Holmes prožíval nad každým svým lepším výkonem nesobeckou radost pravého umělce a stejně upřímně ho mrzelo, když nedosáhl vysoké úrovně, o kterou usiloval. Ještě se lišácky usmíval nad svým úspěchem, když Billy otevřel dveře dokořán a uvedl do pokoje inspektora MacDonalda ze Scotland Yardu.
Bylo to v prvních dnech posledního roku let osmdesátých, kdy Alec MacDonald měl ještě velice daleko k proslulosti a slávě, jaké se těší teď. Byl to mladý, ale důvěryhodný člen sboru detektivů a vyznamenal se už v několika případech, které mu byly svěřeny. Jeho vysoká, kostnatá postava prozrazovala neobyčejnou fyzickou sílu, zatímco velká lebka a zapadlé zářivé oči svědčily neméně jasně o bystré inteligenci, která jiskřila zpod hustých obočí. Byl to zamlklý, puntičkářský člověk, věčně trochu nabručený a hovořil se silným aberdeenským přízvukem. Holmes mu během jeho kariéry už dvakrát dopomohl k úspěchu a jedinou odměnou mu za to bylo intelektuální potěšení z rozřešeného problému. Z toho důvodu cítil Skot ke svému amatérskému kolegovi velkou náklonnost a úctu, která se projevovala v upřímnosti, s níž se při každé nesnázi uchyloval k Holmesovi o radu. Prostřednost neuznává nic než sebe, ale talent hned pozná génia a MacDonald měl ke své profesi dostatečný talent, aby mu nepřipadalo ponižující vyhledat pomoc člověka, který jak svými schopnostmi, tak zkušenostmi neměl v celé Evropě sobě rovného. Holmes neuzavíral přátelství snadno, ale velkého Skota dobře snášel a usmál se, když ho spatřil.
„Vidím, že jste ranní ptáče, pane Macu,“ řekl. „Přeji vám mnoho štěstí s tím, co vás trápí. Obávám se, že váš příchod znamená, že není někde něco v pořádku.“
„Kdybyste řekl ,doufám’ místo ,obávám se’, bylo by to myslím blíž pravdě, pane Holmesi,“ odpověděl inspektor se zasvěceným úsměvem. „Nu, dobrý doušek vyžene z člověka tu ranní prokřehlost. Ne, kouřit nebudu, děkuji vám. Musím se vydat na cestu — první hodiny každého případu jsou nejcennější, což víte sám nejlíp. Ale — ale——“
Inspektor se pojednou zarazil a s výrazem naprostého údivu se zadíval na papír ležící na stole. Byl to ten list, na který jsem nadrápal hádankovitou zprávu.
„Douglas!“ zakoktal. „Birlstone! Co to má znamenat, pane Holmesi? No ne, to jsou hotové čary a kouzla. Kde jste proboha k těm jménům přišel?“
„Je to šifrovaná zpráva, kterou jsem s pomocí doktora Watsona rozluštil. Není s těmi jmény něco v pořádku?“
Inspektor na nás zíral v nevýslovném úžasu.
„On totiž,“ řekl, „ten pan Douglas ze zámku Biristone byl dnes ráno strašným způsobem zavražděn.“
Kapitola II — Úvahy Sherlocka Holmese
Byl to jeden z těch dramatických okamžiků, pro které můj přítel žil. Přeháněl bych, kdybych řekl, že ho ta překvapující zpráva šokovala či vzrušila. V jeho prazvláštní povaze nebyl sice ani stín krutosti, ale spousty silných dojmů nepochybně přispěly k jisté okoralosti jeho citů. To však platilo výhradně o citech, neboť jeho intelekt zůstával mimořádně bystrý. Nebyl na něm vidět ani náznak hrůzy, kterou jsem při tom stručném prohlášení pocítil já, spíš se v jeho tváři objevil klidný a zaujatý výraz chemika, který přihlíží, jak se v přesyceném roztoku tvoří krystaly.
„Pozoruhodné!“ prohlásil. „Vskutku pozoruhodné!“
„Zdá se, že vás to nepřekvapilo.“
„Zajímá mě to, pane Macu, ale překvapuje sotva. Proč by mě to mělo překvapit? Dostanu anonymní sdělení z pramene, který pokládám za důležitý, a tato zpráva obsahuje varování, že jisté osobě hrozí nebezpečí. Během hodiny se dovím, že to nebezpečí se už proměnilo ve skutek a že ta osoba už nežije. Zajímá mě to, ale jak jste poznamenal, nepřekvapuje.“
V několika krátkých větách vysvětlil inspektorovi všechna fakta, týkající se dopisu a šifry. MacDonald seděl s bradou v dlaních a mohutná plavá obočí se mu zježila jak rezavé křoví.
„Odjíždím ještě dnes ráno do Birlstonu,“ řekl. „Přišel jsem se vás zeptat, zda nechcete jet se mnou — vy a tady váš přítel. Ale podle toho, co říkáte, mohl byste možná být užitečnější v Londýně.“
„Ani se mi nezdá,“ řekl Holmes.
„Hromské dílo, pane Holmesi!“ zvolal inspektor. „Za dva tři dny budou všechny noviny plné birlstonské záhady — ale jaká to je záhada, když je v Londýně člověk, který ten zločin předpověděl dřív, než se stal? Stačí jen toho člověka dopadnout a ostatní přijde samo.“
„O tom není pochyb, pane Macu. Jak ale hodláte dopadnout člověka, který si říká Porlock?“
MacDonald obrátil dopis, jenž mu Holmes podal.
„Na poštu byl dán v Camberwellu — to nám bohužel moc nepomůže. Jméno je falešné, jak říkáte. Mnoho vodítek nemáme, to tedy je pravda. Neříkal jste, že jste mu poslal peníze?“
„Dvakrát.“
„A jak?“
„V bankovkách na camberwellský poštovní úřad.“
„A nikdy jste se nesnažil zjistit, kdo si pro ně přišel?“
„Ne.“
Inspektor vypadal překvapeně a trochu vyjeveně.
„Proč ne?“
„Poněvadž vždycky držím slovo. Když jsem mu psal prvně, slíbil jsem mu, že se nebudu pokoušet ho vypátrat.“
„Myslíte, že za ním stojí někdo jiný?“
„Vím to.“
„Ten profesor, o kterém jste se přede mnou zmínil?“
„Ovšem.“
Inspektor MacDonald se usmál a oční víčka se mu zachvěla, když pohlédl na mě.
„Nechci před vámi tajit, pane Holmesi, že u nás ve vyšetřovacím oddělení si myslíme, že vám ten profesor tak trochu straší v hlavě. Sám jsem v té věci podnikl jisté pátrání. Zdá se, že je to velice vážený, vzdělaný a schopný člověk.“
„Těší mě, že jste dospěl aspoň k uznání jeho schopností.“
„Ty přece přímo bijí do oči. Když jsem slyšel váš názor, umínil jsem si, že ho navštívím. Popovídali jsme si spolu o zatměních — nevím už ani, jak přišla řeč právě na tohle téma — ale hned měl po ruce malý reflektor a glóbus a za chvilku mi to všechno vysvětlil. Půjčil mi o tom knihu, ale přiznám se, že pro mne byla trochu moc těžká, ačkoli se mi v Aberdeenu dostalo přiměřeného vzdělání. Byl by z něho velkolepý ministr — s tou vyzáblou tváří, šedými vlasy a slavnostním způsobem řeči. Když mi při loučení položil ruku na rameno, bylo to jako otcovské požehnání, když člověk odchází do mrazivého, krutého světa.“
Holmes se rozchechtal a zamnul si ruce.
„Ohromné!“ řekl. „To je ohromné! Povězte mi, milý příteli MacDonalde, zda se ten příjemný a dojemný hovor odehrál v profesorově pracovně. Nemýlím se?“
„Ano, v pracovně.“
„Pěkný pokoj, co?“
„Velice pěkný — skutečně krásný, pane Holmesi.“
„Seděl jste před jeho psacím stolem?“
„Právě tam.“
„A slunce vám svítilo do očí, kdežto on měl tvář ve stínu?“
„Totiž — bylo to večer, ale vzpomínám si, že lampa byla natočena tak, že mi svítila do tváře.“
„To je možné. Nevšiml jste si náhodou obrazu, který visel profesorovi nad hlavou?“
„Mně hned tak něco neujde, pane Holmesi. To jsem se možná naučil od vás. Ano, viděl jsem ten obraz — je na něm mladá žena s hlavou složenou na rukou a hledí jakoby úkosem.“