Až sem šlo všechno skvěle. Zavazadlo už na mě čekalo a bez potíží jsem našel vagón, který mi Holmes určil, tím spíš, že jediný z celého vlaku byl označen tabulkou Zadáno. Neustálým zdrojem úzkosti však pro mne byl fakt, že Holmes se dosud neobjevil. Nádražní hodiny ukazovaly, že do odjezdu vlaku zbývá pouhých sedm minut. Nadarmo jsem pátral mezi hloučky cestujících a vyprovázejících po pružné postavě svého přítele. Nebylo po něm nikde ani stopy. Několik minut jsem se pokoušel být nápomocen ctihodnému italskému duchovnímu, který se lámanou angličtinou pokoušel vysvětlit nosiči, že jeho kufr má být poslán přes Paříž. Potom jsem se znova porozhlédl a vrátil jsem se do svého vagónu, kde jsem zjistil, že navzdory tabulce usadil nosič onoho stařičkého pátera v mém kupé a svěřil mi jej do opatrování. Bylo marné vysvětlovat mu, že sem vpadl neoprávněně, neboť moje italština byla ještě chatrnější než jeho angličtina, a tak jsem pouze odevzdaně pokrčil rameny a dál jsem úzkostlivě vyhlížel svého přítele. Zamrazilo mě v zádech, když jsem si uvědomil, že jeho nepřítomnost může znamenat, že se mu během noci přihodilo něco zlého. Dveře vagónu už byly zavřeny a ozvalo se zahvízdnutí, když tu -
„Milý Watsone,“ řekl čísi hlas, „ještě se vám ani neuráčilo popřát mi dobré jitro.“
Otočil jsem se v bezmezném úžasu. Starý patriarcha ke mně zvedl tvář. Na okamžik z ni zmizely vrásky, nos se vzdálil od brady, spodní ret přestal trčet dopředu a ústa mumlat, tupé oči se znova zaleskly a shrbená postava se napřímila. V příštím okamžiku ale celá ta proměna opět vzala za své a Holmes zmizel tak rychle, jak se objevil.
„Propánakrále!“ zvolal jsem. „Vy jste mě ale vyděsil!“
„Je třeba stále zachovávat maximální opatrnost,“ zašeptal. „Mám důvodné podezření, že nám jsou na stopě. Ach, támhle je Moriarty osobně.“
Vlak se už rozjížděl, když to Holmes řekl. Ohlédl jsem se a uviděl jsem vysokého muže, zběsile se tlačícího zástupem a mávajícího rukou, jako by si přál, aby vlak zastavil. Bylo však už pozdě, neboť jsme rychle získávali náskok, a v příštím okamžiku jsme vyjeli ze stanice.
„Díky těm bezpečnostním opatřením se nám přece jen podařilo vypálit mu rybník,“ řekl Holmes a dal se do smíchu. Vstal, shodil ze sebe černou sutanu a klobouk, z nichž se jeho přestrojení skládalo, a obě součásti oděvu sbalil do příručního zavazadla.
„Četl jste už dnes ráno noviny, Watsone?“
„Ne.“
„Takže o Baker Street nevíte nic, co?“
„O Baker Street?“
„Včera večer nám zapálili byt. Naštěstí nevznikla velká škoda.“
„Proboha, Holmesi! To už je nesnesitelné.“
„Museli dočista ztratit mou stopu, když policie zatkla toho jejich hromotluka s obuškem. Jinak je přece nemohlo napadnout, že se vrátím zpátky domů. Podle všeho se ale postarali, abyste byl hlídán vy, a to také Moriartyho přivedlo na nádraží Victoria. Neodchýlil jste se cestou od instrukcí, které jsem vám dal?“
„Udělal jsem přesně to, co jste mi poradil.“
„Našel jste tam ten kočár?“
„Ano, už na mě čekal.“
„Poznal jste kočího?“
„Ne.“
„To byl můj bratr Mycroft. Je to výhoda, když se o člověka v takových případech může postarat někdo blízký a on není nucen se svěřovat cizím lidem. Teď však musíme vymyslet proti Moriartymu nějaký plán.“
„Sedíme přece v rychlíku, a poněvadž má přímé napojení na loď, myslím, že jsme se Moriartyho zbavili nadobro.“
„Milý Watsone, zřejmě jste si neuvědomil, co tím míním, když jsem vám říkal, že ten člověk se mi intelektem naprosto vyrovná. Přece si nemyslíte, že bych si neuměl poradit s tak nepatrnou překážkou, kdybych pronásledoval já jeho? Proč tedy máte tak nízké mínění o něm?“
„Co bude dělat?“
„To, co bych dělal já.“
„A co byste dělal vy?“
„Dal bych si vypravit zvláštní vlak.“
„Na to už je ale jistě pozdě.“
„To jste na omylu. Náš vlak staví v Canterbury a v přístavu je také vždy nejméně čtvrthodinové zdržení. Tam nás dohoní.“
„A copak jsme nějací zločinci? Až se tam objeví, dáme ho zatknout.“
„To by zničilo veškeré výsledky tříměsíční práce. Chytili bychom sice velkou rybu, ale ty menší by se nám ze sítě rozutekly na všechny strany. V pondělí bychom je mohli dopadnout všechny. Ne, na zatčení pomýšlet nemůžeme.“
„Tak co tedy uděláme?“
„V Canterbury vystoupíme.“
„A pak?“
„Nu, pak si musíme udělat výlet přes celou Anglii do Newhavenu a teprve odtamtud odplout do Dieppe. Moriarty zase udělá to, co bych udělal já. Pojede do Paříže, zjistí si, kde máme zavazadla, a bude čekat dva dny na nádraží. Mezitím si my koupíme dvě cestovní brašny, podpoříme výrobce v zemích, kterými budeme projíždět, a vydáme se přes Lucembursko a přes Basilej na dovolenou do Švýcarska.“
Jsem příliš zkušený cestovatel, než aby mě ztráta zavazadel doopravdy mrzela, ale přiznám se, že mi šla na nervy představa, že jsme nuceni kličkovat a skrývat se před člověkem, jehož trestní rejstřík se jen hemží těmi nejhanebnějšími zločiny. Přesto mi bylo jasné, že Holmes pochopil vzniklou situaci mnohem lépe než já. V Canterbury jsme proto vystoupili a zjistili jsme, že na vlak do Newhavenu musíme hodinu čekat.
Ještě jsem lítostivě hleděl za rychle mizejícím nákladním vagónem, který odvážel mou garderobu, když mě Holmes zatahal za rukáv a ukázal na trať. „Už — už, podívejte,“ řekl.
V dálce, kdesi v kentských lesích stoupal k nebi tenký proužek dýmu. V příštím okamžiku jsme spatřili lokomotivu s jedním vagónem, řítící se po koleji vedoucí mírným obloukem do nádraží. V poslední chvíli jsme se schovali za hromadou zavazadel, než se kolem nás s rachotem a řevem přehnala a vrhla nám do tváří závan horkého vzduchu.
„Spánembohem,“ řekl Holmes pozoruje, jak se vagón kymácí a nadskakuje na výhybkách. „Jak vidíte, inteligence našeho přítele má přece jen jisté meze. Byl by to od něho opravdu coup de maitre[14], kdyby vydedukoval, co jsem asi vydedukoval já, a jednal podle toho.“
„A co by byl dělal, kdyby nás byl dostihl?“
„Nepochybuji ani v nejmenším, že by se mě byl pokusil zavraždit. V téhle hře však mohou hrát dva. Momentálně jde o to, zda bychom se tu neměli předčasně naobědvat, poněvadž jinak riskujeme, že umřeme hlady, než dorazíme do bufetu v Newhavenu.“
Téhož dne večer jsme přijeli do Bruselu, strávili jsme tam dva dny a třetího dne jsme pokračovali v cestě až do Štrasburku. V pondělí ráno Holmes telegrafoval londýnské policii a večer na nás v hotelu čekala odpověď. Holmes telegram otevřel a pak jej s rozhořčeným zaklením hodil do krbu.
„To jsem věděl,“ zavrčel. „Unikl!“
„Moriarty?“
„Pozatýkali celou bandu, kromě něho. Moriarty jim pláchnul. To se rozumí — když jsem odcestoval z Anglie, není tam nikdo, kdo by na něho stačil. Myslel jsem ale, že jsem jim dal kořist do rukou. Bylo by asi nejlíp, kdybyste se vrátil do Anglie, Watsone.“