„Měla bych ohlásit,“ řekla Padra Ronamovi, „že seančanská hlídka byla tam, kde jsme mysleli. Střetly jsme se s nimi.“
Při těch slovech se ozvalo znepokojené mumlání.
„Není porušením Drakova míru, když vstoupí do Arad Domanu,“ řekl Tavalad, kmenový náčelník Gošien Aielů.
„Porušením není ani to, že je zabijeme, když se příliš přiblíží, kmenový náčelníku,“ odvětila Padra. „Aielové nejsou Drakovým mírem vázáni. Pokud Seančani chtějí riskovat při průzkumu našeho tábora, pak musejí vědět, že to je riziko.“
Několik ostatních – víc, než by čekala – těm slovům přikývlo. Zalétla pohledem k Janduinovi a ten zvedl obočí. Kradmo zvedla dva prsty. Dva Seančani, zabití jejím oštěpem. Ráda by je zajala, ale Seančani si nezasloužili stát se gaz ‘šainy. Taky z nich byli příšerní vězni. Raději je ušetřit hanby a nechat zemřít.
„Měli bychom říct, to, co jsme sem říct přišli,“ řekl Alalved, náčelník Tomanelle Aielů. Padra rychle spočítala přítomné. Bylo tu všech jedenáct kmenových náčelníků, včetně těch kteří proti sobě navzájem vedli krevní mstu. Takové setkání se neodehrálo už celá léta, ne od doby, kdy se její otec připravoval na Poslední bitvu.
„A co jsme sem přišli říct?“ zeptal se jeden z ostatních.
Alalved zavrtěl hlavou. „Oštěpy jsou stále neklidnější. Aielové nejsou určeni k tomu, aby tloustli v bohatých zemích a pěstovali obilí. Jsme válečníci.“
„Drak žádal mír,“ řekl Tavalad.
„Drak žádal mír od ostatních,“ odvětil Alalved. „Aiely vyloučil.“
„To je pravda,“ řekl Darvin, náčelník Reynů.
„Po všech těch letech, kdy jsme naše krevní msty přerušili, se vrátíme ke vzájemným nájezdům?“ zeptal se Ronam tiše. Byl to skvělý kmenový náčelník, stejně jako býval Rhuark. Moudrý, a přesto se nebál bitvy.
„K čemu by to bylo?“ zeptal se Šedren, náčelník Daryne Aielů.
Ostatní přikyvovali. To však vyvolávalo větší problém, takový, o němž často mluvívala její matka. Co znamenalo být Aiel teď, když splnili svou povinnost vůči minulosti a jakožto národ očistili své tohj
„Jak dlouho můžeme čekat,“ řekl Alalved, „když víme, že těmi svými obojky drží v zajetí aielské ženy? Už jsou to roky a oni pořád odmítají všechny naše nabídky na zaplacení nebo výměnu! Naši slušnost nám oplácejí hrubostí a urážkami.“
„My nemáme žadonit,“ řekl starý Bruan. „Z Aielů se brzy stanou slabošští mokřiňani.“
Všichni jeho slovům přikyvovali. Moudrý Bruan přežil Poslední bitvu.
„Kdyby jenom seančanská císařovna…“ Ronam zavrtěl hlavou a ona věděla, na co myslí. Starou císařovnu, tu, která vládla za dnů Poslední bitvy, považoval Ronamův otec za čestnou ženu. Říkalo se, že s ní téměř dosáhli vzájemného porozumění. Ale od její vlády uplynulo už mnoho let.
„Každopádně,“ pokračoval Ronam, „oštěpy řinčí; když se naši lidé setkají, bojují. Je to naše přirozenost. Pokud Seančani nehodlají naslouchat hlasu rozumu, tak jaký máme důvod nechat je být?“
„Tenhle Drakův mír stejně nevydrží dlouho,“ řekl Alalved. „Šarvátky mezi zeměmi jsou běžné, i když o nich nikdo nemluví. Kar’a’karn žádal od vládců sliby, ale nikdo nevynucuje jejich plnění. Mnoho mokřiňanů nedrží slovo a já se obávám, že zatímco se budou hašteřit, Seančané je pohltí.“
Mnozí z přítomných přikyvovali. Jenom Darvin a Tavalad nevypadali přesvědčeně.
Padra zatajila dech. Věděli, že se tohle blíží. Šarvátky se Seančany, neklid mezi kmeny. O tomto dni snila, ale také se ho bála. Její matka získala v boji velké ji. Padra měla jen málo možností, jak se projevit.
Válka se Seančany… při té představě ožívala. Také by to ale znamenalo mnoho smrti.
„Co říkají Drakovy děti?“ zeptal se Ronam a podíval se na jejich čtveřici.
Stáleji připadalo zvláštní, že k ní starší vzhlíželi. Zkontrolovala saidar, pohodlně usazený vzadu v mysli, a načerpala z něj sílu. Co by bez něj dělala?
„Říkám, že musíme získat zpátky ty z nás, které Seančani zadržují,“ řekla Marinna. Cvičila se, aby se stala moudrou.
Alarch vypadal nejistě a zalétl pohledem k Janduinovi. Alarch se bratrovi často podřizoval.
„Aielové potřebují mít cíl,“ přikývl Janduin. „Takhle jsme k ničemu a neslíbili jsme, že nebudeme útočit. Je to důkaz naší trpělivosti a úcty k mému otci, že jsme čekali tak dlouho.“
Oči se obrátily k Padře. „Jsou to naši nepřátelé,“ řekla.
Jeden po druhém muži v místnosti přikývli. Událost, která ukončila roky čekání, vypadala tak prostě.
„Jděte ke svým kmenům.“ Ronam vstal. „Připravte je.“
Zatímco se ostatní loučili, někteří zachmuřeně, jiní vzrušeně, Padra zůstala sedět. Sedmnáct let bez bitvy bylo pro Aiely příliš dlouho.
Brzy byl stan až na Padru prázdný. Čekala s pohledem upřeným na rohož před sebe. Válka. Byla vzrušená, ale jiná její část cítila chmury. Měla pocit, jako by kmeny vyslala na stezku, která je navždy změní.
„Padro?“ zeptal se nějaký hlas.
Obrátila se a spatřila Ronama, stojícího ve vchodu do stanu. Zrudla a vstala. Přestože byl o deset let starší, byl docela hezký. Samozřejmě by se nikdy oštěpu nevzdala, ale kdyby ano…
„Vypadáš ustaraně,“ řekl.
„Jenom jsem přemýšlela.”
„O Seančanech?“
„O svém otci,“ odvětila.
„Aha.“ Ronam přikývl. „Vzpomínám si, když poprvé přišel do Držby Chladné skály. Byl jsem velice mladý.“
„Jaký jsi z něho měl dojem?“
„Byl to působivý muž,“ řekl Ronam.
„Nic víc?“
Zavrtěl hlavou. „Je mi líto, Padro, ale nestrávil jsem s ním moc času. Moje cesta mě zavedla jinam. Ale… otec mi o něm něco řekl.“
Naklonila hlavu.
Ronam se otočil a vyhlédl z otevřeného stanu k zelené trávě za nimi. „Můj otec považoval Randa al’Thora za chytrého muže a skvělého vůdce, který ale nevěděl, co si s Aiely počít. Vzpomínám si, jak říkal, že když byl Kar’a’karn mezi námi, necítil se jako jeden z nás. Jako kdyby z nás byl nervózní.“ Ronam zavrtěl hlavou. „Pro všechny ostatní měl plány, ale Aielové zůstali bez cíle.“
„Někteří říkají, že bychom se měli vrátit do Trojí země,“ řekla.
„Ne,“ odpověděl Ronam. „Ne, to by nás zničilo. Naši otcové nevěděli nic o parních koních nebo dračích rourách. Kdyby se Aielové vrátili do Pustiny, přestalo by na nás úplně záležet. Svět by prošel kolem a jako lid bychom zmizeli.“
„Ale válka?“ řekla Padra. „Je to správné?“
„To nevím,“ odpověděl Ronam tiše. „Jsme Aielové. To je to, co umíme.“
Padra přikývla a cítila se jistěji.
Aielové znovu vyrazí do války. A bude v ní velká čest.
Aviendha zamrkala. Obloha byla temná.
Byla vyčerpaná. Mysl měla vyprahlou, srdce otevřené – jako by z něj každým úderem krvácela síla. Posadila se uprostřed tmavnoucích sloupů. Její… děti. Pamatovala si jejich tváře ze své první návštěvy Rhuideanu. Toto neviděla. Přinejmenším si to nepamatovala.
„Je to náš osud?“ zeptala se. „Můžeme to změnit?“
Žádná odpověď samozřejmě nepřišla.
Její slzy vyschly. Jak člověk reaguje, když vidí, naprostou zkázu – ne, naprostý úpadek – svého lidu? Každý krok připadal lidem, kteří jej udělali, naprosto logický. Ale každý vedl Aiely dál k vlastnímu konci.