Nechybí mi koupele, řekla si v duchu. Nebyla žádná měkká mokřiňanka. Nicméně na této straně hor nebyl potní stan skutečně nezbytný. V noci nevládla krutá zima, takže horko potního stanu dusilo, a ne uklidňovalo. A když bylo dost vody na koupel…
Ne. Odhodlala se. „Můžu promluvit?“
„Nebuď hloupá, děvče,“ řekla Melain. Žena měla kulaté břicho, čas porodu už téměř nastal. „Teď jsi jedna z nás. Nemusíš se ptát na dovolení.“
Děvče? Bude nějakou dobu trvat, než ji skutečně začnou považovat za jednu z nich, ale snažily se. Nikdo jí nepřikázal uvařit čaj nebo nalít vodu na konvici. Když nebyla po ruce žádná učebnice ani gai’šain, při té práci se střídaly.
„Větší starosti, než jestli se vize opakuje,“ řekla Aviendha, „mi dělá to, co jsem viděla. Stane se to? Můžeme to zastavit?“
„Rhuidean ukazuje dva druhy vizí,“ řekla Kymer. Byla to mladší žena, snad ani ne o deset let starší než Aviendha, s tmavě rudými vlasy a dlouhým opáleným obličejem. „První návštěva ukazuje, co by mohlo být, druhá, mezi sloupy, co bylo.“
„Tahle třetí vize by mohla být obojí,“ řekla Amys. „Sloupy vždycky ukazovaly minulost přesně; proč by neukazovaly stejně přesně i budoucnost?“
Aviendze se sevřelo srdce.
„Ale proč,“ zeptala se Bair tiše, „by nám sloupy ukazovaly zoufalství, které nelze změnit? Ne. Tomu odmítám uvěřit. Rhuidean nám vždycky ukazoval to, co jsme potřebovali vidět. Aby nám pomohl, ne nás zničil. Tahle vize musí mít taky nějaký účel. Povzbudit nás k větší cti?“
„To není důležité,“ řekla Sorilea úsečně.
„Ale..začala Aviendha.
„To není důležité,“ zopakovala Sorilea. „Kdyby byla tahle vize nezměnitelná, pokud je naším osudem… padnout… jak jsi říkala, přestala by některá z nás bojovat, aby ji změnila?“
V místnosti zavládlo ticho. Aviendha zavrtěla hlavou.
„Musíme s ní zacházet tak, jako by šla změnit,“ řekla Sorilea. „Nejlepší bude se tvojí otázkou příliš nezabývat, Aviendho. Musíme se rozhodnout, co uděláme.“
Aviendha se přistihla, jak přikyvuje. „Já… Ano, ano, máš pravdu, moudrá.“
„Ale co uděláme?“ zeptala se Kymer. „Co změníme? V tuto chvíli musíme vyhrát Poslední bitvu.“
„Skoro,“ řekla Amys, „si přeju, aby ta vize byla nezměnitelná, protože alespoň dokazuje, že tenhle boj vyhrajeme.“
„Nedokazuje nic,“ řekla Sorilea. „Oslepitelovo vítězství by vzor rozbilo, takže žádná vize budoucnosti nemůže být jistá a nedá se jí věřit. Dokonce i přes proroctví o tom, co by se v nadcházejících věcích mohlo stát, pokud Oslepitel tuto bitvu vyhraje, všechno se promění v nicotu.“
„Ta vize, kterou jsem viděla, souvisí s tím, co Rand plánuje,“ řekla Aviendha.
Obrátily se k ní.
„Zítra,“ řekla. „Podle toho, co jste mi řekly, připravuje důležité odhalení.“
„Kar’a’karn má… rád dramatické představení,“ řekla Bair laskavě. „Je jako pták, který se celou noc dřel se stavbou hnízda, aby o tom ráno mohl zazpívat všem, kdo budou poslouchat.“
Aviendhu překvapilo, když se dozvěděla o shromáždění na Merriloru; zjistila to jen díky tomu, že použila své pouto k Randovi, aby určila, kde je. Když sem dorazila a našla zde tolik lidí a shromážděné mokřiňanské armády, napadlo ji, zda je to součástí toho, co viděla. Bylo toto shromáždění začátkem událostí, které se stanou její vizí?
„Mám pocit, jako když vím víc, než bych měla,“ promluvila téměř pro sebe.
„Nahlédla jsi hluboko do toho, co by mohla přinést budoucnost,“ řekla Kymer. „To tě změní, Aviendho.“
„Zítřek je klíčový,“ řekla Aviendha. „Jeho plán.“
„Podle toho, cos říkala,“ odpověděla Kymer, „to zní, jako by měl v úmyslu Aiely, svůj vlastní lid, ignorovat. Proč by dával dary všem ostatním, ale ne těm, kdo si je zaslouží nejvíc? Chce nás urazit?“
„Nemyslím si, že jde o tohle,“ řekla Aviendha. „Myslím, že má v úmyslu klást těm, kdo přijdou, požadavky, ne jim rozdávat dary.“
„Zmiňoval cenu,“ řekla Bair. „Cenu, kterou chce ostatní přinutit zaplatit. Nikdo z něj nedokázal tajemství téhle ceny vypáčit.“
„Dneska večer prošel průchodem do Tearu a s něčím se vrátil,“ řekla Melain. „Ohlásily to Děvy – teď dodržuje přísahu, že je bude brát s sebou. Když jsme se na tu jeho cenu vyptávaly, řekl, že si s tím Aielové nemusejí dělat starosti.“
Aviendha se zamračila. „Nutí lidi, aby mu zaplatili za to, co všichni víme, že musí udělat? Možná tráví s tou poradkyní, co mu poslal Mořský národ, příliš mnoho času.“
„Ne, to je v pořádku,“ řekla Amys. „Tito lidé od Kar’a’karna žádají hodně. Má právo žádat od nich něco na oplátku. Jsou měkcí; možná má v úmyslu je utvrdit.“
„A proto nás vynechá,“ řekla Bair tiše, „protože ví, že my už tvrdí jsme.“
Ve stanu zavládlo ticho. Amys s ustaraným výrazem nalila naběračkou na rozpálené kameny v konvici trochu vody. Se syčením se vyvalila pára.
„To je ono,“ řekla Sorilea. „Nemá v úmyslu nás urazit. On to vidí tak, že má v úmyslu nás poctít.“ Zavrtěla hlavou. „Měl by mít rozum.“
„Často,“ přikývla Kymer, „Kar’a’kam uráží omylem, jako by byl dítě. Jsme silní, takže na jeho požadavku – ať je to cokoli – nezáleží. Pokud je to cena. kterou můžou zaplatit ostatní, můžeme i my.“
„Tyhle chyby by nedělal, kdybychom ho řádně naučili našim způsobům,“ zamumlala Sorilea.
Aviendha jim vyrovnaně pohlédla do očí. Ne, nevycvičila jej tak dobře, jak by to bylo bývalo možné – ale věděly, že Rand al’Thor je paličák. Kromě toho jim teď byla rovna. Ačkoli když čelila Sorileiným nesouhlasně sevřeným rtům, bylo těžké vidět to takto.
Možná to bylo tím, že strávila tolik času s mokřiňany jako Elain, ale náhle viděla věci tak, jak je jistě viděl Rand. Udělit Aielům výjimku ze své ceny – pokud tedy skutečně zamýšlel toto – byla pocta. Kdyby od nich požadoval to, co od ostatních, právě tyto moudré by to mohly považovat za urážku, že je hází na jednu hromadu s mokřiňany.
Co chystal? Náznaky viděla ve vizích, ale byla si stále víc a víc jistá, že další den bude počátkem cesty Aielů k záhubě.
Ona se musí postarat o to, aby k tomu nedošlo. To byl její první úkol jakožto moudré a nejspíš i ten nejdůležitější, jakého se jí kdy dostane. Ona neselže.
„Jejím úkolem nebylo jen ho učit,“ řekla Amys. „Chtěla jsem mít jistotu, že na něj bude dohlížet dobrá žena.“ Významně pohlédla na Aviendhu.
„Bude můj,“ prohlásila Aviendha rozhodně. Ale ne pro tebe, Amys, nebo pro náš lid. Ohromilo ji, jak silně to cítí. Byla Aielanka. Její lid pro ni znamenal všechno.
Tato volba však nebyla jejich. Byla její.
„Varuju tě, Aviendho,“ řekla Bair a položila jí ruku na zápěstí. „Od chvíle, cos odešla, se změnil. Zesílil.“
Aviendha se zamračila. „Jak?“
„Objal smrt,“ řekla Amys a znělo to pyšně. „Možná pořád nosí meč a obléká se jako mokřiňan, ale teď je konečně a skutečně náš.“
„To musím vidět,“ řekla Aviendha a vstala. „Zjistím o jeho plánech všechno, co půjde.“
„Nezbývá moc času,“ řekla varovně Kymer.
„Zůstává jedna noc,“ odvětila Aviendha. „To bude stačit.“
Ostatní přikývly a Aviendha se začala oblékat. Nečekaně se k ní připojily i ostatní a také se oblékly. Zdálo se, že její zprávy považují za natolik důležité, že se o ně půjdou podělit s dalšími moudrými, místo aby se dál radily.