„Ano. Ale telekomunikační družice jsou umělé měsíce. Užívá se jich ke komunikaci. Komunikace znamená přenos informací. V tomto případě rozhlasem a televizí.“
„Co je televize?“ zeptal se Masklin.
„Jejím prostřednictvím se přenášejí obrazy vzduchem.“
„To se stává často?“
„Stále.“
Masklin si v duchu poznamenal, že se má poohlédnout po nějakém obraze ve vzduchu.
„Aha,“ zalhal. „Takže ty družice — kde přesně jsou?“
„Na nebi.“
„Myslím, že jsem nikdy žádnou neviděl,“ řekl Masklin pochybovačně. V hlavě se mu formoval nápad. Ještě neměl úplně jasno. Kousky a kousíčky toho, co kdy četl a slyšel, se skládaly dohromady. Důležité bylo dopřát jim času a nezaplašit je.
„Jsou na oběžné dráze, mnoho mil vysoko. Nad touto planetou je jich mnoho a mnoho,“ řekla Věc.
„Jak to víš?“
„Umím je odposlechnout.“
„Ó.“
Masklin zíral na blikající světýlka.
„Když jsou umělé, znamená to, že nejsou opravdové?“ řekl.
„Jsou to stroje. Obvykle je na této planetě vyrobí a pak je vypouštějí do vesmíru.“
Nápad už byl skoro tady. Stoupal jako bublina…
„Vesmír je tam, kde je naše loď, říkala jsi.“
„Správně.“
Masklin měl pocit, že ten nápad tiše vyletěl do povětří jako hlavička dozrálé pampelišky. „Kdybychom věděli, kde se jedna z těch věcí bude vypouštět do vesmíru,“ mumlal rychle, aby mu slova neměla čas uniknout, „a kdybychom se jí nějak mohli zavěsit na bok nebo tak, nebo ji třeba řídit jako Náklaďák, a kdybychom tě vzali s sebou, to bychom pak mohli seskočit, až se tam dostaneme a jít si najít tu naši loď, ne?“
Světýlka se na Věci divně pohybovala, v obrazcích, jaké Masklin ještě neviděl. Trvalo hodnou chvíli, než zase promluvila. A když promluvila, znělo to skoro smutně.
„Víš, jak je vesmír veliký?“ zeptala se.
„Ne,“ řekl Masklin zdvořile. „Je asi pořádně velký, že?“
„Ano. Avšak bylo by možné vypátrat tu loď a spojit se s ní, kdybych se dostala nad atmosféru. Ale víš ty, co znamenají slova ‚kyslíkový přístroj‘?“
„Ne.“
„Skafandr?“
„Ne.“
„Ve vesmíru je hrozná zima.“
„No, nemohli bychom se trochu zahřát hopsáním?“ zkoušel to Masklin zoufale.
„Myslím, že si neuvědomuješ, co ve vesmíru je.“
„Co tam tedy je?“
„Nic. Není tam nic. A je tam všechno. Ale toho všeho je moc málo a toho ničeho mnohem víc, než si dokážeš představit.“
„Ale přece jen to stojí za pokus, nebo ne?“
„Co navrhuješ, je mimořádně nemoudrý podnik,“ řekla Věc.
„Ano, ale, víš,“ řekl Masklin pevně. „Když se o to nepokusím, bude všechno pořád při starém. Pořád máme utíkat a hledat si něco nového, a zrovna když to všechno začneme zvládat, musíme zase jít. Dřív nebo později si musíme najít někde něco, o čem můžeme věřit, že nám opravdu patří. Dorcas má pravdu.
Lidé se dostanou všude.
A stejně, to ty jsi mi řekla, že náš domov je… tam někde nahoře.
„Tohle není ta pravá chvíle. Jsi špatně připraven.“
Masklin zaťal pěsti. „Já nebudu nikdy pořádně připraven! Narodil jsem se v díře, Věci, v díře plné bahna! Jak můžu být někdy na něco dobře připraven? O tomhle je život, Věci! Znamená to být vždycky špatně připraven! Protože máš jenom jednu možnost, Věci! Dostaneš jenom jedinou šanci a potom umřeš a není ti dovoleno se zase vrátit, až se všechno naučíš! Chápeš to, Věci? Takže se o to pokusíme hned! Nařizuji ti, abys nám pomohla! Jsi stroj a musíš dělat, co se ti řekne!“
Světýlka se složila do spirály.
„Učíš se rychle,“ zabroukala Věc.
4
III. I pravil k Věci Masklin Veliký hlasem hromovým, Nyní nadešel čas vrátit se domů na Nebesa;
IV. Jinak budeme na věky utíkat z Místa na Místo.
V. Avšak nikdo nesmí vědět, co zamýšlím, nebo řeknou, Komické, k čemu chodit na Nebesa, když máme problémy už tady?
VI. Protože takoví nomovéjsou.
Když se Masklin vrátil, Gurder a Angalo se zuřivě hádali.
Nepokoušel se je přerušit. Jenom položil Věc na podlahu, sedl si vedle ní a pozoroval je.
Je směšné, jak se nomové potřebují hádat. Celé tajemství spočívalo v tom neposlouchat, co říká druhá osoba, povšiml si Masklin.
Tohle už Gurder a Angalo opravdu pochopili. Potíž byla s tím, že si ani jeden z nich nebyl zcela jist, zda má pravdu, a komické je, že ti, co si nejsou naprosto jisti, že mají pravdu, se vždycky hádají mnohem hlasitěji než ostatní, jako by hlavní osoba, kterou se snaží přesvědčit, byli oni sami. Gurder nevěděl jistě, naprosto jistě, že bří Arnoldové (zal. 1905) opravdu existuje, a Angalo nevěděl naprosto jistě, že neexistuje.
Konečně Angalo zpozoroval Masklina.
„Řekni mu to, Maskline! On chce jít hledat Vnuka, 39!“
„Ano? A kde myslíš, že bychom měli začít?“ zeptal se Masklin Gurdera.
„Na letišti,“ odpověděl Gurder. „Vsak víš. Bude tryskat. V tryskáči. To se přece chystá udělat.“
„Ale letiště známe!“ řekl Angalo. „Kolikrát už jsem byl až u plotu! Lidé celý den chodí dovnitř a ven! Vnuk, 39, vypadá úplně jako oni! Mohl už odcestovat! Teď už může být v té šťávě. Nemůžeš věřit slovům, co jen tak spadnou z nebe!“ Obrátil se zase k Masklinovi. „Masklin je správný chlap, on ti to poví. Řekni mu to, Maskline, a ty ho poslouchej, Gurdere. On o věcech přemýšlí. V takové chvíli —“
„Vyrazíme na letiště,“ rozhodl se Masklin.
„Tak,“ řekl Angalo, „vždyť jsem ti to říkal, Masklin není ledajaký nom — co?“
„Pojďme hlídat na letiště.“
Angalo mlčky otevřel a zavřel ústa.
„Ale… ale…“ vykoktal ze sebe.
„Určitě to stojí za pokus,“ přesvědčoval ho Masklin.
„Ale to všechno je jenom náhoda!“ namítl Angalo.
Masklin pokrčil rameny. „Tak se vrátíme. Nakonec, nemusíme jít všichni. Jen několik z nás.“
„Ale co když se něco stane, co budeme pryč?“
„To se stane stejně. Jsou nás tisíce. Dostat je všechny do té staré stodoly nebude těžké, když to bude třeba. To není jako Velká Jízda.“
Angalo váhal.
„Tak já půjdu,“ řekl nakonec. „Jenom abych vám dokázal, jak, jak jste pověrčiví.“
„Dobro,“ řekl spokojeně Masklin.
„Ovšem jen za předpokladu, že Gurder půjde také,“ dodal Angalo.
„Co?“ zeptal se Gurder.
„No, jsi přece Opat,“ řekl Angalo ironicky. „Máme-li oslovit Vnuka, 39, pak bude nejlepší, když to budeš ty. Chci říct, že patrně nebude chtít vyslechnout nikoho jiného.“
„Aha!“ zvolal Gurder. „Ty myslíš, že nepůjdu! Stálo by za to vidět tvůj obličej —“