V té době tedy, kdy Giannina znovu hledala cestu ke klášteru klarisek, nalezli jednou ráno Niccola mrtvého před altánem v sedlině krve, jež vytekla z jeho ran široce rozevřených a jakoby úplně čerstvých; neboť všechny jeho málo zacelené jizvy se rázem otevřely a popraskaly na jeho tváři. Tak ještě naposledy se oddělila od jeho tváře maska jizev, jež stahovala jeho obličej, a teprve nyní bylo viděti podobu a výraz tváře Niccolovy; byl to výraz úděsu, který byl ukryt pod larvou tváře Niccolovy, když líbal Gianninu v bolestech, nad něž nikdy nebylo větších, a s rozkošemi, jež byly strašnější než jeho bolesti.
Téže noci Giannina opět líbala vonné rány svého Krista, a když ji můj otec dovedl k mrtvole Niccolově, zdálo se, jako by se snažila vzpomenouti v dobrém na tohoto mrtvého muže; ale pak, záříc blažeností, s očima zavlhlýma sladkostí, počala mluviti o svém Gesu, který ji miluje.
To je příběh utrpení Niccolova.”
Starý růžový cavaliere Neri zdvihl hlavu a pohlížel na ty, kteří jej poslouchali. Byl to pan Kostka a Bartsch, pan doktor Wanderer, Kramer a Pylades, jenž myslí dlel jinde.
“Děkuji vám,” řekl cavaliere, “že jste mně naslouchali. Jste čestní mladí lidé, které miluji; ale jste slabí. Nepatrní v příhodách a utrpení. Ale přece vás miluji.”
Tu zaúpěl Pylades a zakryl si tváře dlaněmi: “Teď, v tomto okamžiku, se mladý Richard zastřelil.”
Pan Kostka krčil útrpně rameny. Bartsch, tlustý a dojaty, kreslil popelem svého doutníku písmena na ubrus; a cavaliere Giosue Neri seděl zamyšlen nad velikými obrysy, jež nazýval minulostí.
L’ÉVENTAIL
Bylo to v roce 1787, kdy principe Bondini, složiv úřad vyslance Království neapolského, vrátil se z Madridu do Neapole, aby se pomodlil na hrobě své manželky, jež zemřela za jeho diplomatického poslání; nyní žil kníže po tři léta v ústraní, a teprve v zimě roku 1789 stala se jeho milenkou hraběnka Reccň, zvaná Terrine, ponevadž se jmenovala Catherine a měla pleť hnědou jako vypálené teriny. Následujícího léta potom dával principe Bondini v zahradě své vily u Římské silnice maškarní slavnost, jíž se zúčastnili mimo jiné i pan princ Filip, mnohé osobnosti ode dvora, kardinál-komoří kníže Leone Butto a veliké zástupy lidu; neboť kníže Bondini, byv spojen v Madridu s králem proti městům, hledal v Neapoli spojení s měšťany proti králi, odpovídaje takto na otázky, které si sám kladl, když četl znepokojivé a obšírné dopisy z Paříže.
Principe Bondini, velmi vysoký a tělnatý muž, pozdravoval své hosty u brány zahrady, do níž se otevírala galérie starého traktu vily a veranda přistavěná k novému křídlu a k níž přiléhaly ještě oranžérie, olivový a morušový háj a jízdárna.
Uprostřed zahrady, kde byly nově zřízeny boskety, kiosky, Próteova jeskyně a veliký bazén s mušlovitým plavidlem, byly nyní postaveny stany najatých komediantů, barvené šafránem a rumělkou.
“Dobrý Esope,” vítal principe Bondini pána v dominu, který přicházel, veda dívku v lila, “přeji vám, aby krásné dítě, jež přivádíte, bylo s dnešní slavností spokojeno.”
“Slyš to, drahá,” odpovídal pan Esop ke své dívce, “Jeho Jasnost praví, že se zde nemusíš ostýchat. Milý Lodovico,” zvolal, jda mimo, na mladého kavalíra, “vaše přítelkyně ocitá se v rozpacích, neboť nemá nikoho, kdo by jí upevnil jehlici, kdyby se jí uvolnila v účesu. Myslím, že byste ji nalezl u sochy Neptunovy.”
“Drahý Esope,” řekl pan Lodovico, “co je nového?”
“Nic než že vznešený Bondini neví, co by měl vědět, a že slavná Terrine dělá, co by dělat neměla. Neboť, má drahá,” obrátil se pan Esop ke své milence, “vězte, že ona dáma s červenou maskou je hraběnka Recco, zvaná Terrine, a že ten, na koho se nyní usmívá, není náš hostitel, nýbrž básník Fosco, o kterém se říká, že jeho rýmy nejsou tak zvučné jako rýmy Innocenza Frugoniho. A nyní, drahá Liso, můžete mně vysvětliti, proč mají ženy větší náklonnost k básníkovi než k čestnému muži, třebaže tento nikdy nelže?”
“Proto, myslím,” pravila Lisa, “že básníka miluje mnoho žen, kdežto čestného muže jen jedna, není-li i to pochybné; neboť muž je nejvíce svůdný ženami, které nechaly na něm své stopy.”
“Vzácný příteli,” řekl básník Fosco, který přišel pozdravit pana Esopa, “poctíte mne, přijdete-li poslouchat, až budu recitovati svůj kuplet na ostrůvku Galateině.”
“Drahý Orfee,” pravil pan Esop medově, bera za ruku Lisu, “poctěte pozváním i toto drahocenné stvoření.”
“Orfeus,” namítal sladce Fosco, “dovedl okouzlovati zvířata, ale jistě by byl shledal, že je méně snadné okouzlovati anděly. Rozmilý Esope, víte, že je zde Droz se svými androidy? Pojďme se přece podívat na verandu, kde je vystavuje! Ctěny Esope, neznám nic pozoruhodnějšího, než jsou tyto mechanické loutky.”
Zatímco všichni tři přecházeli přes trávník, vyšvihl se na hrazdu, visící ze dvou platanů, španělsky akrobat, dlouhý a s neobyčejně malou hlavou, a vykřiknuv, rozhoupal hrazdu; a na letící houpačku vznesla se v rozběhu žena v rudém trikotu, a nyní oba, sloučivše se v prstenec kolem hrazdy, kterou obepínali prohnutými zády, roztočili se jako živoucí a krásné kolo.
Klidní houpaví provazochodci přecházeli po lanech vysoko napjatých a kynuli rukama. Na estrádě dávali operu s klasickým baletem, improvizátoři, stojíce na patnících, oslavovali knížete Bondiniho, zatímco pěvci z Luccy, doprovázeni loutnaři, zpívali balaty a závodili, prodlužujíce nejvyšší tóny, jež se bolestně napínaly na kritickém kraji hlasového zlomení.
Říkalo se, že u oranžérie je právě hráno Zabíjení žida, a před pavilónem papoušků, kteří drsně a podrážděně vřeštěli, rudě šachovaný bajazzo sváděl krvavý zápas se třemi velikými krocany, jež posléze sťal napodobeným justičním mečem města Neapole.
Vysoko v korunách stromů seděli chlapci a sypali dolů konfety a koriandoly, rozprášené větrem v hustých vířících mračnech. Velicí pávi spouštěli z větví ocasy a křičeli chvílemi chraptivými nostalgickými hlasy.
Opice v rokokových šatech a s maršálskými klobouky na hlavách vyřítily se z opičárny a zmocnily se větvoví stromů, jež hořce a dusně voněly v žáru dne.
Principe Bondini obcházel mezi obecenstvem, vztyčuje vysoko svou tlustou postavu a žlučový obličej váčkovitě vrásknoucí, nadzvedaje kordem černý plášť španělské módy, jíž nikdy neodložil, až konečně zabušiv holí na veliký zvon, ohlásil konec první série produkcí.
Tu sestoupili artisti z pódií a vmísili se mezi pasanty. Byli zde atleti s nahým trupem, s čely úzkými a skvrnitými; němečtí a irští klaunové v plátěných plundrách strkali se hranatě proti proudu, voltižéři seskočili z hrazd a napínali vykloubené údy, balleteusy, zahalivše se gázem, ulehly do trávy a smály se, žvýkajíce datle, zatímco hoši z výše stromů neustávali sypati oblaka lehkých konfetů na hlavy promenujících.
Po cestách tísnili se v pošetilé směsici hosté oddechující pod maskami ve smíšených parfémech. Ruce lepkavé cukrovím tiskly se propletenými prsty a milenci dýchali si do tváří, sraženi k sobě těly roznícenými sluncem a slavností.