Její společnice přikývla a damane otevřela průchod.
Museli jím Moghedien provléci.
Nyneiva vyšla z léčitelského stanu u Sajol Ghúlu. Slunce se již téměř zanořilo za obzor.
„Je mrtvý,“ zašeptala malému zástupu, který se shromáždil venku.
Vyslovit ta slova bylo jako pustit si na nohy cihlu. Neplakala. Ty slzy už prolila. To neznamenalo, že necítila bolest.
Lan vyšel ze stanu za ní a objal ji kolem ramen. Zvedla svou ruku k jeho. Min a Elain, stojící nedaleko, na sebe pohlédly.
Gregorin něco zašeptal Darlinovi – toho našli polomrtvého v troskách jeho stanu. Oba se na ženy zamračili. Nyneiva zaslechla něco z toho, co Gregorin říkal. „… čekal jsem, že ta aielská divoška bude bezcitná, a možná i královna Andoru, ale ta třetí? Ani slza.“
„Jsou v šoku,“ namítl Darlin.
Ne, pomyslela si Nyneiva, když si Min a Elain pozorně prohlédla. Ty tři vědí něco, co já ne. Budu to z nich muset vytlouct.
„Omluv mě,“ řekla Nyneiva a zamířila pryč od Lana.
Šel za ní.
Zvedla na něj obočí.
„Dalších pár týdnů se mě nezbavíš, Nyneivo,“ řekl a jejich poutem prýštila láska. „Ani kdybys chtěla.“
„Mezku paličatá,“ zabručela. „Pokud si vzpomínám, to ty jsi trval na tom, že mě opustíš, abys sám mohl táhnout vstříc svýmu údajnýmu osudu.“
„A ty jsi v tom měla pravdu,“ řekl Lan. „Tak jako často.“ Řekl to tak klidně, že bylo těžké mít na něj vztek.
Kromě toho měla vztek na ty ženské. Jako první si vybrala Aviendhu a s Lanem po boku přikráčela k ní.
„… když je Rhuark mrtvý,“ říkala Aviendha Sorilee a Bair, „myslím, že cokoli jsem viděla, musí být možné změnit. Už se to děje.“
„Viděla jsem tvoji vizi, Aviendho,“ řekla Bair. „Nebo něco podobného, jinýma očima. Myslím, že je to varování před něčím, co nesmíme dopustit.“
Ostatní dvě přikývly, pak pohlédly na Nyneivu a nasadily klidný výraz jako Aes Sedai. Aviendha byla stejně hrozná jako ty dvě, a naprosto pokojně seděla v křesle, nohy omotané obvazy. Jednoho dne bude možná zase chodit, ale už nikdy nebude bojovat.
„Nyneivo aPMearo,“ řekla Aviendha.
„Slyšelas, jak říkám, že je Rand mrtvý?“ zeptala se důrazně Nyneiva. „Odešel klidně.“
„Ten, který byl zraněný, se probudil ze snu,“ řekla Aviendha vyrovnaně. „Tak to musí udělat všichni. Zemřel ve slávě a tak bude oslavován.“
Nyneiva se k ní sklonila. „Tak dobře,“ řekla hrozivě a uchopila zdroj. „Ven s tím, Vybrala jsem si tě, protože mi nemůžeš utéct.“
Aviendha na okamžik dala najevo cosi, co mohl být strach. Okamžitě zase zmizel. „Připravme jeho pohřební hranici.“
Perrin běžel ve vlčím snu. Sám.
Ostatní vlci žalostně vyli nad jeho zármutkem. Když proběhl kolem nich, vrátili se k oslavám, ale tím nebyl jejich soucit o nic méně skutečný.
On nevyl. Nekřičel. Stal se Mladým býkem a běžel.
Nechtěl tady být. Chtěl spánek, skutečný spánek. V něm nemohl cítit bolest. Tady ano.
Neměl jsem ji opustit.
Lidská myšlenka. Proč se sem vplížila?!
Ale co jsem mohl dělat? Slíbil jsem, že s ní nebudu zacházet jako se sklem.
Běž. Běž rychle. Běž, dokud nepřijde vyčerpání!
Musel jsem jít za Randem. Musel jsem. Ale tím jsem ji zklamal!
Na okamžik v Dvouříčí. Zpátky pryč, podél řeky. Pustina, pak zpátky, dlouhý běh k Falme.
Jak ode mne mohli čekat, že je oba budu mít, a pak jednoho nechám jít?
Do Tearu. Pak do Dvouříčí. Čmouha, vrčení, pohybovat se tak rychle, jak to zvládl. Tady. Tady se s ní oženil.
Tady zavyl.
Caemlyn, Cairhien, Dumajské studny.
Tady jednoho z nich zachránil.
Cairhien, Ghealdan, Malden.
Tady zachránil druhého.
Dvě síly v jeho životě. Obě ho přitahovaly. Nakonec se Mladý býk zhroutil poblíž jakýchsi kopců někde v Andoru. Povědomé místo.
Místo, kde jsem potkal Elyase.
Opět se z něj stal Perrin. Jeho myšlenky nebyly vlčí myšlenky, jeho trápení nebylo vlčí trápení. Zíral na oblohu, která byla nyní po Randově oběti bezmračná. Chtěl být se svým kamarádem, když umíral.
Tentokrát bude s Faile tam, kde zemřela.
Chtěl ječet, ale k ničemu by to nebylo. „Musím to nechat být, že?“ zašeptal k obloze. „Světlo. Nechci. Poučil jsem se. Z Maldenu jsem se poučil. Neudělal jsem to znovu! Tentokrát jsem udělal, co jsem měl.“
Někde poblíž zakřičel na obloze pták. Vlci vyli. Lovili.
„Poučil jsem se…“
Ptači křik.
Znělo to jako sokol.
Perrin se vymrštil na nohy a otočil se. Tamhle. Okamžitě zmizel a objevil se na otevřené pláni, kterou nepoznával. Ne, toto místo znal. Znal ho! Byl to Merrilor, ale bez krve, bez trávy zadupané do bahna, bez spálené a rozbité země.
Tady našel drobného sokola – velkého jako jeho ruka – jak tiše pláče se zlomenou nohou uvězněnou pod kamenem. Srdce mu slabě bilo.
Perrin se s řevem probudil a prodral z vlčího snu. Stál na poli plném těl a křičel do noční oblohy. Pátrači v okolí se vyděšeně rozprchli.
Kde? Dokáže ve tmě najít stejné místo? Běžel, klopýtal přes mrtvoly a jámami, vyhloubenými usměrňovači nebo draky. Zastavil se, rozhlédl jedním a pak druhým směrem. Kde. Kde!
Květinové mýdlo. Stopa vůně ve vzduchu. Perrin se vrhl za ní a plnou vahou se opřel do mrtvoly obrovského trolloka, který ležel na hromadě dalších těl téměř ve výšce hrudi. Pod ním našel mršinu koně. Perrin, neschopný skutečně uvažovat o tom, co dělá, nebo kolik síly by to mělo vyžadovat, odtáhl koně stranou.
Pod ním ležela v malé proláklině v zemi zkrvavená Faile a mělce dýchala. Perrin vykřikl, klesl na kolena, vzal ji do náruče a vdechoval její vůni.
Trvalo mu pouze dva údery srdce přesunout se do vlčího snu, odnést Faile k Nyneivě daleko na severu a přesunout se ven. O pár vteřin později cítil, jak mu ji léčí v náručí, neboť nebyl ochoten ji pustit dokonce ani kvůli tomu.
Faile, jeho sokol, se zachvěla a pohnula. Pak otevřela oči a usmála se na něj.
Ostatní hrdinové odešli. Bližil se večer a Birgitte zůstávala. Opodál připravovali vojáci pohřební hranici Randa aTThora.
Birgitte nemohla zůstat o moc déle, ale prozatím… ano, mohla zůstat. Chvíli. Vzor to dovolí.
„Elain?“ řekla Birgitte. „Víš něco? O Drakovi?“
Elain se ve slábnoucím světle otřásla. Společně stály vzadu v zástupu, který se shromažďoval, aby sledoval zapálení pohřební hranice Draka Znovuzrozeného.
„Vím, co máš v plánu,“ řekla Birgitte Elain. „S rohem.“
„A co mám v plánu?“
„Nechat si ho,“ řekla Birgitte. „A kluka. Uchovávat ho jako andorský poklad, možná jako zbraň.“
„Možná.“
Birgitte se usmála. „Takže je dobře, že jsem ho poslala pryč.“
Elain se k ní obrátila a přestala si všímat lidí, kteří připravovali Randovu hranici. „ Cože? “
„Poslala jsem Olvera pryč,“ řekla Birgitte. „Se strážemi, kterým věřím. Řekla jsem Olverovi, aby našel nějaké místo, kde nebude nikdo hledat, místo, na které dokáže zapomenout, a roh do něj zahodit. Nejlíp do oceánu.“