Podřídil jsem se Dumčevovi a čekal jsem na záchranu. Začal jsem už pochybovat, že se to podaří. Jak mne teď Dumčev najde? Jak mne vůbec bude moci vysvobodit? „Lomechusa vás zachrání…“ Nebyla to snad jen slova z nějakého snu? Jak se ten čas vleče!..
Dotyky mravenců byly čím dál tím citelnější a bolestnější.
Ochranný pach, který tak zmátl mravenčí instinkt, začal zřejmě vyprchávat. Mravenci do mne již silně strkali a vláčeli mne z jedné chodby do druhé. Vlekli mne kamsi do hlubin svého velikého města.
Octl jsem se v hrobové tmě, naplněné pohyby, všelijakými šramoty a zvuky a ostrými omamujícími pachy. Tahali mne po jakýchsi galeriích a komůrkách, spouštěli mne hlubokými šachtami a pak zase přišly komůrky…
Jednou před mnoha lety, když jsem byl ještě malý chlapec, rozhrabával jsem s ostatními dětmi mraveniště. Rozpůlili jsme mraveniště odshora dolů a viděli jsme je pěkně v průřezu. Před našima očima se objevily galerie s kuklami, pokojíky, v nichž bydlily larvy, a místnosti, kde byla složena vajíčka. To všechno jsem si teď připamatoval. Vzpomínky z dětství! Jak je to daleko a jak je to už dávno! Trochu mne to rozptýlilo. Přestal jsem myslit na to, že moje putování brzy skončí smrtelnou záhubou. Představivost kreslila přede mnou ve tmě všechno, co jsem viděl kdysi v dětství. Ožívaly ve mně vzpomínky na podivný, svérázný způsob stavby, která se mi tenkrát zdála úžasně titěrná a maličká. Zdálo se mi, že vidím ve tmě stropy a trámy složené z větviček a jehličí tak, aby se na mravence nesesuly. Tyto dřevěné části stavby drží pevně. Zřejmě jsou stmeleny zatvrdlou hlínou.
Jak se mi z toho rámusu a šramotu, z toho neustálého přetahování z poschodí do poschodí točí hlava! Zmáhá mne prazvláštní únava. Opouštějí mne poslední síly. Opřel jsem se o jakousi stěnu, ale mravenci mne obklopili a začali na mne dorážet stále zuřivěji a bolestněji. Náhle jsem pocítil ostré šťouchnutí. Mravenci ode mne začali uskakovat. Co se to stalo? Nerozumím tomu. Vráželi do mne, strkali a v celých zástupech se hnali někam pryč.
KAPITOLA 44. ROZLUŠTĚNÍ SLOVA LOMECHUSA
Náhle mne zaplavila úplně neznámá aromatická vůně. Mravenčí pach je ostrý a nakyslý a tahle vůně spíš hustá, mastná a silně kořenná. Otevřel jsem oči a uslyšel jsem: „Lomechusa. Lo-me-chu-sa. Přihnal jsem k mravencům lomechusu. Kde jste?“
Dumčevův hlas bylo slyšet stále blíž. Kdepak asi je můj milý doktor? Kolem tma jako v pytli. Vtom jsem pocítil teplý stisk lidské ruky.
„Můj milý příteli! Řekl jsem vám přece, že lomechusa vás zachrání. Pojďte sem za mnou!“ křičel mi do ucha a vlekl mne za sebou.
„Kam, kam jdeme, Sergeji Sergejeviči?“
„Nebojte se, teď už o nás mravenci nebudou mít zájem. Teď mají lomechusu.“
„A co je to vlastně ta lomechusa!“
„Ach tak! Vy nevíte, co je to lomechusa? Pospěšte si, rychle, rychle!“
Chytil mne za ruku. „Všecko vám vysvětlím až potom. Jen rychleji.“ S podivuhodnou obratností nacházel chodbu za chodbou a spouštěl se z patra do patra téměř svislými šachtami. Při tom mne držel pevně za ruku, abych neklopýtl.
„Teď se o nás mravenci starat nebudou. Budou hýřit.“
„Kdo?“
„Mravenci.“
„Mravenci že budou hýřit?“
„Ovšem. Jakmile se v mraveništi objeví lomechusa, zapomenou mravenci na své larvy, kukly i vajíčka, z kterých se rodí jejich potomstvo, a vůbec na všechnu práci… a dají se do pití. Jen se podívejte!“
„Já nic nevidím!“
„Vstrčil jsem jim lomechusu do jedné chodby a teď tam za ní spěchají. Tu kořennou omamující vůni vydává lomechusa. Je to nějaká narkotická látka a přivádí mravence do opilého stavu.
Lomechusa vyměšuje opojnou tekutinu podobně jako kyjorožec. Ale její nápoj je mnohem opojnější než ›pohoštění‹ druhých hostů mraveniště. Místa, kde se tekutina vylučuje z těla lomechusy, jsou pokryta zlatožlutými chloupky, jakýmisi různě dlouhými štětičkami. Všichni mravenci teď pospíchají, aby okusili pohoštění. Budou čím dál tím opilejší, opijí se tak, že nakonec bude lomechusa moci docela bezstarostně požírat mravenčí vajíčka, nejvzácnější poklad mraveniště, uložený v galeriích.
Lomechusa je mnohem horší než kyjorožec. Je to pomsta za vás, milý příteli.“ Dumčev mne při tom stále držel za ruku a kamsi mne vedl.
Do mraveniště už pronikalo denní světlo a osvětlovalo matně chodbu, kterou jsme šli.
KAPITOLA 45. ZADRŽENI U MĚSTSKÉ BRÁNY
Byli jsme už blízko u východu z mravenčího „města“. Do galerií pronikalo světlo zvenčí.
„Teď budeme musit postupovat opatrněji,“ řekl doktor Dumčev, „u východu hlídají stráže!“
„Stráže? A co lomechusa?“ otázal jsem se.
„Jak je vidět, její pach k nim ještě nepronikl. Mravenčí stráže přecházejí tamhle za těmito průlomy ve stěnách — to jsou otevřené dveře do mraveniště.“
„Co budeme dělat?“
„Zde máte zbraň!“
Dumčev ulomil kus trámu a podal mi jej. Byl to úlomek obyčejné borové jehlice.
„A já mám svou dýku, kterou nosím neustále při sobě, vosí žihadlo,“ řekl. „Sedněme si a trochu si odpočineme. Mravenci jsou opilí. Ale honičce neujdeme. Stráže nás budou pronásledovat.“
Posadili jsme se na výstupek a já spatřil v Dumčevově pravé ruce blýskavé, skořicově hnědé žihadlo hrabalky. Levou ruku měl sevřenu v pěst.
Pochopil jsem, že už zatím byl v obydlí včely zednářky a vzal odtamtud pilulku, která vrátí jednoho z nás k lidem.
„Kdyby byly v tomto mraveništi živé dveře, bylo by to pro nás horší,“ řekl Dumčev.
„Živé dveře?“
„Copak jste neslyšel o živých dveřích, které se vyskytují v mraveništích horkých krajů? Tam průlomy v mraveništích světlo vůbec nepropouštějí. Mravenci je ucpávají svými hranatými, klínovitými hlavami. Takové živé dveře se ovšem trochu chvějí. Mají také živé zásobárny, živé džbány na med. A těmi džbány jsou někteří mravenci. Do kulatá naběhlé bříško mravence prosvítá jantarovou žlutí. Je prostě nacpáno medem. Tak mravenci uchovávají své zásoby.“
„Sergeji Sergejeviči, srovnával jsem stavbu tohoto mraveniště se stavbami termitů, kterým někdy říkají ›bílí mravenci‹. Vzpomínám si, že jsem kdysi četl v jednom časopise, jak se v Indii jednoho krásného dne náhle sesul palác jakéhosi guvernéra, protože jej skrz naskrz prožrali termiti. Zmiňovali se tam také o jedné příhodě, která se mi zdála neobyčejně zajímavá. Nějaký Arab se na noc zabalil do pláště a usnul. A když se ráno probudil, viděl, že je nahý; termiti mu sežrali burnus.
Říká se, že stavitelské umění termitů je velice různotvárné a obdivuhodné. Místo, kde má stavba stát, vybírají termiti neobyčejně pečlivě. Někdy hloubí města pod zemí, někdy zas se stavby vypínají vysoko nad zem, sedm až osm metrů. Při tom má každé město svůj vlastní ráz, některé má tvar vysokého štíhlého kužele, jiné zas je vystavěno na způsob pyramidy.
Australští termiti budují svá města jako podle kompasu nebo podle poledníku. V takových stavbách můžeš rozeznat příčné a podélné zdi. Zdi jsou položeny tak, že podélná osa jde přesně od severu k jihu a příčná od západu k východu. Toto uspořádání zdí souhlasí s kompasovou ručičkou tak přesně, že zbloudilí cestovatelé se mohou podle nich orientovat. Termiti staví takovým způsobem pravděpodobně proto, aby města uchránili před přílišným zahřátím; podélné zdi tvoří totiž nejmenší plochu proti přímému slunečnímu žáru.“