Jak vím, že lžou? Poněvadž jde o nešikovný výmysl, který prostě nemůže být pravdivý. Uvažujte! Podle toho, co nám vyprávěli, neměl vrah po spáchání činu ani celou minutu na to, aby stáhl mrtvému z prstu prsten, který byl pod jiným prstenem, a ten horní mu znovu nasadil — což by rozhodně nikdy nedělal — a na to, aby položil vedle oběti ten zvláštní lístek. Trvám na tom, že to je nemožné. Můžete namítnout — ale příliš si vážím vašeho úsudku, Watsone, než abych čekal, že to uděláte — můžete mi namítnout, že prsten byl sňat z prstu dřív, než byl Douglas zabit. Skutečnost, že svíčka hořela jen krátký čas, dokazuje, že na místě činu nedošlo k žádnému delšímu rozhovoru. Soudě podle toho, co jsme slyšeli o jeho nebojácné povaze, nebyl Douglas člověk, který by si jen tak nechal vzít snubní prsten, ba zdá se nepravděpodobné, že by jej byl vůbec vydal. Kdepak, Watsone, vrah byl se svou obětí hezkou chvíli sám a svítila přitom lampa. O tom nemám nejmenších pochyb. Příčinou smrti však nesporně byl výstřel z pušky. Proto muselo být z pušky vystřeleno o něco dřív, než nám ti dva tvrdí. V takové věci se však nikdo nemůže mýlit. A proto máme co činit s uváženým spiknutím dvou lidí, kteří výstřel slyšeli — pana Barkera a paní Douglasové. Když ještě navíc mohu dokázat, že krvavý otisk na okenním parapetu udělal Barker se záměrem svést policii na falešnou stopu, jistě uznáte, že se síť začíná stahovat kolem něho.
Dál si musíme položit otázku, v kolik hodin se vražda skutečné stala. Do půl jedenácté po domě chodilo služebnictvo, takže před tímto časovým limitem k ní rozhodně nedošlo. Ve tři čtvrtě na jedenáct už byli všichni ve svých pokojích, s výjimkou Amese, který byl v komoře. Když jste nás dnes odpoledne opustil, udělal jsem si pár zkoušek a přesvědčil jsem se, že žádný hluk, který MacDonald tropil v pracovně, nepronikl ke mně do komory, pokud byly zavřeny všechny dveře. To ovšem neplatí o pokoji hospodyně — ten není tak daleko v chodbě a nejasně jsem v něm zaslechl hlas, když MacDonald hodně křičel. Rána z brokovnice bývá do značné míry ztlumena, když je vystřeleno z těsné blízkosti, což je náš případ. Nezněla by příliš hlasitě, ale v nočním tichu by hluk do pokoje paní Allenové jistě pronikl. Sama nám řekla, že je trochu nahluchlá, ale nicméně ve své výpovědi uvedla, že asi půl hodiny předtím, než vznikl poplach, uslyšela nějakou ránu — jako přibouchnutí dveří. Půl hodiny před poplachem — to bylo tři čtvrtě na jedenáct. Nepochybuji, že ve skutečnosti slyšela výstřel z pušky a že to byl pravý okamžik vraždy. Je-li tomu tak, musíme dál zjistit, co mohl dělat pan Barker a paní Douglasová — za předpokladu, že právě oni nejsou vrahové — od tři čtvrtě na jedenáct, kdy je hluk výstřelu přivedl dolů, do čtvrt na dvanáct, kdy zazvonili a shromáždili služebnictvo. Co mezitím dělali, proč nezpůsobili poplach hned? To je otázka, před kterou stojíme, a až na ni budeme znát odpověď, budeme nesporně mnohem blíž k rozřešení celého problému.“
„Jsem přesvědčen,“ řekl jsem, „že ti dva jsou domluveni. Ona musí být naprosto bez citu a bez srdce, když dokáže tak klidně sedět a smát se nějakému vtipu pouhých pár hodin poté, co byl její manžel zavražděn.“
„Máte pravdu. Ostatně ani její vlastní výpověď na ni nevrhá nejlepší světlo. Dobře víte, Watsone, že nepatřím k horoucím obdivovatelům ženského pohlaví, ale životní zkušenost mě poučila, že jen málo žen, které mají ke svým mužům pouhou špetku úcty, dalo by se několika slovy odradit od návštěvy u těla mrtvého manžela. Kdybych se někdy oženil, Watsone, doufám, že by má žena ke mně chovala vřelejší city, než aby se dala někam odvést hospodyní, kdyby má mrtvola ležela pár metrů od ní. Narežírovali to špatně, poněvadž i ten nejprimitivnější vyšetřovatel si musí všimnout, že tu naprosto chybí obligátní ženský nářek. Když nic jiného, tahle okolnost sama o sobě by ve mně vzbudila podezření, že šlo o předem domluvené spiknutí.“
„Vy si tedy opravdu myslíte, že tu vraždu má na svědomí Barker a paní Douglasová?“
„Dáváte nepříjemně přímé otázky, Watsone,“ řekl Holmes a pohrozil mi dýmkou. „Střílíte po mně jak z pušky. Kdybyste to formuloval tak, zda paní Douglasová a Barker vědí o vraždě pravdu a zda se smluvili, že ji zatají, mohl bych vám dát uspokojivou odpověď. Jsem přesvědčen, že pravdu znají. Váš krajní předpoklad ale není tak jasný. Zamysleme se na okamžik nad obtížemi, které mluví proti němu.
Předpokládejme, že ti dva jsou spojeni pouty hříšné lásky a že se odhodlali zbavit se muže, který jim stojí v cestě. Je to odvážný předpoklad, neboť diskrétní dotazy mezi služebnictvem a ostatními jej v ničem nepotvrdily. Naopak, máme dost svědectví o tom, že manželé Douglasovi se velice milovali.“
„To nemůže být pravda. Jsem si tím jist,“ řekl jsem ve vzpomínce na krásnou, usmívající se tvář v zahradě.
„Možná. Přinejmenším ten dojem vzbuzovali. Můžeme však předpokládat, že jde o mimořádně prohnaný pár, který v tomto ohledu dokáže všechny oklamat a který se smluví, že manžela zavraždí. Manžel je však náhodou člověk, jemuž hrozí nějaké nebezpečí — “
„To ale víme jen od nich.“
Holmes vypadal zamyšleně.
„Chápu vás, Watsone. Rozvíjíte teorii, podle níž všechno, co nám od začátku řekli, je lež. Podle vás nikdy neexistovala žádná skrytá hrozba, žádná tajná společnost, žádné Údolí strachu, žádný velmistr XY — nic z toho. To je jistě dobrá, dalekosáhlá generalizace. Podívejme se, kam nás dovede. Ti dva si k vysvětlení zločinu vymyslí tuhle teorii. Později ji zvěrohodní tím, že nechají v parku bicykl jako důkaz o existenci někoho, kdo přišel zvenčí. Skvrna na okenním parapetu podporuje tutéž domněnku. A právě tak lístek na mrtvole, který mohl být nachystán v zámku. To vše by zapadalo do vaší hypotézy, Watsone. Jenže dál narazíme na hranatá, nepasující fakta, která ne a ne vklouznout na svá místa. Proč ze všech možných zbraní právě brokovnice s upilovanými hlavněmi — a navíc americká? Jak mohli mít jistotu, že na ně výstřel někoho nepřivolá? Byla to vlastně jen náhoda, že se paní Allenová nešla podívat, kdo to bouchl dveřmi. Proč by ten váš provinilý párek tohle všechno dělal, Watsone?“
„Přiznávám se, že to neumím vysvětlit.“
„Když se žena a milenec domluví, že společně zavraždí manžela, budou na svou vinu nápadně upozorňovat tím, že mu po smrti stáhnou snubní prsten? Připadá vám to pravděpodobné, Watsone?“
„To tedy ne.“
„A dál — i kdybyste dostal nápad nechat venku schovaný bicykl, nerozmyslel byste si to z toho důvodu, že i ten nejhloupější detektiv to musí prokouknout jako falešnou stopu, poněvadž bicykl je první věcí kterou prchající k útěku potřebuje?“
„Žádné vysvětlení mě nenapadá.“
„A přece by neměla existovat žádná kombinace událostí, pro niž by lidský důvtip nebyl s to najít vysvětlení. Dovolte, abych vám naznačil možný myšlenkový postup, jen jako cvičení intelektu, bez nároků na pravdivost. Připouštím, že to je pouhá fantazie, ale ta přece často bývá matkou pravdy, ne?
Předpokládejme, že v Douglasově životě opravdu existovala nějaká tajemná vina, nějaké doopravdy hanebné tajemství. Ta také vedla k tomu, že ho kdosi zabil — nějaký mstitel, o němž soudíme, že přišel zvenčí. Tento mstitel — z důvodu, který neumím dosud vysvětlit — stáhl mrtvému snubní prsten. Je klidně možné, že vendetta[6] nějak souvisí ještě s Douglasovým prvním manželstvím a tam je někde důvod k ukradení prstenu. Barker a paní Douglasová přišli do pokoje dřív, než mstitel odešel. Vrah je oba přesvědčil, že každý pokus dát ho zatknout by vedl k zveřejnění nějakého hnusného skandálu. Uvěřili mu a nechali ho raději odejít. Za tím účelem možná spustili padací most, což se dá udělat zcela tiše, a pak jej zase zvedli. Vrah uprchl a měl nějaký důvod k domněnce, že útěk pěšky pro něho bude bezpečnější než na bicyklu. Proto nechal bicykl na místě, kde ho nikdo nenajde dřív, než on bude šťastně za horama. Zatím na tom není nic nemožného, nezdá se vám?“