Jeden z Aielů zavolal na Perrina: „Hej, kováři, přidej se k nám!“ Ale on se k jejich oslavám nepřipojil. Hledal stráže. Někdo si tady si určitě musel zachovat chladnou hlavu a starat se o potulující se myrddraaly nebo draghkary, kteří by mohli využít příležitosti a pokusit se o malou pomstu. A skutečně, uprostřed tábora našel kruh obránců, střežících velký stan. A co Rand?
Před očima mu nezavířily žádné barvy. Žádný Randův obraz. Perrin už necítil žádné škubání, které by ho táhlo jakýmkoli směrem.
To mu připadalo jako velmi špatná znamení.
Otupěle se protlačil mezi strážemi a vstoupil do stanu. Kde na tomhle bojišti našli tak velký stan? Všechno bylo podupáno, odneseno větrem nebo spáleno.
Vnitřek byl provoněný bylinami a rozdělený několika závěsy.
„Zkusil jsem všechno,“ zašeptal nějaký hlas. Hlas Damera Flinna. „Nic nezmění to, co se děje. On…“
Perrin se prodral k Nyneivě a Flinnovi, kteří stáli u provizorního lůžka za jedním ze závěsů. Ležel tam Rand, umytý a oblečený, se zavřenýma očima. Moirain klečela vedle něj, ruku položenou na jeho tváři, a šeptala tak tiše, že to nikdo kromě Perrina neslyšel. „Vedl sis dobře, Rande. Vedl sis dobře.“
„On žije?“ zeptal se Perrin a rukou si otřel pot z tváře.
„Perrine!“ řekla Nyneiva. „Světlo. Vypadáš děsně. Posaď se, ty troubo! Každou chvíli se svalíš. Nechci se starat o dva z vás.“
Oči měla zarudlé. „On stejně umírá, že?“ zeptal se Perrin. „Dostali jste ho ven živého, ale stejně umře.“
„Sedni,“ poručila Nyneiva a ukázala na stoličku.
„Takový příkaz poslouchají psi, Nyneivo,“ řekl Perrin, „ne vlci.“ Klekl si a položil žil Randovi ruku na rameno.
Necítil jsem to škubání ani neviděl vize, pomyslel si Perrin. Už nejsi ta’veren, Myslím, že ani já ne. „Poslalas pro ty tři?“ zeptal se Perrin. „Min, Elain, Aviendhu. Musejí ho naposledy vidět.“
„To je všechno, co můžeš říct?“ obořila se na něj Nyneiva.
Zvedl k ní pohled. Podle toho, jak měla založené ruce, to vypadalo, jako by sama sebe držela pohromadě. Objímala se rukama, aby se nerozbrečela.
„Kdo ještě umřel?“ zeptal se Perrin a připravil se na nejhorší. Z jejího výrazu to bylo zjevné. Už někoho ztratila.
„Egwain.“
Perrin zavřel oči a vydechl. Egwain. Světlo.
Za každé mistrovské dílo se platí, pomyslel si. 7o neznamená, že nemá cenu ho vykovat. Ale i tak… Egwain?
„Ty za to nemůžeš, Nyneivo,“ řekl, když otevřel oči.
„Jasně že ne. Já vím, že ne, ty jeden hlupáku.“ Odvrátila se.
Vstal, objal ji a kovářskýma rukama pohladil po zádech. „Mrzí mě to.“
„Odešla jsem… abych vás zachránila,“ zašeptala Nyneiva. „Šla jsem s várna jenom proto, abych vás chránila.“
„Tos dělala, Nyneivo. Chránila jsi Randa, aby mohl udělat to, co musel.“
Třásla se a on ji nechal plakat. Světlo. Jemu samotnému tekly slzy. Po chvíli se Nyneiva prudce odtáhla a pak vykráčela ze stanu.
„Snažil jsem se,“ řekl Elinn zoufale s pohledem upřeným na Randa. „Nyneiva taky. Společně jsme to zkoušeli, i pomocí Moirainina sa’angrialu. Nic nezabralo. Nikdo neví, jak ho zachránit.“
„Udělali jste, co šlo,“ řekl Perrin a nahlédl za další závěs. Na lůžku tam ležel další muž. „Co ten tady dělá?“
„Našli jsme je spolu,“ řekl Flinn. „Rand ho musel vynést z jámy. Nevíme, proč by urozený pán Drak zachraňoval jednoho ze Zaprodanců, ale na tom nezáleží. Taky ho nedokážeme vyléčit. Umírají. Oba.“
„Pošlete pro Min, Elain a Aviendhu,“ zopakoval Perrin. Zaváhal. „Všechny tři to přežily?“
„To aielský děvče to pěkně schytalo,“ řekl Flinn. „Připotácela se do tábora, kam ji napůl přinesla nějaká šeredná Aes Sedai, která jí otevřela průchod. Přežije to, i když nevím, jak dobře bude v budoucnu chodit.“
„Dejte jim vědět. Všem.“
Flinn přikývl a Perrin vyšel ven za Nyneivou. Našel to, v co doufal, důvod, proč tak rychle odešla. Hned vedle stanu ji pevně objímal Lan. Vypadal stejně zakrváceně a unaveně, jako se Perrin cítil. Pohlédli si do očí a kývli na sebe.
„Pár hledaček větru otevřelo průchod odtud na Merrilor,“ řekl Lan Perrinovi. „Temný je zase pod zámkem. Spálené země rozkvétají a zase se tu dají otvírat průchody.“
„Díky,“ odpověděl Perrin, když ho míjel. „Slyšel někdo… něco o Faile?“
„Ne, kováři. Poslední ji viděl Trubač, ale opustila ho a vydala se na bojiště, aby od něj odlákala trolloky. Je mi líto.“
Perrin přikývl. Už mluvil s Matem a Olverem. Zdálo se mu, že… že se vyhýbal myšlenkám na to, co se muselo stát.
Nemysli na to, řekl si. Neopovažuj se. Vzchopil se a vydal se hledat průchod, o němž se Lan zmiňoval.
„Promiňte,“ zeptal se Loial Děv, sedících vedle stanu. „Viděly jste Matrima Cauthona?“
„ Oosquai? “ zeptala se jedna z nich se smíchem a zvedla měch.
„Ne, ne,“ řekl Loial. „Víte, musím najít Matrima Cauthona, aby mi povyprávěl, jak bitvu viděl on. Dokud to má čerstvě v paměti. Potřebuji, aby mi všichni řekli, co viděli a slyšeli, abych to mohl zapsat. Nikdy na to nebude vhodnější chvíle.“
A, jak si přiznával, chtěl Mata a Perrina vidět. Přesvědčit se, že jsou v pořádku. Tolik se toho stalo; chtěl mluvit se svými přáteli a ujistit se, že jsou v pořádku. Vzhledem k tomu, co se dělo s Randem…
Aielanka se na něj opile usmála. Loial si povzdechl a vydal se ležením dál. Den se chýlil ke konci. Den Poslední bitvy! Teď už byl čtvrtý věk, nebo ne? Mohl věk začít uprostřed dne? To by se kvůli kalendářům moc nehodilo, nebo ano? Ale všichni se shodli. Rand uzavřel Vrt v poledne.
Loial dál procházel ležením. Nepřesunuli se z úpatí Šajol Ghúlu. Nyneiva prohlásila, že se příliš bojí s Randem hýbat. Loial dál hledal a nakukoval do stanů. V dalším našel prošedivělého generála Ituraldeho, obklopeného čtyřmi Aes Sedai.
„Podívejte,“ řekl ituralde. „Celý život jsem sloužil králům Arad Domanu. Přísahal jsem.“
„Alsalam je mrtvý,“ řekla Saerin Sedai, stojící vedle křesla. „Někdo musí usednout na trůn.“
„V Saldeii vládne zmatek,“ dodala Elswell Sedai. „Vzhledem k tomu, jak jsou nyní propojeni s Andorem, je nástupnictví nejasné. Arad Doman si nemůže dovolit zůstat bez vůdce. Ty musíš nastoupit na trůn, Rodele Ituralde. Musíš to udělat rychle.“
„Kupecká rada…“
„Všichni jsou mrtví nebo nezvěstní,“ řekla další Aes Sedai.
„Přísahal jsem…“
„A co by tvůj král chtěl, abys udělal?“ zeptala se Yukiri Sedai. „Nechal království rozpadnout? Musíš být silný, urozený pane Ituralde. Toto není vhodný čas, aby Arad Doman zůstal bez vládce.“
Loial vyklouzl pryč a zavrtěl hlavou. Bylo mu toho muže líto. Čtyři Aes Sedai. Než den skončí, Ituraldeho korunují.
Loial se znovu zastavil u hlavního léčitelského stanu, aby se optal, jestli někdo neviděl Mata. Byl na tomto bojišti a lidé tvrdili, že se usmíval a byl v pořádku, ale… nu, Loial to chtěl vidět na vlastní oči. Chtěl s ním mluvit.
Uvnitř stanu se musel nahrbit, jinak by se otíral hlavou o strop. Stan velký pro lidi byl podle ogierských měřítek malý.