„To víte, pane Barnesi! Zařídíme se podle toho. Poslyšte, to je překrásný kokršpaněl, co kňučí venku na dvoře.“
„To bych prosil. Pravý shoscombský chov. Lepšího byste nenašli po celé Anglii.“
„Rozumím tak trochu psům,“ řekl Holmes. „Copak stojí takový ušlechtilý pes, smím-li se ptát?“
„Víc, než bych si moh dovolit za něho dát, pane. Sir Robert mi tohohle věnoval. Proto ho mám uvázanýho. Ten by pelášil k zámku, až by se za ním prášilo, kdybych ho pustil.“
„Přece jen držíme pár karet v ruce, Watsone,“ řekl Holmes, když od nás hostinský odešel. „Nebude to snadná hra, ale za den za dva si s ní třeba už poradíme. Mimochodem, doslechl jsem se, že sir Robert dlí ještě v Londýně. Snad bychom se tedy dnes večer mohli odvážit do jeho posvátného hájemství bez obav, že utrpíme tělesnou úhonu. Rád bych si zjednal jasno v pár bodech.“
„Dospěl jste k nějakému teoretickému vysvětlení, Holmesi?“
„Zatím vím jen tolik, Watsone, že se před týdnem cosi přihodilo, co zasáhlo hluboce do života panstva v Shoscombe. Co to ale bylo, to se můžeme jen dohadovat podle následků, které to vyvolalo. Ty následky jsou podivuhodně různorodé. Ale právě to by nám mělo pomoci. Beznadějné bývají ty bezbarvé případy, kde se nic neděje.
Proberme si údaje, které znám. Bratr přestal navštěvovat milovanou nemocnou sestru. Daruje jejího oblíbeného psíka. Jejího psíka, Watsone! Nenapovídá vám to nic?“
„Svědčí to o bratrově zlomyslnosti.“
„Snad. Anebo – nu, je tu ještě druhá možnost. Proberme si tedy dále, jak se vyvíjela situace od chvíle, kdy došlo k hádce, pokud k ní tedy došlo. Dáma nevychází ze svého pokoje, nedodržuje své zvyky, ukáže se pouze tehdy, když si vyjede v kočáře doprovázena komornou, nezastavuje už u stáje, aby se pozdravila s oblíbeným koněm, a zřejmě se oddává pití. To by asi bylo v hlavních rysech vše, že?“
„Až na tu záležitost s hrobkou.“
„To už je jiná nit úvah. Jsou totiž dvě a prosil bych vás, abyste je nepletl dohromady. Nad nití A, která se týká lady Beatrice, jako by se vznášel přízrak čehosi neblahého, nemyslíte?“
„Já se v tom vůbec nevyznám.“
„Proberme si tedy nit B, která se týká sira Roberta. Má životní zájem na tom, aby vyhrál derby. Lichváři ho mají v rukou, stále mu hrozí, že přijde na buben a věřitelé mu seberou závodní stáje. Je v zoufalé situaci. Jeho příjmy závisejí na sestře. Sestřina komorná je kvůli němu ochotná ke všemu. Až sem máme pevnou půdu pod nohama, že?“
„Ale co ta hrobka?“
„Ach ano, ta hrobka! Předpokládejme, Watsone – je to pobuřující předpoklad, domněnka vyslovená z ryze teoretických důvodů – že sir Robert svou sestru sprovodil ze světa.“
„Milý Holmesi, to je přece vyloučeno.“
„Zní to skutečně nepravděpodobně. Sir Robert pochází z dobré rodiny. Avšak i mezi orly se občas připlete vrána. Vycházejme na okamžik z tohoto předpokladu. Nemůže prchnout ze země, dokud se finančně nezabezpečí, a finančně zabezpečen bude pouze tehdy, povede-li se mu husarský kousek se shoscombským Princem. Proto musí zachovávat zdání. Za tím účelem se potřebuje zbavit těla své oběti a navíc najít někoho, kdo by vystupoval v její roli. Mohlo by se mu to podařit vzhledem k tomu, že má v komorné svou důvěrnici. Tělo mrtvé ženy mohli dopravit do hrobky, kam tak zřídkakdy někdo zabloudí, a v noci je potají spálit v kotli, přičemž po sobě zanechali takové stopy, jaké jsme viděli. Co o tom soudíte, Watsone?“
„Nu, bylo by to všechno možné, pokud přijmeme ten monstrózní výchozí předpoklad.“
„Zítra bych chtěl provést jistý malý experiment, abych vnesl do případu více světla, Watsone. Pokud hodláme i nadále představovat to, zač se vydáváme, navrhuji, abychom pozvali pána domu na sklenku jeho vlastního vína a zapředli s ním živý rozhovor o úhořích a bělicích, neboť mi to připadá jako jistá cesta k jeho srdci. Třeba přitom náhodou narazíme na nějaké užitečné místní informace.“
Ráno Holmes zjistil, že jsme si zapomněli třpytky na štiky, což nás pro ten den zprostilo rybaření. Kolem jedenácté jsme se vydali na procházku a přítel si vyžádal svolení, aby s sebou směl vzít černého kokršpaněla.
„Tady jsme na správném místě,“ řekl, když jsme dojeli k vysoké bráně do parku, nad níž se tyčili dva heraldičtí okřídlení lvi. „Pan Barnes mi sdělil, že stará dáma jezdívá kolem poledního na projížďku a kočár musí zpomalit, než otevřou vrata. Až projede branou, a ještě než se stačí rozjet, zdržte laskavě, Watsone, kočího nějakou otázkou. Mne si nevšímejte. Já zůstanu stát za touto cesmínou a budu koukat, abych viděl.“
Nehlídkovali jsme tam dlouho. Do čtvrthodiny jsme zahlédli zdáli na cestě velký staromódní žlutý kočár, tažený párem skvostných bujných grošáků. Holmes chytil psa a přikrčil se za keř. Já stál u silnice a lhostejně si pohupoval hůlkou. Přiběhl vrátný a otevřel bránu.
Kočár jel krokem, takže jsem měl možnost dobře si prohlédnout cestující. Vlevo seděla červenolící mladá žena s vlasy jako len a s mazaným výrazem v očích. Po její pravici se choulila starší osoba, celá přihrbená, hlavu a ramena zachumlané do šálu, což napovídalo, že jde o nemocnou. Když koně zabočili na silnici, zvedl jsem rázným gestem ruku, kočí přibrzdil a já se ho zeptal, zdali sir Robert dlí na Starém zámku.
V té chvíli vystoupil Holmes a pustil psa. Zvíře radostně zakňučelo, vrhlo se ke kočáru a vyskočilo na stupačku. V okamžení se však jeho radostné pozdravení změnilo v zuřivé rozčarování a pes chňapal po černé sukni nad sebou.
„Jeď! Jeď!“ zavřískl hrubý hlas. Kočí práskl do koní a my zůstali stát u silnice.
„Nu, Watsone, tím je to jasné,“ řekl Holmes, zatímco upevňoval vodítko k obojku rozrušeného kokršpaněla. „Myslel si, že je to jeho paní, a zjistil neznámou osobu. Psi se nemýlí.“
„Vždyť to byl mužský hlas!“
„Správně! Získali jsme další kartu, Watsone, ale přesto musíme hrát opatrně.“
Zdálo se, že můj společník nemá na dnešek už žádné další plány, a dokonce jsme skutečně uplatnili své udice v mlýnském potoce, v důsledku čehož jsme měli k večeři porci pstruhů. Až po jídle se u Holmese začal opět projevovat činorodý duch. Znovu jsme se ocitli na stejné silnici jako v poledne a mířili k vjezdu do parku. Tam nás očekávala vysoká, temná postava; ukázalo se, že je to náš známý z Londýna, pan John Mason, správce stájí.
„Dobrý večer, pánové,“ pravil. „Dostal jsem váš vzkaz, pane Holmesi. Sir Robert se ještě nevrátil, ale má přijet dnes, jak mi bylo řečeno.“
„Jak daleko je to ze zámku ke staré hrobce?“ zeptal se Holmes.
„Dobré čtvrt míle.“
„V tom případě ho myslím můžeme pustit z hlavy.“
„To si já nemohu dovolit, pane Holmesi. Jakmile přijede, hned pro mne pošle a bude chtít vědět, co je s Princem.“
„Chápu. Musíme se tedy pustit do práce bez vás, pane Masone. Doveďte nás k hrobce a pak se rozloučíme.“
Bylo tma jako v pytli, měsíc nesvítil, ale Mason nás vedl přes pastviny, až se před námi zvedl temný obrys, v němž jsme za chvíli rozpoznali starodávnou kapli. Vešli jsme do zbortěných zdí, kde kdysi bývala vstupní loď; náš průvodce klopýtal mezi hromadami suti do přilehlého kouta, odkud vedlo schodiště dolů do hrobky. Rozškrtl sirku a osvětlil nám tak celé to melancholické prostředí: zlověstný pach, rozvaliny starobylých zdí z hrubě opracovaných kamenů, četné rakve, některé olověná a jiné kamenné, které se vršily po pravé straně až ke klenutému žebrovitému stropu, jenž se ztrácel v šeru za našimi hlavami. Holmes zažehl lucernu a ta pak vrhala tenký kužel jasného žlutého světla na chmurnou scenérii. Její paprsky se odrážely od desek na rakvích, z nichž četné zdobily erby a korunky tohoto starobylého rodu, jenž nesl své šlechtické privileje až k bránám smrti.