Sir Arthur Conan Doyle
VZPOMÍNKY NA SHERLOCKA HOLMESE
Stříbrný lysáček
„Obávám se, že budu muset odjet, Watsone,“ řekl Holmes, když jsme jednoho dne ráno zasedli společně ke snídani.
„Odjet? A kampak?“
„Do Dartmooru — do King’s Pylandu.“
Nepřekvapilo mě to. Vlastně jsem se až divil, že dosud nijak nezasáhl do toho mimořádného případu, o němž se v těch dnech hovořilo a debatovalo v celé Anglii. Můj přítel neklidně prochodil celý jeden den po pokoji s bradou na prsou a svraštěným obočím, znova a znova si nacpával dýmku nejsilnějším černým tabákem a byl naprosto hluchý k veškerým mým otázkám či poznámkám. Prodavač novin nám posílal čerstvá vydání všech denních listů, ale Holmes je jen zběžně přelétl očima a odhazoval do kouta. Ačkoli mlčel, věděl jsem dobře, nad čím tak zavile dumá. Pozornost veřejnosti byla upřena pouze na jediný problém, který mohl zaujmout jeho analytické schopnosti — na podivné zmizení favorita Wessexského poháru a tragické zavraždění jeho trenéra. Když mi proto náhle oznámil, že má v úmyslu vydat se do míst, kde se toto drama odehrálo, řekl mi jen to, co jsem očekával a več jsem doufal.
„Velice rád bych jel s vámi, nebudu‑li vám ovšem překážet,“ řekl jsem.
„Prokážete mi naopak velkou laskavost, jestliže pojedete, milý Watsone. A myslím, že to pro vás nebude zbytečná ztráta času, neboť případ má jisté aspekty, které slibují, že bude jedinečný. Nemýlím‑li se, máme právě čas, abychom stihli na Paddingtonském nádraží potřebný vlak, a podrobněji vás do celé záležitosti zasvětím cestou. Budu vám zavázán, vezmete‑li s sebou svůj znamenitý polní dalekohled.“
A tak se stalo, že jsem asi za hodinu seděl v rohu kupé, ve vagóně první třídy, uhánějícím do Exeteru, zatímco Sherlock Holmes, jehož ostře řezanou, dychtivou tvář vroubila cestovní čapka s klapkami na uši, zahloubal se do hromady čerstvých novin, které si opatřil na Paddingtonském nádraží. Byli jsme už daleko za Readingem, když hodil poslední noviny pod lavici a nabídl mi doutník.
„Jede to dobře,“ řekl, vyhlížeje z okna a zároveň pokukuje po hodinkách. „V této chvíli máme rychlost třiapadesát a půl míle v hodině.“
„Nedával jsem pozor na milníky,“ řekl jsem.
„To já také ne. Telegrafní sloupy jsou však na této trati od sebe vzdáleny šedesát yardů, a tak je snadné to vypočítat. Předpokládám, že jste se už poněkud obeznámil s tou vraždou Johna Strakera a se zmizením Stříbrného lysáčka?“
„Četl jsem, co o tom stojí v Telegraphu a v Chroniclu.“
„Je to jeden z těch případů, v nichž by umění logické úvahy mělo být použito spíš k utřídění detailů než ke shánění nových důkazů. Ta tragédie byla tak nezvyklá, tak naprostá a do takové míry se osobně dotkla mnoha lidí, že trpíme přemírou dohadů, domněnek a hypotéz. Je obtížné vyloupnout holá fakta — absolutní, nepopiratelná fakta — ze všech těch příkras, jimiž je vyzdobili teoretizující hlupáci a novináři. Teprve pak, až staneme na tomto zdravém základě, bude naší povinností zjistit, jaké závěry lze z faktů vyvodit a které jsou ty zvláštní momenty, kolem nichž se celá záhada točí. V úterý večer jsem obdržel dva telegramy: jak od majitele koně, plukovníka Rosse, tak od inspektora Gregoryho, který byl pověřen vyšetřováním případu; oba mě žádají o spolupráci.“
„V úterý večer!“ zvolal jsem. „Dnes je ale čtvrtek ráno. Proč jste se tam nerozjel už včera?“
„Poněvadž jsem se dopustil chyby, milý Watsone — což se mi bohužel stává častěji, než by si mohli myslet lidé, kteří mě znají jen z vašich vzpomínek. Ve skutečnosti jsem nevěřil, že je možné, aby nejlepší závodní kůň v Anglii mohl zůstat někde dlouho ukryt, zvlášť ne v končině obydlené tak řídce, jako je severní Dartmoor. Každým okamžikem jsem včera očekával zprávu, že koně nalezli a že člověk, který ho odvedl, je zároveň vrahem Johna Strakera. Když jsem však dnes ráno shledal, že — kromě zatčení mladého Fitzroye Simpsona — žádného pokroku v pátrání nebylo dosaženo, měl jsem pocit, že je načase, abych se pustil do práce. Přesto však mám dojem, že jsem ten včerejšek tak docela nepromrhal.“
„Udělal jste si zatím nějakou teorii?“
„Seznámil jsem se přinejmenším s podstatnými fakty případu. Vypočítám vám je, poněvadž nic neobjasní nějaký případ tak, jako když jej vyložíme další osobě, a sotva od vás mohu očekávat spolupráci, jestliže vás neseznámím se situací, z níž vycházím.“
Opřel jsem se o vypolštářované sedadlo a pokuřoval jsem doutník, zatímco Holmes se předklonil a dlouhým, štíhlým ukazovákem odškrtával jednotlivé body na dlani levé ruky. V hrubých rysech mi nastínil události, které nás přiměly vydat se na cestu.
„Stříbrný lysáček,“ pravil, „je potomek Isonomyho a je stejnou ozdobou závodních drah jako kdysi jeho slavný předek. Bude mu teď pět let a získal svému šťastnému majiteli plukovníku Rossovi postupně všechny dostihové ceny. Až do chvíle, kdy došlo k té katastrofě, byl nesporným favoritem Wessexského poháru, sázelo se na něho tři ku jedné. Miláčkem dostihového obecenstva byl odjakživa a nikdy je dosud nezklamal, takže na něho lidé sázeli neobyčejně vysoké částky, i když sázkový poměr nebyl právě nejpříznivější. Je proto zřejmé, že mnoho lidí mělo mimořádný zájem na tom, aby Stříbrný lysáček nebyl přítomen na startu, až příští úterý spadne praporek.
Této skutečnosti si ovšem byli vědomi i v King’s Pylandu, kde má plukovník tréninkovou stáj. Podnikli veškerá opatření, aby byl favorit střežen. Trenér John Straker je bývalý jockey a jezdíval v barvách plukovníka Rosse, dokud nepřibral na váze tolik, že musel aktivní činnosti zanechat. Sloužil u plukovníka pět let jako jockey a sedm let jako trenér a vždy se osvědčil jako poctivý a spolehlivý služebník. K ruce měl jenom tři mladíky, poněvadž stáj je malá, jsou v ní jen čtyři koně. Jeden z těch mládenců seděl vždy celou noc ve stáji, zatímco ostatní spali v podkroví. Všichni tři jsou naprosto spolehliví. John Straker, který byl ženatý, bydlel v malé vilce asi dvě stě kroků od stáje. Vedlo se mu vcelku dobře, děti nemá, v domě pomáhá jen jedna služebná. Okolí je velice opuštěné, ale asi půl míle na sever je malá skupinka vil, které tam postavil jakýsi podnikatel z Tavistocku pro nemocné a pro návštěvníky, kteří eventuálně zatouží po čerstvém dartmoorském povětří. Tavistock leží dvě míle na západ a přes blata, také asi dvě míle cesty, je větší tréninková stáj závodních koní v Capletonu. Ta patří lordu Blackwaterovi a spravuje ji Silas Brown. Ve všech ostatních směrech jsou blata naprosto pustá, navštěvovaná snad jen hrstkou kočovných cikánů. Tak vypadala celková situace minulé pondělí večer, kdy došlo k pohromě.
Ten den večer byli koně po tréninku jako obvykle napojeni a stáj byla v devět hodin zamčena. Dva z mladíků odešli do trenérovy vilky, kde na ně v kuchyni čekala večeře, zatímco třetí, Ned Hunter, zůstal na stráži. Pár minut po deváté mu služebná Edith Baxterová nesla do stáje večeři — skopové s kari omáčkou. K pití s sebou nevzala nic, poněvadž ve stáji je vodovod a bylo pravidlem, že ten, kdo je na stráži, nesmí pít nic než vodu. Služka s sebou nesla i lucernu, neboť byla velká tma a cesta vede přes bažinu.
Edith Baxterová byla asi třicet kroků od stájí, když se ze tmy vynořil nějaký muž a zavolal na ni, aby zůstala stát. Když muž vstoupil do žlutého kruhu světla vrhaného lucernou, viděla, že jde o člověka, který se chová jako pán, oblečeného do šedých tvídových šatů, se soukennou čepicí na hlavě. Na nohou měl kamaše a v ruce držel těžkou hůl s kulatou hlavicí. Nejvíc však na služebnou zapůsobila mimořádná bledost jeho tváře a nervozita jeho chování. Odhadla, že mu může být spíš přes třicet než méně.