Mluvil klidným tónem, ale měl zvláštní rezavý hlas, který působil velice hrozivě. Seděl jsem tiše a uvažoval jsem, jaký proboha může mít důvod k tomu, aby mě tímhle nezvyklým způsobem unesl. Ať už za tím bylo cokoli, bylo mi naprosto jasné, že nemá smysl se mu protivit a že mohu jen čekat, jak se celá věc vyvine.
Jeli jsme dobré dvě hodiny, a neměl jsem nejmenší představu o tom, kam máme namířeno. Občas drkotání kol po kamenech svědčilo o tom, že jedeme po dlažbě, jindy zas hladká a tichá jízda prozrazovala asfalt, ale kromě těch měnlivých zvuků jsem neslyšel nic, podle čeho bych mohl odhadnout, kde asi tak jsme. Papírem na obou oknech světlo nepronikalo a sklo vpředu bylo zataženo modrou záclonou. Z Pall Mallu jsme vyjeli ve čtvrt na osm a hodinky mi ukázaly, že je za deset minut devět, když kočár konečně zastavil. Můj společník spustil okno a zahlédl jsem nízkou, klenutou bránu, nad níž svítila lucerna. Když mě vystrčil z kočáru, brána se otevřela a octl jsem se v domě. Jen nejasně jsem po obou stranách zahlédl nějaký trávník, když jsem tam vstupoval. Opravdu nemohu bona fide[13] říct, zda to byla soukromá zahrada nebo snad venkov.
Uvnitř svítila barevná plynová lampa, která však byla natolik stažena, že jsem viděl jen to, že hala je dost velká a visí v ní obrazy. V dušičkovém světle jsem rozeznal, že osoba, která mi otevřela dveře, je malý, tuctový chlapík ve středních letech s kulatými rameny. Když se k nám otočil, záblesk odraženého světla mi prozradil, že nosí brýle.
,Je to pan Melas, Harolde?’ řekl.
,Ano.’
,Výborně! Zasloužíš si pochvalu! Doufám, že se na nás nezlobíte, pane Melasi, ale nemohli jsme se bez vás obejít. Budete‑li s námi jednat poctivě, nebudete toho litovat; jestli se nás ale pokusíte nějak podvést, bůh vám buď milostiv!’
Mluvil úsečně a nervózně a mezi řečí se pochechtával, ale šel z něho mnohem větší strach než z jeho partnera.
,Co ode mne chcete?’ zeptal jsem se.
‚Maličkost. Jen to, abyste položil pár otázek jednomu řeckému gentlemanovi, který je u nás na návštěvě, a přeložil nám jeho odpovědi. Ne ale abyste řekl víc, než vám poručíme, jinak -’ na tomto místě se opět nervózně zachechtal, ,jinak by pro vás bylo lepší, kdybyste se nikdy nenarodil.’
Za řeči otevřel dveře a zavedl mě do místnosti, která mi připadala neobyčejně přepychově zařízená — ale opět tam svítila jen jediná lampa se staženým plamenem. Místnost byla nepochybně velká a z toho, jak se mi nohy bořily do koberce, usoudil jsem, že musí být neobyčejně drahý a vysoký. Koutkem oka jsem zahlédl sametem potažená křesla, vysokou krbovou římsu z bílého mramoru a na jedné straně cosi, co vypadalo jako sbírka japonských zbraní. Přímo pod lampou stálo křeslo a starší muž mi pokynul, abych se do něj posadil. Ten mladší někam odešel, ale pojednou se vrátil jinými dveřmi a vedl s sebou muže, oblečeného do jakéhosi volného županu, který se k nám pomalu blížil. Když vešel do okruhu kalného světla, kde jsem si ho mohl lépe prohlédnout, zděsil jsem se nad tím, jak vypadá. Byl smrtelně bledý, strašlivě vychrtlý a měl vytřeštěné, horečnatě lesklé oči člověka, jehož duch je silnější než jeho tělo. Co však mnou otřáslo víc než známky fyzické zchřadlosti, byla jeho tvář, groteskně přelepená křížem krážem náplastí, jejíž široký pruh mu zapečetil ústa.
‚Máš tabulku, Harolde?’ zvolal starší muž, když se ta podivná bytost spíš zhroutila než posadila do křesla. ,Rozvázal jsi mu ruce? Dobrá, dej mu tužku. Budete mu klást otázky, pane Melasi, a on bude psát odpovědi. Nejprve se ho zeptejte, zda je ochoten podepsat listiny.’
Neznámému se zablesklo v očích.
»Nikdy,« napsal řecky na kus papíru.
,Za žádných podmínek?’ zeptal jsem se ho na rozkaz našeho společného věznitele.
»Jen kdybych viděl, že ji v mé přítomnosti oddal řecký kněz, kterého znám.«
Muž se opět zahihňal tím svým zlověstným způsobem.
,Víte, co vás v tom případě čeká?’
»Na mně nesejde.«
To jsou vzorky otázek a odpovědí, které tvořily naši podivnou, napůl mluvenou, napůl psanou konverzaci. Znova a znova jsem se ho musel ptát, zda si to nerozmyslel a zda listinu nepodepíše. Znova a znova jsem dostával stejně rozhněvanou odpověď. Vbrzku jsem ale dostal dobrý nápad. Ke každé otázce jsem připojil vlastní krátkou větičku — nejprve nevinnou — abych si ověřil, zda naši věznitelé něco netuší, a pak, když jsem zjistil, že na to nijak nereagují, pustil jsem se i do nebezpečnější hry. Naše konverzace pak vypadala asi takhle:
,Touhle paličatostí ničeho nedosáhnete. Kdo jste?’
»To je mi jedno. Jsem cizinec.«
»Váš osud padne na vaši hlavu. Jak dlouho tu jste?«
»Klidně, jen si poslužte. Tři týdny.«
»Majetek nikdy nebude váš. Jste nemocen?«
»Darebáci ho nedostanou. Moří mne hladem.«
»Když podepíšete, budete volný. Co je tohle za dům?«
»Nepodepíšu to nikdy. Nevím.«
»Tím jí ale neprokazujete dobrou službu. Jak se jmenujete?«
»To bych musel slyšet přímo od ní. Kratides.«
»Když podepíšete, uvidíte ji. Odkud jste? «
»V tom případě ji neuvidím nikdy. Z Atén.«
Bylo by stačilo dalších pět minut, pane Holmesi, abych z něho vytáhl všechno — rovnou těm chlapům pod nosem. Hned má další otázka mohla celou záležitost vysvětlit, ale v tom okamžiku se otevřely dveře a do místnosti vešla žena. Neviděl jsem ji jasně, viděl jsem jen tolik, že je vysoká a půvabná, že má černé vlasy a je oblečena do jakéhosi volného bílého županu.
,Harolde!’ řekla anglicky s nejistým přízvukem. ,Nemohla jsem to tam už vydržet. Je tam tak smutno, když jsem tam jenom s — proboha, to je Paul!’
Ta poslední slova pronesla řecky a v témž okamžiku si muž s křečovitým úsilím strhl z úst náplast, vykřikclass="underline" ,Sofie! Sofie!’ a vrhl se jí do náručí. Jejich objetí však trvalo jen vteřinu, neboť mladší muž ženu popadl a vystrčil ji z pokoje, zatímco starší snadno přemohl svou vyzáblou oběť a odvlekl ji pryč druhými dveřmi. Na okamžik jsem zůstal v místnosti sám a vyskočil jsem z křesla s mlhavým nápadem, že bych snad nějak mohl zjistit, co je to za dům, v němž jsem se octl. Naštěstí jsem však neudělal ani krok, protože když jsem vzhlédl, spatřil jsem, že starší muž stojí ve dveřích a zírá na mě.
‚Skončili jsme, pane Melasi,’ řekl. ,Je vám snad jasné, že jsme vás zasvětili do velice důvěrné a soukromé záležitosti. Neobtěžovali bychom vás, nebýt toho, že náš přítel, který mluví řecky a který vyjednávání zpočátku vedl, se musel vrátit na východ. Nutně jsme museli najít někoho, kdo by ho zastoupil, a měli jsme štěstí, že jsme se doslechli o vašich prvotřídních tlumočnických kvalitách.’
Uklonil jsem se.
,Tady je pět sovereignů,’ řekl a přistoupil ke mně, ,což je doufám přiměřená mzda. Pamatujte si ale,’ dodal, poklepávaje mě zlehka po hrudníku a pochechtávaje se, ,že jestli o tom povíte jedinému člověku — jen jedinému, pamatujte si to — pak nechť je bůh milostiv vaší duši!’
Nemohu vám vypovědět hnus a hrůzu, kterou ve mně ten bezvýznamně vypadající člověk vzbudil. Viděl jsem ho v té chvíli líp, poněvadž stál ve světle lampy. Tvář měl sinalou a zažloutlou; krátkou, špičatou bradku řídkou a zplihlou. Při řeči se ke mně nakláněl a rty a očními víčky neustále škubal a kroutil, jako by trpěl tancem svatého Víta. Bezděčně jsem si pomyslel, že ten jeho podivný hihňavý smích je také asi projevem nějaké nervové choroby. Hrůzným dojmem v jeho tváři však působily oči, které byly ocelově šedé, studeně se leskly a v jejichž hloubi utkvěla zlovolná, nezkrotná krutost.