V tu dobu tam přišel jeden obchodní cestující z Jablonce, nějaký pan Lustig, a když slyšel o té nemocné princezně, povídá: “Měl by k ní pan sultán zavolat doktora od nás, jako z Evropy, protože u nás je medicína pokročilejší; tady máte jenom zaříkávače, kořenáře a kouzelníky, ale u nás, holenku, jsou praví a študovaní doktoři. ”
Když se o tom dozvěděl sultán Solimán, povolal k sobě toho pana Lustiga, koupil od něho šňůru skleněných perel pro princeznu Zubejdu a pak se ho zeptaclass="underline" “Pane Lustig, podle čeho se u vás pozná pravý a študovaný doktor?”
“To je docela lehké, ” řekl pan Lustig. “Pozná se podle toho, že má před svým jménem dr. Například dr. Mann, dr. Pelnář a podobně. A když nemá žádné dr. , tak to není študovaný doktor, víme?”
“Aha, ” řekl sultán a bohatě obdaroval pana Lustiga sultánkami; víte, to jsou takové dobré hrozinky. A potom poslal do Evropy posly pro doktora. “Ale to si pamatujte, ” kázal jim při loučení, “že pravý a vyučený doktor je jenom ten, který se začíná slabikou dr. Jiného mi sem nevoďte, nebo vám uříznu uši i s hlavou. Tak alou!”
Kdybych měl povídat, co všecko ti vyslanci tou dlouhánskou cestou do Evropy zkusili a zažili, to by byla, pane Magiáš, moc dlouhá pohádka. Ale po mnoha a mnoha útrapách se přece jen ti poslové do Evropy dostali a začali hledat doktora pro princeznu Zubejdu.
Tak ten průvod solimánských poslů, takových hromských mameluků s turbany na hlavách a pod nosem s frňousy tlustými a dlouhými jako koňské ocasy, se dal na cestu černým lesem. Šli a šli, až potkali strejdu se sekerou a pilou na rameně.
“Pámbu zdravíčko, ” pozdravil je ten strejda.
“Dej to pámbu, ” řekli poslové. “Copak vy, strejčku, jste?”
“Ále, ” povídá ten člověk. “Děkuju za optání. Já jsem jenom drvoštěp. ”
Ti pohani zastříhali ušima a pravili: “Vašnosti, to je jiná. Když vy ráčíte být dr. Voštěp, tak vás máme poprosit, abyste štandopede, šupito a presto šel s námi do země solimánské. Pan sultán Solimán se nechá pěkně poroučet a uctivě vás zve na svůj dvůr; ale kdybyste se zdráhal nebo se případně zpěčoval, tak vás tam dopravíme násilím, a to vám, blahorodí, říkáme, nepřejte si nás. ”
“Ale, ale, ” divil se ten drvoštěp, “a co se mnou pan sultán chce?”
“Má pro vás nějakou práci, ” řekli poslové.
“Tak to bych šel, ” svolil drvoštěp. “Já totiž, páni, zrovna hledám práci. Abyste věděli, já jsem do práce jako drak. ”
Poslové na sebe mrkli a povídali: “To se nám, vaše slovutnosti, právě hodí. ”
“Počkat, ” řekl drvoštěp. “Nejdřív bych chtěl vědět, kolik mně pan sultán za mou práci zaplatí. Já sic nejsem drahorád, ale snad pan sultán není držgrešle. ”
Poslové sultána solimánského na to zdvořile odpověděli: “To nevadí, vašnosti, že neračte být dr. Ahorád, – nám je dr. Voštěp stejně vítán; ale co se týče našeho pana sultána Solimána, můžete nám věřit, že on není dr. Žgrešle, nýbrž jenom obyčejný panovník a tyran. ”
“Tak je dobře, ” pravil drvoštěp. “A co se týče stravy, tak já při práci jím jako dravec a piju jako dromedár, víme?”
“Učiníme vše, vzácný pane, ” ujišťovali ti Solimánci, “abyste i v tom ohledu byl u nás zcela spokojen. ”
Nato dovedli s velkou slávou a úctou drvoštěpa na loď a pluli s ním až do země solimánské. Když dopluli, vylezl sultán Solimán honem na trůn a kázal je přivést k sobě. Poslové před ním poklekli a ten nejstarší a nejfousatější z nich začaclass="underline"
“Náš nejmilostivější pane a vládče, kníže všech věřících, pane sultáne Solimáne! Na tvůj vznešený rozkaz jsme se odebrali až na ostrov zvaný Evropa, abychom vyhledali toho nejučenějšího, nejvěhlasnějšího a nejslavnějšího doktora pro princeznu Zubejdu. Tak tady ho máme, pane sultáne. Je to slovutný a světoznámý lékař dr. Voštěp; abyste věděl, jaký je to doktor, tedy do práce je jako dr. Ak, je dražší než dr. Ahorád, jí jako dr. Avec a pije jako dr. Omedár. To jsou totiž, pane sultáne, samí slavní a učení doktoři, z čehož je patrno, že jsme kápli na toho pravého. Hm hm. Tak to je celkem všecko. ”
“Vítám vás, dr. Voštěpe, ” řekl sultán Solimán. “Prosím vás, abyste se šel podívat na mou dceru, princeznu Zubejdu. ”
Inu, proč bych nešel, řekl si drvoštěp; sám sultán ho vedl do takové šeré, zastíněné komnaty, vystlané těmi nejkrásnějšími koberci a polštáři a poduškami, a na nich odpočívala princezna Zubejda, bledá jako z vosku, a dřímala.
“A jejej, ” povídá drvoštěp soucitně, “pane sultán, ta vaše holka je nějaká zelinka. ”
“To je, ” vzdychl sultán.
“Taková nedomrlá, ” pravil drvoštěp. “Drobet jako nanicovatá, že?”
“Ba právě, ” přitakal sultán smutně. “Nic nám nechce jíst. ”
“Hubená jako šindel, ” řekl drvoštěp. “Jako věchejtek. A žádnou barvu nemá, pane sultán. Já bych řek, že to ďouče marodí. ”
“Baže marodí, ” děl sultán sklíčeně. “Proto jsem vás povolal, abyste ji uzdravil, když jste dr. Voštěp. ”
“Já?” podivil se drvoštěp. “Propána, jak já ji mám uzdravit?”
“To už je vaše věc, ” řekl sultán Solimán temným hlasem. “Proto jste tady a basta fidli. Ale to vám říkám, jestli ji nevyhojíte, dám vám setnout hlavu a bude s vámi amen. ”
“Ale to přece nejde, ” chtěl se bránit polekaný drvoštěp, jenže pan Solimán ho ani nenechal domluvit.
“Žádné výmluvy, ” děl přísně, “na to já nemám pokdy, já musím jít vládnout. Jenom se dejte do práce a ukažte, co umíte. ” A šel si sednout na trůn a vládl.
Zatrápená věc, řekl si drvoštěp, když osaměl, to jsem se dostal do pěkné bryndy! Jak já k tomu přijdu, abych uzdravoval nějakou princeznu? Vím já, jak se to dělá? Tohle mně je nadělení! Pro pět ran do pařezu, co si mám počít? Když tu holku nevyhojím, useknou mi hlavu. Kdyby to nebylo v pohádce, tak bych řek, že to ani nejde, pro nic za nic někomu setnout makovici! Čert mi byl dlužen, že jsem se dostal do pohádky! V obyčejnském životě by se mi něco takového stát nemohlo! Namouduši, to jsem sám zvědav, jak se z toho vyvlíknu!
V takových a ještě těžších myšlenkách si chudák drvoštěp sedl na zápraží sultánova zámku a žalostně vzdychal. Krucifagot, řekl sám k sobě, co je to napadlo, že tu mám dělat doktora? Kdyby mně poručili, poraz tenhleten nebo tamhleten strom, já bych jim ukázal, co dovedu! To bych se do toho dal, až by třísky lítaly! Však to tu, koukám, mají kolem stavení zarostlé jako v pralese, ani sluníčko jim do sednice nezasvítí; dyť se jim v baráku musí držet vlhkota a houba a plíseň a škvoři! Počkat, já jim ukážu, jakou dovedu dělat práci!