Nakoukl na Randa. Jeho přítel vypadal hůře než předtím. Lan stál u stěny. Tam, kde dřív nosíval hadori, měl nyní korunu v podobě prosté stříbrné obroučky. Na tom nebylo nic divného, ale stejná, kterou měla Nyneiva, Loiala překvapila.
„To není spravedlivé,“ zašeptala Nyneiva. „Proč by měl umřít, zatímco tomu druhému je lip?“
Nyneiva vypadala utrápeně. Stále měla zarudlé oči, ale předtím seřvala každého, kdo se o nich zmínil, takže Loial nic neřekl. Často se zdálo, že si lidé přejí, aby nic neříkal, což bylo u lidí, kteří žili tak uspěchaně, zvláštní.
Podívala se na Loiala a on ji pozdravil úklonou hlavy.
„Loiale,“ řekla. „Jak probíhá tvoje pátrání?“
„Ne moc dobře,“ zaškaredil se. „Perrin si mě nevšímal a Mat se nedá najít.“
„Tvoje příběhy mohou pár dní počkat, Staviteli,“ řekl Lan.
Loial se s ním nehádal. Konec konců, Lan byl teď král. Ale… ne, příběhy nemohly počkat. Musely být v čerstvé paměti, aby jeho dějiny byly přesné.
„Je to strašné,“ řekl Flinn s pohledem stále upřeným na Randa. „Ale, Nyneivo Sedai… Je to tak divné. Vypadá to, jako by to žádnou z těch tří vůbec nezajímalo. Neměly by si dělat větší starosti…?“
Loial je opustil, nicméně zkontroloval Aviendhu v nedalekém stanu. Seděla, zatímco jí několik žen ošetřovalo pokroucené zakrvácené nohy. Přišla o několik prstů. Na Loiala kývla; léčení, které jí zatím poskytli, ji patrně zbavilo bolestí, neboť i když se zdála unavená, nevypadalo to, že trpí.
„Mat?“ zeptal se s nadějí.
„Neviděla jsem ho, Loiale, synu Arenta syna Halanova,“ odvětila Aviendha. „Alespoň ne od té doby, co ses na něj před chvílí ptal.“
Loial se zarděl a pak odešel. Venku minul Elain a Min. Poslechne si jejich příběhyuž jim pár otázek položil – ale tři ta’veren… ti jsou nejdůležitější! Proč lidé vždycky tak pospíchali a chvilku neposeděli? Nikdy neměli čas se zamyslet. Toto byl důležitý den.
Nicméně… bylo to zvláštní. Min a Elain. Neměly by být po Randově boku? Zdálo se, že Elain přijímá hlášení o ztrátách a potřebách pro uprchlíky, a Min seděla a s nepřítomným pohledem v očích hleděla na Šajol Ghúl. Ani jedna nešla dovnitř držet Randa za ruku, zatímco sklouzával ke smrti.
Nu, pomyslel si Loial, možná kolem mě Mat proklouzl a vrátil se na Merrilor. Tihle lidé nikdy nevydrží na jednom místě. Pořád jsou tak uspěchaní…
Matrim Cauthon se přiloudal do seančanského ležení na jižní straně Merriloru, daleko od hromad mrtvých.
Všude kolem se ozývala vyjeknutí a Seančané a Seančanky zvedali ruce k ústům. Pozdravil je nadzvednutím klobouku.
„Princ krkavců!“ Ležením jej předcházely tlumené hlasy, předávané od úst k ústům jako poslední láhev pálenky za chladné noci.
Zamířil přímo k Tuon, která stála u velkého stolu s mapami uprostřed ležení a mluvila se Selucii. Karede, jak si Mat všiml, přežil. Ten chlap za to nejspíš cítil vinu.
Tuon se podívala na Mata a svraštila čelo. „Kde jsi byl?“
Mat zvedl ruku a Tuon zamračeně zvedla pohled vzhůru, kde nic nebylo. Mat se otočil a natáhl ruku výš k obloze.
Vysoko nad ležením začaly vybuchovat noční květy.
Mat se zazubil. Musel Aludru chvíli přesvědčovat, ale jen chvíli. Teď už Aludra polovinu drakonýrů vycvičila ve výrobě ohňostrojů a zacházení s prášky. Zdálo se, že už není zdaleka tak tajnůstkářská, jak bývala.
Převalil se přes ně hluk, způsobený tou podívanou.
„Ohňostroj?“ zeptala se Tuon.
„Zatraceně nejlepší ohňostroj v dějinách mojí nebo tvojí země,“ prohlásil Mat.
Tuon na něj upřela nevlídný pohled. Výbuchy se odrážely v jejích tmavých očích. „Čekám dítě,“ řekla. „Orákulum to potvrdila.“
Matem to otřáslo, jako by mu v břiše vybuchl noční květ. Dědic. Nepochybně syn! Jaká je pravděpodobnost, že je to kluk? Mat se přinutil k úsměvu. „Tak to jsem teď z toho asi venku. Máš dědice.“
„Mám dědice,“ řekla Tuon, „ale to já jsem z toho venku. Když budu chtít, můžu tě teď zabít.“
Mat cítil, jak roztahuje tvář v úsměvu. „No, tak to uvidíme, co s tím můžeme udělat. Pověz mi, hraješ někdy kostky?“
Perrin se posadil mezi mrtvými a konečně se rozplakal.
Gaťšainové v bílém a ženy z města probírali mrtvé. Po Faile nebylo ani stopy. Vůbec nic.
Už nemůžu dál. Jak to bylo dlouho, co naposledy spal? Tu noc v Mayene. Jeho tělo si stěžovalo, že to ani zdaleka nestačilo. A štval se už dlouho předtím, když ve vlčím snu strávil dobu, která by tady znamenala týdny.
Urozený pán Bašere a jeho žena byli mrtví. Kdyby Faile přežila, byla by z ní královna. Perrin se třásl a nedokázal se přinutit k dalšímu pohybu. Na tomto bojišti ležely stovky tisíc mrtvých. Další lidé, kteří těla prohlíželi, si těch, v nichž nebyl život, nevšímali, označili je a šli dál. Snažil se jim dát vědět, aby pátrali po Faile, ale oni museli hledat živé.
Na tmavnoucí obloze vybuchly ohňostroje. Perrin zabořil hlavu do dlaní a pak cítil, jak se kácí na bok a hroutí mezi mrtvé.
Při pohledu na tu podívanou na obloze sebou Moghedien škubla. Při každém výbuchu znovu viděla ten smrtící oheň, šířící se mezi Šařany. To zářivé světlo, ten okamžik paniky.
A pak… a pak temnota. Probudila se o něco později, ležící mezi mrtvými těly Šařanů. Když se vzpamatovala, nacházela na celém bojišti ty hlupáky, kteří tvrdili, že zvítězili.
Tvrdili? pomyslela si a opět sebou trhla, když zazněla další řada výbuchů ohňostrojů. Veliký pán padl. Vše bylo ztraceno.
Ne. Ne. Kráčela dál, pevným krokem, aby nebudila podezření. Uškrtila jednu z pracujících žen a pak přejala její podobu, když jen nepatrně usměrnila a převrátila tkanivo. To by jí mělo umožnit z tohoto místa uniknout. Kličkovala mezi těly a nevšímala si zápachu ve vzduchu.
Všechno nebylo ztraceno. Ona stále žila. A byla jednou z Vyvolených! To znamenalo… to znamenalo, že je mezi těmi méně významnými než ona císařovnou. Veliký pán byl opět uvězněn, takže ji nemůže potrestat. A většina, ne-li všichni ostatní Vyvolení byli mrtví nebo uvěznění. Pokud to tak bylo, nikdo se jejím znalostem nevyrovná.
Tohle by vlastně mohlo dopadnout dobře. Mohlo by to být vítězství. Zastavila se vedle převráceného dvoukoláku se zásobami a sevřela svou cour souvra - naštěstí byla stále celá. Široce se usmála a pak spředla světýlko, aby jí ozářilo cestu.
Ano… Dívej se na jasnou oblohu, ne na bouřková mračna. Mohla to využít. A za pár let by mohla být vládkyní světa!
Kolem krku jí zaklaplo něco chladného.
Moghedien s hrůzou zvedla ruku a pak zaječela. „Ne! Znovu ne!“ Její maskování se rozplynulo, když ji opustila jediná síla.
Za ní stála samolibě vypadající sul’dam. „Řekli nám, že si nesmíme vzít žádnou z těch, které si říkají Aes Sedai. Ale ty, ty nenosíš ten jejich prsten a schováváš se jako někdo, kdo něco provedl. Myslím, že nebudeš nikomu chybět.“
„Pusť mě!“ řekla Moghedien a drásala a’dam. „Pusť mě, ty…“
Bolest ji v křečích srazila na zem.
„Jmenuji se Šanan,“ řekla sul’dam, zatímco se k nim přiblížila další žena s damane v závěsu. „Ale ty mi můžeš říkat paní. Myslím, že bychom se rychle měly vrátit do Ebú Daru.“