Inspektor vyňal ze zápisníku arch kancelářského papíru.
„Neopomenu nikdy nic,“ prohlásil poněkud pompézně, „ani sebenepatrnější maličkost. Dejte si poradit a dělejte to také tak, pane Holmesi. Za pětadvacet let ve službě jsem se lecčemu přiučil. Vždycky na tom můžou být otisky prstů nebo podobně.“
Holmes si prohlížel list rukopisu.
„Co o tom soudíte, inspektore?“
„Vypadá to jako závěr nějakého podivného románu.“
„Může se z toho zajisté vyklubat závěr jednoho podivného příběhu,“ řekl Holmes. „Všiml jste si číslice nahoře? Je to dvoustá čtyřicátá pátá stránka. Kdepak je asi zbývajících dvě stě čtyřiačtyřicet?“
„Počítám, že je sebrali lupiči. Takovou kořist si můžou strčit za klobouk.“
„Připadá mi podivné, že by se vloupali do domu kvůli takovémuto rukopisu. Myslíte, že za tím něco vězí, inspektore?“
„No, já myslím, že ti darebáci ve spěchu popadli první, co jim přišlo pod ruku. Jen ať se radují z takového lupu.“
„Ale proč se vrhli na věci mého syna?“ zeptala se paní Maberleyová.
„Asi nenašli nic cenného dole, a tak zkoušeli štěstí v patře. Aspoň tak se mi to jeví. Co o tom soudíte vy, pane Holmesi?“
„Musím si to ještě promyslet, inspektore. Přistupte k oknu, Watsone.“ Jakmile jsem mu stanul po boku, přečetl mi fragment rukopisu. Začínal uprostřed věty a zněl takto:
… krev se mu řinula proudem z četných ran ve tváři, ale co to bylo proti hluboké ráně v srdci, které mu krvácelo při pohledu na její spanilou tvář. Pro ni byl ochoten i život položit a ona na něj shlížela v jeho utrpení a ponížení s úsměvem – ano, přisámbůh! usmála se ta zrádná lítice, když k ní vzhlédl. V té chvíli láska zemřela a místo ní se zrodila nenávist. Muž musí pro něco žít. Nebude-li to pro tvé objetí, krásko, pak pro tvou zkázu a mou pomstu!
„To je mi osobitá gramatika!“ usmál se Holmes, když vracel list inspektorovi. „Postřehl jste, jak se třetí osoba na konci náhle změní v první? Pisatel se dal tak unést vlastním příběhem, že si v nejvypjatější chvíli představuje sám sebe na místě hrdiny.“
„Mně to připadá jako ubohá plácanina,“ řekl inspektor a vložil list opět do zápisníku. „Copak? Snad už neodcházíte, pane Holmesi?“
„Soudím, že už tu nemám co pohledávat, když je případ v rukou tak schopného vyšetřovatele. Mimochodem, paní Maberleyová, vy byste ráda cestovala, viďte?“
„Vždycky jsem o tom snila, pane Holmesi.“
„A kam byste se chtěla rozjet – do Káhiry, na Madeiru, na Riviéru?“
„Ach, mít tak peníze, vypravila bych se na cestu kolem světa.“
„Samozřejmě. Kolem světa. Poroučím se vám. Možná že ode mne večer dostanete písemnou zprávu.“ Jak jsme procházeli kolem okna, zahlédl jsem, že se inspektor usmívá a vrtí hlavou. „Jak je člověk moc chytrý, vždycky mu to sedne na mozek.“ To jsem vyčetl z inspektorova úsměvu.
„A nyní dospíváme k poslední etapě našeho krátkého výletu, Watsone,“ řekl Holmes, když jsme se opět ocitli v babylónu londýnského centra. „Myslím, že by bylo nejmoudřejší, abychom případ objasnili ihned, a byl bych rád, kdybyste mne doprovodil, jelikož je bezpečnější mít s sebou svědka, když člověk jedná s dámou typu Isadory Kleinové.“
To už jsme seděli v drožce a ujížděli k nějaké adrese na Grosvenor Square. Holmes seděl hluboce zamyšlen, avšak náhle jako by ožil.
„Mimochodem – předpokládám, že je vám vše jasné?“
„Ne, to bych tvrdit nemohl. Pochopil jsem pouze, že jedeme navštívit dámu, která celou tu neplechu spískala.“
„Správně! Ale cožpak vám jméno Isadory Kleinové nic neříká? Bývala to přece nejproslulejší ze všech krásek. Žádná se jí nevyrovnala. Je to čistokrevná Španělka, v žilách jí koluje krev smělých konkvistadorů, její rod vládl celé generace v Pernambuku. Provdala se za stařičkého německého cukrového magnáta Kleina a brzy z ní byla jak nejbohatší, tak nejkrásnější vdova na světě. Pak přišlo období plné avantýr, kdy hověla svým choutkám. Vystřídala řadu milenců a mezi nimi byl i Douglas Maberley, jeden z nejzajímavějších mužů v Londýně. Všechno nasvědčuje tomu, že pro něho to bylo víc než jen prchavé dobrodružství. Maberley nebyl přelétavý motýl, ale silný, hrdý muž, který dával celé srdce a stejně hluboký cit vyžadoval. Jenže ona je jako ta pověstná belle dame sans merci[1]. Jakmile ukojí svůj rozmar, záležitost pro ni končí, a když se partner nechce smířit s jejím rozhodnutím, umí ho náramně přesvědčit.“
„Byl to tedy jeho vlastní příběh –“
„Aha, už začínáte tušit souvislosti. Doslechl jsem se, že Isadora Kleinová si má brát mladého vévodu z Lomondu, který by téměř mohl být jejím synem. Matinka jeho jasnosti možná přehlédne věkový rozdíl, ale velký skandál asi sotva, a proto nezbývalo než – Á, už jsme zde.
Byl to jeden z nejkrásnějších domů ve West Endu. Lokaj pohybující se jako stroj odnesl naše navštívenky a pak nám sdělil, že madam není doma. „Počkáme tedy, až se vrátí,“ prohlásil Holmes vesele.
Stroj se porouchal.
„Když není doma, znamená to, že není doma pro vás,“ řekl lokaj.
„Výborně,“ odvětil Holmes. „To znamená, že si ušetříme čekání. Předejte laskavě své paní tento vzkaz.“
Načrtl tři čtyři slova na list ze zápisníku, přeložil jej a podal tomu člověku.
„Co jste jí to napsal, Holmesi?“ zeptal jsem se.
„Položil jsem jí prostou otázku: ‚Je vám milejší policie?‘ Tuším, že nám to zjedná přístup.“
Zjednalo – a překvapivě rychle. O chviličku později jsme seděli v rozlehlém pokoji, zařízeném s pohádkovou nádherou Tisíce a jedné noci: stápěl se v pološeru, prosvíceném tu a tam růžovým elektrickým světlem. Usoudil jsem, že dáma dospěla do onoho životního údobí, kdy i nejpyšnější kráska vítá tlumené osvětlení. Když jsme vstoupili, zvedla se z pohovky: vysoká, dokonalá postava královny, krásná tvář jako maska a nádherné španělské oči, které na nás hleděly, jako by se nás chystaly probodnout pohledem.
„Co má znamenat tento vpád – a tento urážlivý vzkaz?“ zeptala se a pozvedla lístek.
„Bylo by zbytečné vám to vysvětlovat, madam. Na to mám příliš vysoké mínění o vaší inteligenci – ač musím konstatovat, že vám poslední dobou překvapivě špatně sloužila.“
„Jak to, pane?“
„Usoudila jste, že by mne vaši najatí pohůnkové mohli odradit od práce. Přece by si žádný muž nezvolil takové povolání jako já, kdyby ho nelákalo nebezpečí. Sama jste mne tedy donutila, abych prozkoumal případ mladého Maberleyho.“
„Nemám potuchy, o čem to hovoříte. Co je mi do nějakých najatých pohůnků?“
Holmes se znechuceně odvrátil.
„Ano, vidím, že jsem vaši inteligenci přeceňoval. Poroučím se vám.“
„Počkejte! Kam jdete?“
„Do Scotland Yardu.“
Nedospěli jsme ještě ani na půl cesty ke dveřím, když nás dohonila a chytila Holmese za paži. V mžiku se proměnila z ocele v samet.
„Pojďte a posaďte se, pánové. Pohovořme si o celé té záležitosti. Něco mi napovídá, že s vámi mohu mluvit upřímně, pane Holmesi. Budete to posuzovat jako gentleman. To žena svým instinktem rychle rozpozná. Budu se na vás dívat jako na přítele.“
„Nemohu vám slíbit, že vám oplatím stejným, madam. Nejsem úředním představitelem zákona, ale zastávám se spravedlnosti, seč mi mé chabé síly stačí. Jsem hotov vás vyslechnout a pak vám sdělím, co učiním.“
1