Holmes se kolem sebe zvědavě rozhlédl.
„Chcete tím říci, že vůbec nikdy neopustíte tento byt?“ zeptal se.
„Občas zajdu na aukci k Sothebymu nebo k Christiemu, ale jinak téměř nevycházím. Nemám sil nazbyt a moje vědecká práce je velmi vyčerpávající. Umíte si tedy jistě představit, pane Holmesi, co to pro mne bylo za otřes – sice příjemný, ale přece jen otřes – když jsem se dověděl o tomto neslýchaném štěstí. Potřebujeme pouze jednoho dalšího Garrideba, aby se to všechno mohlo uskutečnit, a jistě ještě nějakého najdeme. Měl jsem bratra, ale ten už zemřel a ženské příbuzenstvo se nepočítá. Určitě přece žijí na světě další muži toho jména. Slyšel jsem, že se zabýváte zvláštními případy, a proto jsem vám napsal. Ten pán z Ameriky má ovšem pravdu, že jsem se s ním měl předem poradit, ale myslel jsem to dobře.“
„Domnívám se, že jste jednal velice moudře,“ řekl Holmes. „A máte vskutku takový zájem o ty pozemky v Americe?“
„O ně ovšem ne, pane. Ani za nic na světě bych neopustil své sbírky. Ale ten pán mne ujistil, že můj podíl odkoupí, jakmile právně prokážeme své nároky. Jmenoval částku pět miliónů dolarů. Vím o tuctu exponátů, které jsou právě na prodej a které mi ve sbírkách citelně chybějí, ale nemohu si je koupit, protože nemám nazbyt pár set liber. Jen si představte, co bych dokázal s pěti milióny dolarů. Vždyť bych mohl položit základy k celostátním sbírkám. Byl bych Hansem Sloanem[2] své doby.“
Oči za velkými brýlemi mu jiskřily. Bylo zcela očividné, že pan Nathan Garrideb nebude šetřit námahy, aby našel dalšího jmenovce.
„Navštívil jsem vás pouze proto, abychom se seznámili, ale není důvod, proč bych vás měl rušit ve vašem bádání,“ řekl Holmes. „Dávám přednost osobnímu kontaktu se svými klienty. Nepotřebuji se vás dlouze vyptávat, protože mám vaše velmi názorné vylíčení v kapse a zbývající věci jsem si zjistil, když mne navštívil ten pán z Ameriky. Vyrozuměl jsem, že jste o něm nikdy předtím neslyšel.“
„To je pravda. Navštívil mne poprvé minulé úterý.“
„Pověděl vám o našem dnešním rozhovoru?“
„Ano, jel od vás přímo ke mně. Velice ho to rozzlobilo.“
„Co ho mohlo rozzlobit?“
„Považoval to za projev nedůvěry vůči své osobě. Ale navrátil se už zase v dobré náladě.“
„Navrhl vám, jak byste měli postupovat?“
„Ne, pane Holmesi, nenavrhl.“
„Dal jste mu nějaké peníze, anebo vás o to žádal?“
„Ne, vůbec ne.“
„Nemáte tušení, oč mu jde?“
„Ne, leda o to, co tvrdí.“
„Zpravil jste ho o schůzce, kterou jsme si telefonicky domluvili?“
„Ano, zpravil.“
Holmes se hluboce zamyslil. Viděl jsem, že mu to nejde do hlavy.
„Máte ve své sbírce něco velmi cenného?“
„Ne, pane. Nejsem boháč. Je to dobrá sbírka, ale nijak drahocenná.“
„Neobáváte se tedy lupičů?“
„Kdepak.“
„Jak dlouho bydlíte v tomto bytě?“
„Bude tomu pomalu pět let.“
Holmesův křížový výslech přerušilo rázné zaklepání na dveře. Jakmile náš klient odemkl, vtrhl vzrušeně do pokoje americký advokát.
„Tady je to!“ zvolal a zamával nad hlavou nějakými novinami. „Doufal jsem, že vás tu ještě zastihnu. Gratuluji vám, pane Garridebe. Je z vás boháč, vážený. Naše usilování dospělo k šťastnému konci. A co se týká vás, pane Holmesi, můžeme se vám jen omluvit, jestli jste se zbytečně namáhal.“
Předal noviny našemu klientovi a ten se upřeně zahleděl na zatržený inzerát. Naklonili jsme se s Holmesem kupředu a četli jsme mu přes rameno. Stálo v něm:
HOWARD GARRIDEB
Továrna na zemědělské stroje
Vazačky, sekačky, parní a ruční pluhy, brány, selské povozy, bryčky a nástroje nejrůznějšího druhu.
Odhady na artéské studně.
Obraťte se na adresu: Grosvenorovy domy v Ashtonu
„Chválabohu!“ vydechl pán domu. „Tím máme třetího.“
„Dal jsem pátrat v Birminghamu,“ řekl Američan, „a můj pověřenec mi poslal tento inzerát z místních novin. Musíme si pospíšit a celou záležitost dovést ke konci. Napsal jsem tomu člověku a sdělil mu, že ho navštívíte v jeho kanceláři zítra odpoledne ve čtyři hodiny.“
„Proč ho mám navštívit já?“
„Co o tom soudíte, pane Holmesi? Nemyslíte, že by to bylo moudřejší? Já jsem přivandrovalý Američan s lákavou historkou. Proč by měl věřit všemu, co mu povím? Ale vy jste solidní pán a Angličan a vaše slova nemůže brát na lehkou váhu. Doprovodil bych vás, pokud byste si to přál, ale jsem zítra velice zaneprázdněn a mohl bych se za vámi vypravit dodatečně, kdybyste narazil na nějaké nesnáze.“
„Víte, nepodnikl jsem takovou cestu už léta.“
„Na tom nic není, pane Garridebe. Vyhledal jsem vám spojení. Odjedete odtud v poledne a měl byste tam dospět krátce po druhé. Nemusíte udělat nic jiného než toho člověka navštívit, vysvětlit mu, jak se věci mají, a získat nějaký doklad o jeho existenci. U všech všudy,“ dodal rozdurděně, „vezmete-li v úvahu, že já vážil cestu až zprostřed amerického kontinentu, pak to snad není přehnaný požadavek, máte-li dojet sto mil, aby se ta záležitost prosadila.“
„Správně,“ řekl Holmes. „Soudím, že tento pán má naprostou pravdu.“
Pan Nathan Garrideb pokrčil rozmrzele rameny. „Když jinak nedáte, pojedu,“ řekl. „Je mi samozřejmě zatěžko vám cokoli odmítnout, když pomyslím, jaké lákavé vyhlídky jste mi vnesl do života.“
„Pak je tedy vše dohodnuto,“ řekl Holmes, „a jistě mi podáte zprávu, jak jen to bude možné.“
„Postarám se o to,“ řekl Američan. „Nu,“ dodal a pohlédl na hodinky, „budu už muset jít. Zastavím se tu zítra, pane Nathane, a vyprovodím vás na vlak do Birminghamu. Nesvezete se se mnou, pane Holmesi? V tom případě se vám poroučím a snad vám budeme moci zítra večer oznámit příznivou zprávu.“
Postřehl jsem, že se přítelův obličej rozjasnil, když nás Američan opustil, a že se už netváří tak zahloubaně a nerozhodně jako předtím.
„Velice rád bych si prohlédl vaše sbírky, pane Garridebe,“ řekl. „V mém povolání se někdy hodí nejrůznější vědomosti a váš pokoj je v tom směru mimořádně poučný.“
Náš klient se potěšené usmál a oči za velkými brýlemi mu zazářily.
„Vždycky jsem slýchal, že jste inteligentní člověk, pane Holmesi,“ řekl. „Mohl bych vás provést třeba hned, máte-li čas.“
„Bohužel nemám. Ale tyto exponáty jsou tak pečlivě utříděny a popsány, že je sotva třeba, abyste se osobně obtěžoval. Kdybych si to mohl zařídit zítra, doufám, že byste neměl námitek, abych si je prohlédl?“
„Jistěže ne. Jste srdečně vítán. Byt bude ovšem uzavřen, ale paní Saundersová se zdrží v přízemí až do čtyř hodin a otevřela by vám svým klíčem.“
„Zítra odpoledne nemám shodou okolností nic na práci. Kdybyste o tom paní Saundersové pověděl, hodilo by se to výborně. Mimochodem, komu patří tahle nemovitost?“
Nečekaná otázka pana Garrideba překvapila.
„Firmě Holloway a Steele na Edgware Road. Ale proč?“
„Zajímám se o domy z archeologického hlediska,“ řekl Holmes a zasmál se. „Uvažoval jsem, zda pochází z doby královny Anny nebo krále Jiřího.“
„Určitě krále Jiřího.“
2