„Hm! Obávám se, že Josephova povaha je mnohem neproniknutelnější a nebezpečnější, než se dá usoudit z jeho zevnějšku. Z toho, co jsem od něho dnes ráno slyšel, pochopil jsem, že prohrál značné částky na burze, a že byl ochoten udělat cokoli, jen aby své hmotné poměry zase zlepšil. A poněvadž je to neuvěřitelný sobec, využil šance, která se mu naskytla, a neohlížel se na sestřino štěstí ani na vaši zničenou kariéru.“
Percy Phelps se zvrátil do křesla. „Z toho, co říkáte,“ pravil, „mám v hlavě hotový kolotoč.“
„Základní potíž vašeho případu,“ poznamenal Holmes svým didaktickým tónem, „spočívala v tom, že důkazů bylo příliš mnoho. To podstatné bylo překryto a zasuto bezvýznamným. Ze všech fakt, která jsme měli k dispozici, museli jsme vybrat jen ta, která jsme pokládali za podstatná, a pak je seřadit ve správném pořádku, aby se nám podařilo řetěz těch pozoruhodných událostí zrekonstruovat. Josepha jsem začal podezírat hned ve chvíli, kdy jste mi řekl, že jste ten večer měl v úmyslu jet domů s ním. Bylo proto docela pravděpodobné, že se mohl cestou pro vás stavit, zvlášť když to na ministerstvu zahraničí dobře znal. Jakmile jsem slyšel, že se někdo tolik snažil dostat se do ložnice, v níž mohl mít něco ukryto jedině Joseph — ve svém vyprávění jste nám pověděl, jak jste Josepha z jeho pokoje vystěhovali, když jste přijel domů s tím doktorem — všechna má podezření se proměnila v jistotu, zvlášť když pokus vloupat se do místnosti byl proveden hned první noc, kdy tam nebyla ošetřovatelka. To totiž nasvědčovalo, že vetřelec je dobře obeznámen s poměry v domě.“
„Jak jsem mohl být tak slepý!“
„Fakta případu, pokud jsem si je zatím zjistil, vypadají takto: Joseph Harrison přišel do budovy ministerstva vchodem z Charles Street, a poněvadž to tam znal, vydal se rovnou do vaší kanceláře, kam přišel okamžik poté, co vy jste ji opustil. Když zjistil, že tam nikdo není, bez váhání zazvonil na zvonek, ale v té chvíli si zároveň povšiml listiny ležící na stole. Jediný pohled stačil, aby pochopil, že mu náhoda vložila do rukou státní dokument nesmírné ceny. Ve zlomku vteřiny jej strčil do kapsy a vyběhl ven. Vzpomínáte si jistě, že uplynulo několik minut, než vás rozespalý vrátný na zvonek upozornil, a tak měl zloděj dost času k útěku.
Prvním vlakem odjel do Wokingu, prozkoumal svou kořist blíž, a když se ujistil, že má opravdu obrovskou cenu, schoval ji na místě, které pokládal za zvlášť bezpečné, s úmyslem, že si ji za den či za dva opět vezme a odnese na francouzské velvyslanectví nebo někam jinam, kde čekal, že dostane dobře zaplaceno. Pak jste se však náhle vrátil vy. Bez předchozího varování jste ho vystrnadil z jeho pokoje a od té chvíle tam byli neustále přítomni nejméně dva lidé, což mu znemožňovalo, aby se znova zmocnil svého pokladu. Byla to situace, která ho jistě musela dohánět k šílenství. Konečně se však domníval, že nadešla jeho příležitost. Pokusil se dostat se dovnitř, ale vy jste byl vzhůru a překazil jste mu to. Vzpomenete si možná, že jste si ten večer nevzal obvyklou dávku uspávačích prostředků.“
„To si vzpomínám.“
„Mám za to, že se patřičně postaral, aby prášky byly co nejúčinnější, a spoléhal, že budete skoro v bezvědomí. Hned mi bylo jasné, že se o to pokusí znova, jakmile to bude pokládat za bezpečné. Váš odchod z pokoje mu poskytl kýženou příležitost. Proto jsem tam slečně Harrisonové nařídil celý den zůstat, aby nás on nepředešel. Když jsem v něm vzbudil domněnku, že vzduch je čistý, schoval jsem se tam na číhané, jak jsem vám právě vylíčil. Věděl jsem už, že dokument je pravděpodobně v pokoji, ale nechtělo se mi vytrhávat prkna z podlahy a obracet každý kout vzhůru nohama, abych jej objevil. Nechal jsem ho proto, aby jej ze skrýše vyzvedl sám, a ušetřil jsem si tak spoustu námahy. Zbývá, ještě něco, co bych snad měl vysvětlit?“
„Proč se tehdy prvně pokoušel dostat se dovnitř oknem,“ zeptal jsem se, „když mohl přijít dveřmi?“
„Aby se dostal ke dveřím, musel by projít kolem sedmi ložnic. Trávník pod oknem mu navíc zajišťoval případný snadný útěk. Ještě něco?“
„Myslíte si,“ zeptal se Phelps, „že snad měl v úmyslu i vraždit? Použil nejspíš nože jen jako nástroje.“
„Možné to je,“ odpověděl Holmes a pokrčil rameny. „S jistotou mohu tvrdit jen tolik, že pan Harrison je gentleman, na jehož shovívavost bych byl hrozně nerad odkázán.“
Poslední případ
S těžkým srdcem chápu se pera, abych napsal těchto posledních pár slov, v nichž se ještě jednou pokusím zachytit jedinečné schopnosti svého přítele Sherlocka Holmese. Nesouvislým a — dobře to cítím — zcela neadekvátním způsobem snažil jsem se popsat všechno to zvláštní, co jsem zažil v jeho společnosti, od náhody, která nás kdysi svedla dohromady v období Studie v šarlatové až po jeho zásah v záležitosti Námořní smlouvy, který nepochybně zabránil vážným mezinárodním komplikacím. Měl jsem v úmyslu udělat tečku už tam a pomlčet o události, po níž vzniklo v mém životě vakuum nevyplněné ani za dva roky, které už od té doby uplynuly. Nicméně nedávné dopisy, v nichž plukovník James Moriarty obhajuje památku svého bratra, donutily mě sáhnout po peru, a nemám jinou možnost než prezentovat veřejnosti fakta přesně tak, jak se udála. Jen já znám plnou pravdu o celé věci a jsem přesvědčen, že nadešel čas, kdy už její zamlčování neslouží ničemu dobrému. Pokud vím, objevily se v denním tisku jen tři zprávy: v Journal de Geneve z 6. května 1891, zpráva Reuterovy agentury v anglickém tisku ze 7. května a konečně nedávné dopisy, o nichž jsem se už zmínil. První a druhá zpráva byly neobyčejně stručné, zatímco dopisy, jak hodlám prokázat, naprosto překrucují fakta. Je na mně, abych poprvé pověděl, co se opravdu odehrálo mezi profesorem Moriartym a Sherlockem Holmesem.
Třeba připomenout, že poté, co jsem se oženil a otevřel si soukromou ordinaci, důvěrné vztahy mezi mnou a Holmesem se do jisté míry uvolnily. Čas od času za mnou sice přicházíval, když chtěl mít při některém svém pátrání společníka; takové příležitosti však byly čím dál vzácnější, až konečně z roku 1890 mám zaznamenané pouze tři případy. Během té zimy a v předjaří roku 1891 jsem četl v novinách, že Holmes pracuje z pověření francouzské vlády na mimořádně závažném úkolu, a dostal jsem od něho dva pohledy, z Narbonne a z Nimes, z nichž jsem usoudil, že jeho pobyt ve Francii se pravděpodobně protáhne. Dost mě proto překvapilo, když se 24. dubna večer objevil u mne v ordinaci. Zarazilo mě, že je bledší a přepadlejší než jindy.
„Ano, je to tak, trochu jsem přepínal síly,“ poznamenal spíš v odpověď na můj pohled než na má slova, „a v poslední době jsem měl menší nepříjemnosti. Nemáte nic proti tomu, když zavřu okenice?“
Jediné světlo v místnosti vrhala stolní lampa, při níž jsem četl. Holmes obešel pokoj těsně při stěně, přivřel okenice a zajistil je závorou.
„Bojíte se něčeho?“ zeptal jsem se.
„Ano, bojím.“
„A čeho?“
„Vzduchovek.“
„Proboha, jak tomu mám rozumět, Holmesi?“
„Znáte mě příliš dobře, Watsone, než abych vám musel dokazovat, že věru nejsem nervózní. Zároveň však to je spíš hloupost než odvaha, nedbá–li člověk nebezpečí, které mu bezprostředně hrozí. Mohu vás požádat o zápalku?“ Vtáhl do sebe kouř z cigarety, jako by bažil po jeho uklidňujícím účinku.
„Omlouvám se, že jsem vás přepadl tak pozdě,“ řekl, „a navíc vás musím požádat, abyste nelpěl na konvencích a dovolil mi dům opustit cestou přes zeď na konci zahrady.“