Jednou zakroutil. Její krk mu praskl v prstech.
Lanfear se zhroutila a Perrin chytil její tělo. Byla překrásná. Když zemřela, změnila se zpátky na tu druhou podobu, kterou měla předtím, své nové tělo.
Perrin pocítil strašlivý pocit ztráty. To, co udělala, z mysli zcela nevymazal. Překonal to, snad překryl něčím novým, něčím správným. Podařilo se mu to jen díky vlčímu snu a jeho schopnosti vidět se takový, jaký by měl být.
Naneštěstí někde hluboko v nitru tu ženu stále miloval. Dělalo se mu z toho zle. Ta láska nebyla zdaleka tak silná jako jeho láska k Faile, ale byla tam. Když pokládal její tělo, oděné v hladkých bílých a stříbrných šatech, na kamennou podlahu, plakal.
„Je mi to líto,“ zašeptal. Zabít ženu, zvlášť takovou, která jeho osobně neohrožovala… nikdy by nečekal, že je něčeho takového schopen.
Někdo to musel udělat. Toto byla alespoň jedna zkouška, kterou Rand nebude muset podstoupit. Bylo to břímě, které mohl Perrin nést místo svého přítele.
Zadíval se k Randovi. „Jdi,“ řekl Perrin. „Udělej, co musíš. Já ti budu jako vždycky hlídat záda.“
Zámky se rozpadly. Temný vyrazil ven.
Rand Temného pevně držel.
Rand, naplněný silou a stojící ve sloupu světla, vtáhl Temného do vzoru. Pouze zde existoval čas. Pouze zde bylo možné samotný Stín zabít.
Síla v jeho ruce, která byla zároveň obrovská a malinká, se zachvěla Její křik zněl jako planety, otírající se jedna o druhou.
Žalostná věc. Rand se náhle cítil, jako by držel ne jednu z prvotních sil bytí, ale svíjející se věc z bahna z ovčích ohrad.
SKUTEČNĚ NEJSI NIC, řekl Rand, který znal všechna tajemství Temného. NIKDY BYS MI NEDOPŘÁL ODPOČINEK, JAK JSI SLIBOVAL, OTČE LŽÍ. ZOTROČIL BYS MĚ, STEJNĚ JAKO BYS ZOTROČIL OSTATNÍ. NEMŮŽEŠ DÁT ZAPOMNĚNÍ. K TOBĚ NEPATŘÍ ODPOČINUTÍ. JENOM MUKA.
Temný se v jeho sevření třásl.
TY STRAŠLIVÁ, ŽALOSTNÁ NICKO, řekl Rand.
Rand umíral. Krvácel a kromě toho jej to množství sil, které drží, brzy spálí.
Držel Temného v ruce. Začal ji svírat a pak přestal.
Znal všechna tajemství. Viděl, co Temný udělal. A Světlo, Rand to chápal. Mnoho z toho, co mu Temný ukázal, byly lži.
Ale vize, kterou stvořil sám Rand – ta bez Temného – byla pravdivá. Kdyby udělal, co si přeje, nezanechal by po sobě lidi o nic lepší, než by to udělal Temný.
Jsem to ale hlupák.
Rand vykřikl a strčil Temného zpět do jámy, z níž přišel. Rozpřáhl se a v mysli popadl pilíře saidaru a saidínu, potažené pravou silou, kterou čerpal skrz Moridina, jenž s široce rozevřenýma očima klečel na zemi a jehož tělem proudilo tolik síly, že se nebyl schopen ani pohnout.
Rand svou myslí vrhl síly vpřed a spletl je dohromady. Saidín a saidar zároveň a pravou sílu kolem nich, čímž vytvořil štít na vrtu.
Spředl cosi velkolepého, vzor propleteného saidaru a saidínu v jejich nejčistší podobě. Ne oheň, ne ducha, ne vodu, ne zemi, ne vzduch. Ryzost. Samotné světlo. Toto nebyla oprava ani záplata, ale nové vykováni.
Pomocí této nové formy síly Rand stálil trhlinu, kterou zde kdysi dávno vytvořili bláhoví lidé.
Konečně pochopil, že Temný není nepřítel.
Nikdy nebyl.
Moirain, která se pohybovala jen po hmatu, neboť to světlo bylo oslepující, popadla Nyneivu vedle sebe.
Zvedla ji na nohy. Společně se rozběhly. Pryč od spalujícího světla za nimi. Drápaly se vzhůru chodbou. Aniž si to uvědomila, vyrazila Moirain ven a málem seběhla z okraje stezky, což by znamenalo, že se zřítí z prudkého svahu. Někdo ji chytil.
„Mám tě,“ řekl Tomův hlas, když se mu úplně vyčerpaná zhroutila do náruče. Nyneiva klesla na zem kousek od nich a lapala po dechu.
Tom Moirain obrátil pryč od tunelu, ale ona se odmítala dívat jinam. Otevřela oči, přestože věděla, že je světlo příliš silné, a něco spatřila. Randa a Moridina, jak stojí ve světle, které se rozpíná, aby celou horu pohltilo ve své záři.
Temnota visící před Randem byla jako díra, která do sebe všechno nasává. Díra se pomalu, kousek po kousku, scvrkávala, až z ní zůstala jen špendlíková hlavička.
A ta zmizela.
EPILOG
Spatřit odpověď
Rand uklouzl na vlastní krvi.
Neviděl. Něco nesl. Něco těžkého. Tělo. Klopýtal chodbou vzhůru. Zavírá se, pomyslel si. Zavírá se. Strop klesal jako zavírající se tlama a kameny o sebe skřípěly. Rand, lapající po dechu, vyběhl na čerstvý vzduch a skála za ním sklapla a sevřela se jako zaťaté zuby.
Rand zakopl. Tělo v jeho náruči bylo tak těžké. Svezl se na zem.
Viděl… slabě. Postava, která klečela vedle něj. „Ano,“ zašeptala žena. Ten hlas nepoznával. „Ano, tak je to dobré. Tohle musíš udělat.“
Mrkal a vše kolem bylo rozmazané. Bylo to aielské oblečení? Stará žena se šedými vlasy? Její postava se vzdálila a Rand se k ní natáhl, neboť nechtěl zůstat sám. Chtěl se ospravedlnit. „Teď už vidím odpověď,“ zašeptal. „Položil jsem Aelfinnům špatnou otázku. Náš osud je volit. Když nemáš volbu, pak vůbec nejsi člověk. Jsi loutka…“
Křik.
Rand pocítil tíhu. Upadl do bezvědomí.
Když Mášádárova mlha kolem něj shořela a zmizela, Mat vstal. Bojiště bylo poseté těly těch strašidelných poďobaných trolloků. Pohlédl vzhůru skrz mizející chomáče a spatřil přímo nad hlavou slunce.
„No na tebe je teda pěkný pohled,“ řekl mu. „Mělo bys chodit ven častěji. Máš hezkou tvářičku.“ Usmál se a pak sklopil zrak k mrtvému muži, který mu ležel u nohou. Padan Fain vypadal jako balík klacků a mechu a maso mu sklouzávalo z kostí. Čerň dýky se mu rozšířila po práchnivějící kůži. Páchl.
Mat se pro dýku málem natáhl. Pak si odplivl. „Projednou,“ řekl, „je tu risk, do kterýho nejdu.“ Obrátil se k ní zády a vyrazil pryč.
Po třech krocích našel svůj klobouk. Zazubil se, popadl ho a narazil si ho na hlavu a pak si přehodil ašandarei přes rameno a s pohvizdováním zamířil pryč. Kostky v Matově hlavě přestaly rachotit.
Za ním se dýka s rubínem rozpustila v kaši, která bývala Padanem Fainem.
Perrin unaveně vešel do ležení, které postavili na úpatí Šajol Ghúlu poté, co skončil boj. Zahodil kabát. Vzduch na holé hrudi mu byl příjemný. Zasunul Mah’alleinir na místo na opasku. Dobrý kovář své nástroje nikdy nezanedbával, nicméně někdy mu připadalo, že když je nosí, jako by ho měly stáhnout do samotného hrobu.
Měl pocit, že by mohl prospat sto dní v kuse. Ale ještě ne. Ještě ne.
Faile.
Ne. Hluboko v nitru věděl, že pokud jde o ni, musí čelit něčemu strašlivému. Ale ještě ne. V tuto chvíli tu starost – ten děs – odsunul stranou.
Poslední přízraky vlků se rozplývaly zpátky do vlčího snu.
Sbohem, Mladý býku.
Najdi, co hledáš, Mladý býku.
Lov končí, ale budeme lovit znovu, Mladý býku.
Perrin se trmácel mezi řadami raněných a Aielů, oslavujících porážku zplozenců Stínu. Z některých stanů se ozývalo sténání, z jiných vítězný pokřik. Lidé všech národů i postavení pobíhali nyní rozkvetlým údolím Thakan’dar, někteří hledali zraněné, jiní radostně křičeli a hulákali, když se potkávali s kamarády, kteří poslední temné okamžiky přežili.