Bayrd se obrátil zpět ke zmítajícímu se urozenému pánovi Jaridovi. „Tohle nejsou čarodějnice, můj pane. Tohle není Elain… myslím, že bych jí měl říkat královna. Raději bych, aby mi seděla v hospodě na klíně, než abych se jí klaněl, ale Andor bude potřebovat vládkyni, za kterou půjde do Poslední bitvy, a tvoje žena to není. Je mi líto.“
Jarid v poutech celý zplihl a zdálo se, že ho hněv opouští. Teď brečel. Bylo zvláštní vidět něco takového.
„Lidem, které potkáme – jestli nějaké potkáme – řeknu, kde jsi,“ slíbil Bayrd. „A že u sebe nejspíš máš nějaké šperky. Možná pro tebe přijdou. Možná.“ Zaváhal. „Neměls nám stát v cestě. Vypadá to, že každý kromě tebe chápe, co přichází. Drak se znovu zrodil. Stará pouta jsou zpřetrhaná, staré přísahy pryč… a já budu spíš viset, než abych Andoru dovolil táhnout do Poslední bitvy beze mě.“
Bayrd odkráčel do noci, s novým oštěpem přehozeným přes rameno. Stejně mě váže přísaha starší, než ta k tvojí rodině. Přísaha, kterou by nemohl zlomit ani sám Drak. Byla to přísaha k zemi. Měl kameny v krvi a jeho krev byla v kamenech Andoru.
Bayrd shromáždil ostatní a vydali se na sever. Za nimi do noci fňukal osamělý urozený pán, zatímco ležením začínali procházet duchové.
Talmanes přitáhl Selfarovi otěže, až se kůň roztančil a pohazoval hlavou. Grošák působil nedočkavě. Možná vycítil úzkost svého pána.
Noční vzduch zhoustl kouřem. Kouřem a křikem. Talmanes pochodoval s Bandou podél silnice, přecpané uprchlíky umazanými od sazí. Valili se jako trosky, unášené bahnitou řekou.
Muži z Bandy sledovali uprchlíky ustaraným pohledem. „Klid!“ zakřičel na ně Talmanes. „Nemůžeme až do Caemlynu běžet. Klid!“ Pochodoval s muži tak rychle, jak si troufal, téměř klusem. Zbroj jim řinčela. Elain s sebou odvedla na Merrilorské pole polovinu Bandy, včetně Esteana a poloviny jezdectva. Možná čekala, že bude muset rychle ustupovat.
Nu, Talmanes by pro jezdectvo neměl v ulicích valného využití, neboť byly nepochybně stejně ucpané jako tato silnice. Selfar frkal a potřásal hlavou. Už byli blízko; městské hradby přímo před nimi – v noci černé – držely uvnitř hrozivé světlo. Bylo to, jako by se město změnilo v ohniště.
Při milosti a padlých praporech, napadlo Talmanese a zachvěl se. Nad městem se vznášela ohromná mračna kouře. To bylo zlé. Mnohem horší, než když Aielové zaútočili na Cairhien.
Talmanes konečně popustil Selfarovi uzdu. Grošák chvíli cválal podél cesty; pak si Talmanes zdráhavé vynutil průchod na druhou stranu, nevšímaje si proseb o pomoc. Čas strávený s Matem jej přiměl si přát, aby toho těmto lidem mohl nabídnout víc. Bylo vážně zvláštní, jaký měl Matrim Cauthon na člověka účinek. Nyní Talmanes hleděl na prosté lidi zcela jinak. Možná to bylo tím, že si stále nebyl zcela jistý, jestli Mata považovat za urozeného pána.
Na druhé straně cesty se zahleděl na hořící město a čekal, až ho jeho muži dostihnou. Mohl je nechat všechny jet na koních – přestože nebyli vycvičení coby jezdectvo, všichni muži v Bandě měli na cestování na dlouhé vzdálenosti koně. Dnes v noci se toho ale neodvážil. Když na ulicích číhali trolloci a myrddraalové, Talmanes potřeboval, aby byli jeho muži okamžitě schopní boje. Na křídlech dlouhých zástupů pikenýrů pochodovali kušiníci s nabitými zbraněmi. Nevystaví muže útoku trolloků, bez ohledu na to, jak naléhavý jejich úkol je.
Ale kdyby přišli o ty draky…
Světlo nás ozařuj, pomyslel si Talmanes. Se vším tím kouřem, jenž nad nimi vířil, město vypadalo, jako by vřelo. Některé části Vnitřního Města – které se zvedalo na pahorku do výše a bylo vidět přes hradby – však přesto ještě nebyly v plamenech. Palác ještě nehořel. Bylo by možné, že se tam vojáci drží?
Od královny nepřišla žádná zpráva, a pokud Talmanes viděl, městu nedorazila žádná pomoc. Královna to zjevně ještě nevěděla, což bylo zlé.
Hodně, hodně zlé.
Před sebou Talmanes zahlédl Sandipa s částí zvědů Bandy. Hubený muž se pokoušel vymanit z hloučku uprchlíků.
„Prosím, dobrý pane,“ plakala jedna mladá žena. „Moje dítě, moje dcera, ve vrchovině v severním pohraničí…“
„Musím se dostat do obchodu!“ zařval zavalitý muž. „Moje skleněné zboží…“
„Mí dobří lidé,“ řekl Talmanes a přinutil koně vejít mezi ně, „myslel bych si, že pokud chcete, abychom vám pomohli, mohli byste ustoupit a nechat nás dostat se k tomu zatracenýmu městu.“
Uprchlíci se zdráhavé stáhli a Sandip na Talmanese vděčně kývl. Opálený tmavovlasý Sandip byl jeden z velitelů Bandy a zdatný pokoutní felčar. Přívětivý muž se však dnes tvářil zachmuřeně.
„Sandipe,“ řekl Talmanes a ukázal prstem, „támhle.“
Nedaleko se shromáždila velká skupina vojáků a hleděla na město.
„Žoldnéři,“ zabručel Sandip. „Minuli jsme několik houfů. Nikdo nevypadal, že by chtěl hnout prstem.“
„O to se postaráme,“ řekl Talmanes. Lidé se stále valili městskými bránami ven, kašlali, svírali skrovný majetek, vedli plačící děti. Bude trvat dlouho, než proud zeslábne. Caemlyn byl přecpaný jako hostinec o tržním dnu; šťastlivci, kteří unikají, budou ve srovnání s těmi, kdo jsou ještě uvnitř, jen malou skupinou.
„Talmanesi,“ řekl Sandip tiše, „to město se brzo změní ve smrtící past. Není dost cest ven. Pokud dovolíme, aby Banda uvízla uvnitř…“
„Já vím. Ale…“
Zástupem uprchlíků u bran proběhlo rozrušení. Bylo to téměř hmatatelné. Vřískot zesílil. Talmanes se prudce obrátil; ve stínech uvnitř bran se pohybovaly hromotlucké postavy.
„Světlo!“ vyhrkl Sandip. „Co to je?“
„Trolloci,“ odpověděl Talmanes a obrátil Selfara. „Světlo! Chtějí se pokusit zmocnit brány a zastavit uprchlíky.“ Z města vedlo pět bran; kdyby se jich trolloci zmocnili všech…
Už tohle byl masakr. Pokud by se trollokům podařilo zabránit vyděšeným lidem v útěku, bylo by to ještě mnohem horší.
„Hoďte s sebou!“ zaječel Talmanes. „Všichni muži k městským branám!“ Ostruhami pobídl Selfara do trysku.
Kdekoli jinde by se ta budova nazývala hostinec, přestože Isam uvnitř nikdy nezahlédl nikoho jiného než ženu s tupým pohledem, která se starala o pár nezajímavých pokojů a vařila jídla bez chuti. Zdejší návštěvy nikdy nebyly povzbudivé. Seděl na tvrdé stoličce u borového stolu opotřebovaného stářím tak, že nejspíš zešedl dávno předtím, než se Isam narodil. Snažil se desky příliš nedotýkat, aby neskončil s více třískami, než má Aiel oštěpů.
Isamův promáčklý plechový pohár byl plný tmavé tekutiny, ačkoli nepil. Seděl u zdi, dostatečně blízko u jediného okna v hospodě, aby z něj viděl na blátivou ulici venku, večer matně osvětlenou několika rezavými lucernami, které visely na stěnách domů. Isam si dával pozor, aby jeho tvář nebyla skrz špinavé sklo vidět. Nikdy nevyhlížel ven přímo. Ve Městě bylo vždy nejlepší nepřitahovat pozornost.
To bylo jediné jméno, které místo mělo, pokud se o jméně vůbec dalo hovořit. Rozlézající se zchátralé domy byly během dvou tisíc let nesčetněkrát postaveny a nahrazeny. Když jste přimhouřili oči, skutečně to připomínalo slušně velké město. Většinu budov postavili vězni, často jen s velmi malou či žádnou znalostí řemesla. Stejní hlupáci na ně dohlíželi. Nemalé množství domů vypadalo, že drží jen díky těm, co mají vedle sebe.