než naděje?
„Podnikli jsme veškeré kroky, paní Douglasová,“ řekl inspektor. „Můžete se spolehnout, že nic nezanedbáme.“
„Penězi nešetřte,“ řekla bezbarvým, monotónním hlasem. „Přeji si, aby se udělalo opravdu všechno.“