„O tom nepochybuji, pane Holmesi, ale to se nás přece netýká, ne?“
„Myslíte, že ne? Široký rozhled, milý pane Macu, patří k základním požadavkům naší profese. Vzájemná souhra myšlenek a nepřímého užitku z rozsáhlých vědomostí přináší mimořádně dobré výsledky. Promiňte tyhle poznámky člověku, který je sice ve věcech zločinu jen amatérským znalcem, ale přece jen je o něco starší a možná i zkušenější než vy.“
„Jsem první, kdo vám dá za pravdu,“ řekl detektiv srdečně. „Připouštím, že dospějete k cíli, ale jdete k němu hotovým labyrintem oklik.“
„Dobrá, vrátím se tedy od omšelé historie k čerstvým faktům. Jak už jsem řekl, na dnešek v noci jsem navštívil zámek. Pana Barkera ani paní Douglasovou jsem neviděl. Nezdálo se mi nutné je znepokojovat, ale potěšilo mě, když jsem se doslechl, že paní nijak zvlášť netruchlí a že s chutí povečeřela. Má návštěva platila především dobrému panu Amesovi, s nímž jsem si vyměnil pár zdvořilostních frází a dosáhl od něho svolení, že si mohu chvíli posedět sám v pracovně. Slíbil mi, že se o tom nikomu nezmíní.“
„Cože? U mrtvého?“ vyhrklo ze mne.
„Ale ne; ten už tam není. Bylo mi řečeno, že jste dovolil, aby tělo odnesli, pane Macu. Pokoj je teď v normálním stavu a strávil jsem v něm poučnou čtvrthodinu.“
„Co jste tam hledal?“
„Nu, nerad bych dělal záhadu z tak prosté věci — hledal jsem chybějící činku. V mém hodnocení případu hrála od počátku významnou roli. A nakonec jsem ji našel.“
„Kde?“
„Och, zde se dostáváme na hranice neprozkoumaného území. Dovolte, abych zašel o kousek dál, jen o malý kousek, a slibuji vám, že vás zasvětím do všeho, co vím.“
„Ochotně přijmeme vaše podmínky,“ řekl inspektor, „jenomže když nám radíte, abychom případ pustili k vodě—— Proč bychom to proboha měli dělat?“
„Z jednoduchého důvodu, milý pane Macu. Nedošlo vám totiž, po čem vlastně pátráte.“
„Vyšetřujeme vraždu Johna Douglase z birlstonského zámku.“
„Jistě, to děláte. Neobtěžujte se ale pátráním po záhadném gentlemanovi na bicyklu. Ujišťuji vás, že vás to nikam nepřivede.“
„A co tedy navrhujete, abychom dělali?“
„To vám řeknu přesně, jestliže to ovšem uděláte.“
„Víte, musím přiznat, že zatím jsme se vždycky přesvědčili, že za vašimi podivnými podmínkami stojí nějaký dobrý důvod. Udělám to, co mi poradíte.“
„A vy, pane Masone?“
Venkovský detektiv se bezradně podíval z jednoho na druhého. Sherlock Holmes a jeho metody byly pro něho něco zcela nového.
„Když souhlasí inspektor, nevím, proč bych neměl souhlasit já,“ řekl posléze.
„Výborně!“ zvolal Holmes. „Doporučuji vám tedy oběma pěknou, bezstarostnou procházku po zdejším okolí. Slyšel jsem, že z Birlstone Ridge je prý nádherný výhled na Wealdský hvozd. V nějakém příhodném hostinci se jistě lze zastavit na svačinku, třebaže má neznalost tohoto kraje mi nedovoluje doporučit vám něco konkrétního. Večer pak, unaveni, leč šťastni — “
„Poslyšte, tady přestávají všechny žerty!“ rozkřikl se MacDonald a rozhněvaně vstal ze židle.
„Nu prosím, račte tedy strávit den podle libosti,“ řekl Holmes a bodře ho poplácal po rameni. „Dělejte, nač máte chuť, a jděte, kam chcete, a před soumrakem za mnou přijďte sem, ale určitě — určitě, pane Macu!“
„To už zní rozumněji.“
„Byla to výborná rada, ale netrvám na ní, pokud budete tady, až vás budu potřebovat. Ale teď, než se rozejdeme, chci od vás ještě, abyste napsal dopis panu Barkerovi.“
„Ano?“
„Když dovolíte, nadiktuji vám ho. Mohu začít?“
Vážený pane! Dospěl jsem k názoru, že je naší povinnosti vypustit vodní příkop, neboť doufám, že bychom mohli najít—
„To nejde,“ řekl inspektor, „už jsem se na to ptal.“
„Pst — ani slovo, milý pane. Pište, co vám říkám.“
„Prosím, pokračujte.“
„—neboť doufám, že bychom mohli najít něco, co souvisí s naším pátráním. Všechno jsem už zařídil, zítra časné ráno přijdou kopáči a odvedou potok—“
„To je vyloučené!“
„——odvedou potok; proto se domnívám, se je správné, abych vás o této věci vyrozuměl předem.“
„Teď to podepište a pošlete s tím poslíčka asi ve čtyři hodiny. Tou dobou se opět sejdeme tady ve služebně. Až do té chvíle si může každý dělat, co chce, neboť vás ujišťuji, že v pátrání nastala nevyhnutelná pauza.“
Schylovalo se už k večeru, když jsme se znova shromáždili. Holmes byl velice vážný, já jsem jen hořel zvědavostí a na obou detektivech bylo vidět na první pohled, že jsou kritičtí a podráždění.
„Tak tedy, pánové,“ prohlásil můj přítel téměř slavnostně, „teď vás prosím, abyste se mnou všechno ověřili a posoudili sami, zda mě má pozorování opravňují k závěrům, ke kterým jsem dospěl. Večer je chladný, a poněvadž nevím, jak dlouho může náš výlet trvat, prosím vás, abyste si vzali nejteplejší kabáty, jaké máte. Je neobyčejně důležité, abychom byli na místě před setměním, a proto, s vaším dovolením, vyrazíme hned.“
Obešli jsme zámeckou zahradu a došli na místo, kde byla díra v plotě. Proklouzli jsme jí a v houstnoucím soumraku jsme kráčeli za Holmesem až k jakémusi křoví, které je přímo naproti hlavnímu vchodu a padacímu mostu. Most nebyl zvednut. Holmes se skrčil za keři vavřínu a my tři jsme následovali jeho příkladu.
„Nu dobrá, a co budeme dělat teď?“ zeptal se MacDonald poněkud neomaleně.
„Musíme se vyzbrojit nekonečnou trpělivostí a dělat co nejmenší hluk,“ odpověděl Holmes.
„Proč tady vlastně vůbec jsme? Vážně si myslím, že byste k nám měl být otevřenější.“
Holmes se dal do smíchu.
„Watson tvrdí, že dělám z normálního života drama,“ řekl. „Mám v sobě nějakou uměleckou žilku, která se stále bouří a vytrvale se domáhá dobře zrežírovaného představení. Naše profese by byla dost fádní a nechutná, pane Macu, kdybychom si občas nezrežírovali scénu tak, aby na ní naše výsledky patřičně vynikly. Přímé obvinění a ruka brutálně dopadající na rameno — co člověk má z takového dénouement[8]? Ale rychlý zásah, jemně nastražená past, chytrý odhad dalšího vývoje, triumfální obhájení smělých teorií — není to snad pýcha a zadostiučinění naší životní práce? V tomhle okamžiku vás vzrušuje kouzlo situace, prožíváte pocity lovce na číhané. Kam by se to vzrušení podělo, kdybych byl srozumitelný jako jízdní řád? Prosím vás jen o trochu trpělivosti, pane Macu, a všechno vám bude jasné.“
„Dobrá, doufám ale, že pýcha, zadostiučinění a všechno to ostatní se dostaví dřív, než tu zmrzneme na rampouch,“ prohlásil londýnský detektiv s komickou odevzdaností.
Všichni jsme měli dobrý důvod připojit se k jeho povzdechu, neboť čekání bylo opravdu dlouhé a nepříjemné. Na dlouhé, ponuré průčelí starého zámku se pomalu kladly stíny. Studená, vlhká mlha z vodního příkopu nám pronikala až do kostí a drkotali jsme zuby. Nad bránou visela jediná lucerna a v osudné pracovně planula koule nehybného světla. Vše ostatní bylo ponořeno do tmy a ticha.