Dumčev pozorně vyslechl mé nadšené vypravování o termitech. Podotkl však s jistou dávkou urputnosti:
„Termitům se nemá říkat mravenci. Nejsou dokonce ani jejich příbuzní. Je to naprosto primitivní řád hmyzu. Lidé se podivují rozměrům jejich staveb. A vás to, jak vidím, udivuje také.
Stavby termitů skutečně převyšují mnohatisícinásobně velikost svých původců. Ale to není důležité. Termiti prodělávají neúplnou přeměnu. Jejich larvy už v mnohém připomínají dospělý hmyz, sotva opustily vajíčko. Naši mravenci však prodělávají proměnu úplnou. Z vajíčka se sice také rodí larva, ale dospělému hmyzu se vůbec nepodobá. Je to beznohé stvoření, které vypadá jako pytel. Než se z ní stane mravenec, musí napřed prodělat celou řadu organických změn a musí nakonec projít obdobím úplného klidu — stadiem kukly. Mravenci musí toto potomstvo v různých stadiích vývoje ve svém městě rozmístit, ubytovat a krmit. Proto je v mraveništích taková spousta všelijakých chodeb, průchodů, místností a místnůstek, různých galerií a pater.“
Dumčev se odmlčel. Bylo vidět, jak před světlajícím východem přecházejí stráže. „Je čas!“
Sevřel jsem zbraň pevně v ruce a vyběhl jsem z mraveniště těsně za Dumčevem.
KAPITOLA 46. DĚLOSTŘELBA
Neohlížejte se!“ uslyšel jsem za sebou Dumčeva.
Už jsme proběhli kolem stráží a octli jsme se na jakési tiché pěšince, daleko od mraveniště. Vzpomínám si na ostrý šramot, který mne ohlušil, když jsme vybíhali z mraveniště. Vzpomínám si také, jak jsem se oháněl svým kopím, jehlicí z borovice, jak jsem jím udeřil jednoho i druhého strážného, jak jsem skočil přes kameny a nakonec se octl na této tiché a klidné cestičce.
Dumčev mne dohonil.
„Rychle za mnou! Ještě nejsme zachráněni!“
A opravdu, mravenci nezůstali daleko za námi, skoro nás již doháněli.
Před námi se objevil písečný svah. Dumčev už chtěl stoupnout na okraj, v tom mne však chytil za ruku a strhl zpátky. „Pryč od kraje!“
Obešli jsme půlkruhem trychtýřovitý svah a octli jsme se u okraje na protější straně. Tím jsme mravence zmátli.
Pronásledovatelé se teď objevili přesně na tom místě, z něhož jsme před okamžikem odbočili. Běželi husím pochodem, jeden za druhým.
„Sergeji Sergejeviči! Podívejte, mravenec… Už je strašně blízko!..“
„Kartáč!“ vykřikl náhle zuřivě Dumčev. „Pal!“
Co je to za nesmysl, blesklo mi hlavou. Má to být snad vtip? Podivínství? Nebo snad zešílel?
„Kartáč!“ vykřikl Dumčev znovu, až skoro zachraptěl. „Kartáč! Pal!“ velel jako u děla.
A tu se stalo něco nepochopitelného. Na naše pronásledovatele se sneslo krupobití kamenů. A Dumčev křičel znovu a znovu: „Kartáč! Pal!“
A „písečné granáty“ se skutečně sypaly na nepřítele a drtily jednoho mravence po druhém… Ale odkud a jak? Kdo se nás to ujal, kdo nás to zachránil?
Nechápal jsem nic, ale viděl jsem, jak mravenci, kteří nás pronásledovali, jsou zasypáváni pískem, jak kloužou po svahu, jak se kutálejí a padají do jakési jámy. A z tohoto „okopu“ vyletují nové a nové kameny veliké jako mravenčí hlavy a zasahují nepřítele.
Míří k nám noví pronásledovatelé, jakmile však doběhnou ke svahu, ani jeden se neudrží na okraji. Krupobití písku mu podráží nohy a země se pod ním sesuje. Padá, snaží se vyškrábat ven, ale zasáhne ho nová vlna krupobití a mravenec padá do jámy, odkud někdo na Dumčevův povel střílí po našich pronásledovatelích. Opravdu, ani jednomu z nich se nepodařilo na písčitém hřebenu udržet; pod každým se sesul písek a všichni se nakonec skutáleli do „okopu“, z něhož vycházela palba.
Byl jsem jako u vidění.
Dumčev se na mne potutelně podíval a dal se do hlasitého smíchu. Ale když pak kanonáda ustala a ani jeden z pronásledovatelů nezůstal na živu, vzal mne za ruku a opatrně mne zavedl k písečnému srázu, odkud před chvílí zuřila palba.
„Pohleďte!“
KAPITOLA 47. TAJEMSTVÍ PÍSEČNÉHO SVAHU
V písku trčela tlustá, neforemná ploská hlava. Měla čelisti jako rohy, ostré a dlouhé. Ostatní tělo obludy bylo zcela ukryto v písku.
„Co je to za nestvůru?“ zeptal jsem se.
„Náš zachránce!“ odpověděl Dumčev.
„A co ta střelba, která tak přesně zasahovala? To krupobití kamení?“
„To všechno on — mravkolev!“
„Mravkolev?“
„Ano, larva mravkolva. Je to dravý a loupeživý hmyz. Prodělává řadu proměn a nakonec se z něho vyklube tamhleta mdlá, líně poletující vážka.
Poslouchal jsem Dumčeva pozorně — ale jak najít spojitost mezi střelbou, záhubou mravenců a touhle nestvůrou?
„Dávejte pozor! Podívejte se. Tamhle běží ještě jeden mravenec. Dívejte se!“
Sotva mravenec stoupl na svah, začal se mu pod nohama sypat písek a kaménky a on padal do jámy. V tom okamžení se začala veliká ploská hlava se silnými svaly střídavě sklánět a zas vymršťovat jako nějaký středověký prak, kropila mravence proudem písku a kamení. Mravenci ujely nohy. Snažil se povstat, ale zřítil se do písčitého trychtýře.
„Mravkolev mistrovsky ovládá nejen dělostřelbu, ale také ženijní umění. Trychtýř vybudoval hned pod svahem a umístil a upravil jej tak, že jakmile mravenec klopýtne, nic mu nepomůže a zřítí se dolů.“
Odešli jsme stranou. Pohlédl jsem na Dumčeva. Jeho veliké šedé oči najednou oživly. Zastavil se a zvolaclass="underline"
„Řekněte, jak jste se vlastně dostal do Čenska?“
„Jak to, jak? Přijel jsem z Moskvy vlakem.“
Teprve při této větě jsem si uvědomil, že můj parník už dávno z Čenska odplul a že má dovolená mi už pomalu končí. A já… Já jsem v Zemi obřích trav.
Jak je to všechno možné, ptal jsem se sám sebe s hrůzou. Cožpak tu už doopravdy zůstanu navždy? A co lidé? Jejich jasný, světlý život poplyne dál, každý den, každou hodinu, každou minutu… někde daleko, daleko. A beze mne. Beze mne. Co si počnu? A to všechno proto, že nám zůstala jenom jedna pilulka.
Ale vždyť Dumčev si tam mezi lidmi přece jen možná vzpomene a určí znovu složení pilulky, která vrací člověku normální velikost. Pomohou mu také naši chemikové. Pak přijde a přinese s sebou spásonosnou pilulku. Přijde, jistě přijde. A já se vrátím k lidem.
Jen aby si Dumčev vzpomněl na složení pilulky, jen aby si vzpomněl!
A jakoby z dálky doletěla ke mně Dumčevova slova:
„O čem přemýšlíte?“
„Až někdy později — někdy později vám to řeknu.“
„Tak vy jste přijel vlakem? A nestane se někdy, že se vlak zřítí se svahu?“
„Inženýři staví náspy na základě přesných matematických výpočtů. A půdoznalci zase vypočítávají úhel sklonu pro každý jednotlivý úsek.“
„Vy máte u vás matematiku. Ale náš mravkolev vyhloubí bez matematiky trychtýř v písku tak, že stačí, aby jen jeden jediný mravenec přesel po jeho okraji, a rovnováha násypu se ihned poruší..Rozumějte: váha jediného mravence stačí, aby se pod ním naráz rozevřela hlubina. Propast! A vy, vy říkáte: výpočty, inženýři, půdoznalci, úhel přirozeného sklonu… Mravenec stoupl na okraj, zrnka písku se sesula a mravenec se už nikdy nedostane nahoru. Zde neexistují omyly. Kdyby mravkolev postavil trychtýř příliš plochý, mravenec by se vyškrábal nahoru, písečný náboj by ho nesrazil a majitel trychtýře by zašel hlady. A naopak, kdyby měl trychtýř stěny příliš strmé, sesula by se pod mravencem celá lavina písku a zasypala by i obyvatele jámy. Opravdu, všechno je tu na vlas přesné. Vždyť je to mistrovské dílo!“