Pokud ještě někde ve městě lidé kladou odpor, bude to v paláci. Naneštěstí se prostorem mezi Talmanesovou pozicí a palácem potloukaly pěsti trolloků. Se svými muži na ty netvory stále narážel a zaplétal se do bojů.
Talmanes nemohl zjistit, zda se nahoře v paláci opravdu někdo staví na odpor, pokud se tam skutečně nedostane. To znamenalo vést své muže k paláci, celou dobu bojovat a vystavovat se riziku, že je některý z potulujících se oddílů zezadu odřízne. Ale s tím se nedalo nic dělat. Musí zjistit, co – pokud něco – z palácové obrany zůstalo. Odtamtud by mohl zaútočit dál do města a pokusit se získat draky.
Vzduch páchl kouřem a krví; během krátké přestávky v boji navršili mrtvé trolloky na pravou stranu ulice, aby vytvořili průchod.
V této městské čtvrti byli uprchlíci také, ačkoli ne taková záplava. Možná jen potůček, proudící ze tmy, jak se Talmanes s Bandou zmocňovali jednotlivých úseků hlavní cesty vedoucí vzhůru k paláci. Tito uprchlíci se nedožadovali, aby Banda chránila jejich zboží nebo zachránila jejich domy; vzlykali radostí, že našli bojující lidi. Madwin měl za úkol posílat je do bezpečí průsekem, který Banda vyčistila.
Talmanes vyrazil k paláci, který stál na vrcholku kopce, ale v noci byl stěží vidět. Přestože většina města byla v plamenech, palác nehořel; jeho bílé zdi se v kouřem zahalené noci zvedaly jako přízraky. Žádný oheň. To muselo ukazovat na odpor, ne? Nebyl by útok na něj jednou z prvních věcí, kterou by trolloci ve městě udělali?
Zatímco svým mužům – a sobě – dopřál krátký oddech, poslal zvědy vzhůru ulicí.
Melten utáhl obvaz na Talmanesově obkladu.
„Díky, Meltene,“ řekl Talmanes a na muže kývl. „Už cítím, jak obklad zabírá. Říkals, že je to část léku proti bolesti. Co je ta druhá část?“
Melten si od opasku uvolnil kovovou čutoru a podal mu ji. „Silná šajnarská pálenka.“
„Pít v boji není dobrý nápad, chlape.“
„Vezmi si to,“ řekl Melten tiše. „Nech si tu láhev a pořádně se napij, můj pane. Nebo se při příštím odbíjení neudržíš na nohou.“
Talmanes zaváhal, pak si čutoru vzal a dlouze si přihnul. Pálilo to stejně jako zranění. Zakašlal a pak pálenku schoval. „Myslím, že sis spletl lahve, Meltene. Tohle jsi našel v kádi na vydělávání kůží.“
Melten si odfrkl. „A to se říká, že nemáš smysl pro humor, urozený pane Talmanesi.“
„Nemám,“ řekl Talmanes. „Zůstaň s tím svým mečem poblíž.“
Melten s vážným výrazem v očích přikývl. „Hrůzyzhoubce,“ zašeptal.
„Co je to?
„Hraničářský titul. Zabil jsi mizelce. Hrůzyzhoubce.“
„V tu chvíli měl v sobě asi tak sedmnáct šipek.“
„To je jedno.“ Melten mu stiskl rameno. „Hrůzyzhoubce. Až už nebudeš schopný dál snášet bolest, zatni obě ruce v pěst a zvedni je ke mně. Já se o to postarám.“
Talmanes vstal, neschopný potlačit zasténání. Rozuměli si. Těch pár Hraničářů v Bandě se shodlo; zranění způsobená thakan’darskou čepelí byla nepředvídatelná. Některá se rychle podebrala, z jiných lidé onemocněli. Ale když některé zčernalo jako to Talmanesovo… to bylo nejhorší. Nemohlo ho zachránit nic jiného, než že během příštích pár hodin najdou nějakou Aes Sedai.
„Podívej,“ zamumlal Talmanes, „je dobře, že nemám smysl pro humor, jinak bych si myslel, že si ze mě vzor dělá legraci. Dennele! Máš po ruce mapu?“ Světlo, Vanin mu vážně chyběl.
„Můj pane,“ řekl Dennel, který s pochodní v ruce a narychlo načrtnutou mapou přispěchal přes temnou ulici. Byl to jeden z dračích kapitánů Bandy. „Myslím, že jsem našel rychlejší cestu k místu, kde Aludra nechala draky uskladnit.“
„Nejdřív se probojujeme k paláci,“ řekl Talmanes.
„Můj pane.“ Dennelova slovy prýštila ze širokých rtů tišeji. Popotahoval si uniformu, jako by mu neseděla. „Jestli se Stín k těm drakům dostane…“
„Já si to nebezpečí dobře uvědomuju, Dennele, děkuju. Jak rychle byste ty věci mohli převézt, kdybychom se k nim dostali? Bojím se nás příliš roztáhnout a tohle město hoří rychleji než olejem nasáklé milostné dopisy milenky vznešeného pána. Chci dostat ty zbraně a vypadnout z města tak rychle, jak to jenom půjde.“
„Dokážu jedním nebo dvěma výstřely srovnat nepřátelské opevnění se zemí, ale draci se nehýbou rychle. Jsou připevnění k vozíkům, takže to pomůže, ale nebudou rychlejší než… řekněme řada zásobovacích vozů. A chvíli potrvá je řádně připravit a vystřelit.“
„Pak tedy pokračujeme do paláce,“ řekl Talmanes.
„Ale…“
„V paláci,“ řekl Talmanes přísně, „možná najdeme ženy, které nám můžou vytvořit průchod přímo k Aludřině skladišti. Kromě toho, pokud zjistíme, že palácová garda stále bojuje, budeme vědět, že nám přátelé kryjou záda. My ty draky dostaneme, ale uděláme to chytře.“
Všiml si Ladwina s Marem, kteří spěchali dolů. „Tam nahoře jsou trolloci!“ řekl Mar, když přispěchal k Talmanesovi. „Přinejmenším stovka, krčí se tam na ulici.“
„Zformujte se, chlapi!“ zařval Talmanes. „Probijeme se do paláce!“
V potním stanu zavládlo naprosté ticho.
Aviendha očekávala, že její vyprávění snad vyvolá nedůvěru. Určitě otázky. Ne toto bolestné ticho.
Přestože ho nečekala, chápala ho. Sama to poté, co spatřila vizi, v níž Aielové v budoucnosti pomalu ztrácejí ji’e’toh, cítila stejně. Byla svědkem smrti, zneuctění a zničení svého lidu. Teď alespoň měla někoho, s kým se o své břímě podělit.
Rozpálené kameny v konvici tiše syčely. Někdo by měl přilít vodu, ale žádná ze šesti přítomných se nepohnula, aby se o to postarala. Zbývajících pět byly všechny moudré, nahé – stejně jako Aviendha – jak bylo v potním stanu zvykem. Sorilea, Amys, Bair, Melain a Kymer z Tomanelle Aielů. Všechny zíraly přímo před sebe, každá ponořená ve vlastních myšlenkách.
Jedna po druhé se napřímily, jako by přijaly nové břímě. To Aviendhu povzbudilo; ne snad že by čekala, že je ta novina zlomí. Přesto bylo dobré vidět, jak se staví nebezpečí tváří v tvář, místo aby se od něj odvracely.
„Oslepitel je nyní příliš blízko světu,“ řekla Melain. „Vzor je nějak pokroucený. Ve snech stále vídáme mnoho věcí, které se mohou nebo nemusí stát, ale je zde příliš mnoho možností; nedokážeme rozeznat jednu od druhé. Snílkům není osud našeho lidu jasný, stejně jako osud Kar’a’karna poté, co o Posledním dnu plivne Oslepiteli do oka. Nevíme, zda to, co Aviendha viděla, je pravda.“
„Musíme to prověřit,“ řekla Sorilea s očima jako kámen. „Musíme vědět. Vidí teď každá žena tuto vizi místo té předchozí, nebo se jednalo o jedinečnou zkušenost?“
„Elenar z Darynů,“ řekla Amys. „Její výcvik je téměř u konce; to ona jako další navštíví Rhuidean. Mohly bychom požádat Hayde a Šanni, aby ji povzbudily.“
Aviendha potlačila zachvění. Příliš dobře chápala, jak „povzbudivé“ dokáží moudré být.
„To by bylo dobré,“ řekla Bair a předklonila se. „Možná se právě tohle stane, když někdo projde skleněnými sloupy podruhé? Možná proto je to zakázané.“
Žádná z nich se nepodívala na Aviendhu, ale cítila, jak o ní přemýšlejí. To, co udělala, bylo zakázané. Mluvit o tom, co se v Rhuideanu stalo, bylo také tabu.
Nepřijde žádné pokárání. Rhuidean ji nezabil; tohle kolo utkalo. Bair stále upírala pohled do dálky. Aviendze stékal po tvářích a prsou pot.