“Živote!” zvolal pan Esop a pozvedl ruce, “existuje něco bohatšího, zmatenějšího a složitějšího, než je šílenost tohoto dne? A přece, tito akrobati vystupují na hrazdy a usmívají se, dříve než mohou zemříti chybným hmatem; zpěváci chvějí se rozčilením, když prodlužují svůj nejvyšší tón; tanečnice pohlížejí v pauze na své nohy a uvažují o svých tancích a o svých milencích; klaunové se rozšklebují a šaškové nastavují tváře hanebným ranám; a to vše proto, aby kníže Bondini s pohrdáním pohlížel na davy, jež přilákal, a aby si hraběnka Recco pomyslila, jak krásně jí sluší tyto zástupy lidí, a aby kdosi, Esop, Esop zrozený jako věcná poznámka své matky, cele se shrnul do věcné poznámky: Vidíte tyto lidi s maskami na tvářích? Vězte, že těmito bláznivými škraboškami chtějí zamaskovati svou bláznivost; neboť chtějí, aby jejich nerozumné slabé veselí zdálo se býti hrou, zatímco jest jejich plnou a životní vážností. Drahy Fosco, zdá se mi, že na vás kývá hraběnka Recco a myslí si: Jak krásný je dnes Fosco pod svou atlasovou škraboškou!”
Pod glorietem stáli vznešení hosté a pohlíželi dolů na promenádu. Principe Bondini přistoupil k Terrině, vysoko vzpřímen ve svých černých šatech; avšak Terrine kývala na Foscu. “Jdeme k Drozovi,” zvolal básník, a hraběnka Recco ihned seběhla ze schůdků glorietu. “Jdu také k Drozovi,” řekl pan princ jednoduše a sestoupil dolů, doprovázen i panem kardinálem, panem abbé Cimolou, mnohými pány ode dvora a jinými notabilitami. Tu vykročil majordom vpřed, a nesa napříč dlouhou hůl, uvolňoval cestu vznešeným panstvům; a tak přišli všichni k verandě, na níž byl zavěšen veliký nápis: H. L. J. DROZ, M. C. F. & N.
Majordom zabušil holí do schodů a z verandy vystoupil, skloněn ve hluboké pokloně, malý muž se slavnostním tupetem na hlavě a se širokými krajkami na prsou a rukávech.
“Vy jste Droz, pane?” zeptal se pan princ, usednuv.
“Váš služebník, Výsosti.”
“Je to pravda, že jste byl knězem?” zeptal se veselý pan abbé Cimola.
“Jen seminaristou, důstojnosti, akolytou.”
“Ukažte nám,” doložil pan princ, “své androidy, své hračky.”
“Hračky?” zvolal Droz bolestně a postavil před pana prince Písaře; když byl natažen, psal Písař okrouhlou ženskou kurentkou: “Henri Louis Jacquet Droz, La Chaux de Fonds, m’a fait 85.” Na miniaturním spinetu hrála loutka křehkými prsty tiché árie Pellegriniho. Figurky v hedvábných krinolínách tančily tříkrokový menuet kolem Fauna, pískajícího na moldánky. Milenci se líbali a otáčeli se, držíce se za ruce, “L’éventail,” řekl Droz a přisunul před pana prince loutku velikostí rovnou člověku, jež se ukláněla a zakrývala si obličej vějířem, odříkávajíc divně, jakoby kovově šeplavým hláskem: “Si – – No – – Ano – – Ne – – –”
“Zázrak!” zvolal pan princ, obraceje se k ostatním.
“Si,” doložil .pan Esop, “čarovný mistře, jak prostá to žena!”
“No,” řekla androida a ukláněla se.
“Milý mistře,” řekl veselý pan abbé Cimola, “zeptám se konzistoře, je-li dovoleno přiváděti na svět existence bez dědičného hříchu a není-li snad záhodno pokřtíti vaše loutky. No? Forse che si, forse che no.”
“Si,” dokládala loutka v pravidelném intervalu.
“Dobře, mluv,” vykřikl Droz, “hračko nebo ženo! Pokloň se panstvu a zavaň vějířem. Řekni ,si‘ a řekni ,no‘, ať se panstvo zasměje tvé jednoduchosti; neboť panstvo neví, jak podivný a složitý je mechanismus tvého si, a nikdy nebude věděti, kolik skrytých koleček a převodů, kolik rovnováh a excentrů obsahuje tvé slovo no.”
“No,” doložila loutka s úklonou.
“No, no, no,” zvolal Droz, “urození páni, čím je pro vás toto malé slovo? Toto slůvko, které řekne žena za jedinou vteřinu! No, panstvo neví, kolik nezjevených pohybů a sil, kolik zákonů a souvislostí se složilo, si, jak podivuhodně a nepochopitelně vzniká to si a toto no, tvé graciézní reverence, loutko, hračko, ženo! Ukloň se, ukloň se,” křikl, tlesknuv do dlaní.
“Si,” řekla loutka a zakývala vějířem.
“Děkuji, vznešené panstvo, si,” pravil Droz a ukláněl se, “děkuji za vzácnou pozornost, kterou jste věnovali mým strojkům. Jsou to hračky, ano, ale jsou složité, nepochopitelně a nezbadatelně složité. Hračky, si, nic více než hračky.”
“No,” udělala žena neměnně.
“No, no, no,” klaněl se Droz, “tisíckráte ne. Mé hračky jsou tak tajemné jako lidé. Nikdo nepochopí ani si, ani no, ani pohony a příčiny, má kolečka! Kde jsou počátky a konce pohybů? No, no, no, tisíckráte ne!”
“Si,” pravila loutka šeplavě.
V tu chvíli zazvonil desetkrát veliký zvon a ohlásil počátek druhého pořadí programu. “Můj kuplet,” zvolal básník Fosco. Pan princ se rovněž zvedclass="underline" “Milý Drozi –”
“Výsosti, váš služebník, si,” ukláněl se Henri Louis Jacquet Droz.
Majordom zaklepal holí a vykročil kupředu, nesa hůl napříč, aby uvolnil cestu jejich urozenostem.
“Drahy Fosco,” mluvil pan Esop, když už nastal večer a po stromech byly rozvěšovány krásné zářící lampióny, “ptáte se mne, jak se mi líbil váš kuplet; tedy slyšte: byl okouzlující. Jaký to půvabný a nový nápad, končiti větu ve verši ženským rýmem, takže se myšlenka uzavírá klesem přízvuku: kdežto mužský rým, tento názvuk, tento přízvučný zdvih je jako můstek, od něhož se odráží myšlenka k dalšímu rozběhu, to jest, že tento mužský rým tedy má právo státi pouze před čárkou. Vzácný Fosco, též Lisa byla okouzlena vaším kupletem.”
“Já ptal se pak, co více sladké je,
zda žena, nebo láska muže k ženě,”
citovala Lisa, tisknouc ruku Esopovu.
“Galantní lásky,” mluvil dále pan Esop, “tyto hry na rozkoš, vynalezené pro naši dobu, kdy byly vyjádřeny půvabněji než v tomto kupletu? Mohl bych se ovšem ptáti, proč básník mluví o lásce, a nikoliv o muži nebo ženě. Neboť myslím, že muž stojí proti ženě jako tanečník; a nyní oba počnou dělati pohyby, točí se, přibližují se, mají závrať a slyší hudbu. Tedy tyto jejich kroky, pozice a pohyby, to jest láska; ale, drahý Fosco, nemyslíte, že hudba, jíž naslouchá žena, je jiná než ta, kterou slyší muž? Jediné, co je společné mezi mužem a ženou, je rozkoš, slabá chvíle, rozkoš, vteřina, kdy není již rozdílu mezi mužem a ženou, rozkoš, neutrální půda mezi dvěma vojsky; a na této neutrální půdě, Fosco, zpíváte své Vyzvání k tanci a tančíte, jako by nebylo zbraní na dvou stranách. Odpusťte, dobry Fosco, že jsem mluvil snad dlouho; chtěl jsem jen říci, že jste tanečník. Ano, čarovný Fosco, váš kuplet byl okouzlující.” “Okouzlující Fosco, váš kuplet byl čarovný,” řekla žena s červenou maskou na tváři a vsunula ruku pod básníkovo páží; byla to Terrine, jež odváděla Foscu. Do výše vylétly rakety a zapadly do korun stromů. V alejích táhly masky v lampiónovém průvodu se smíšenými křiky. Artisté zapálili bengálové ohně a fantasticky osvětleni přemetli se na pódiích v závratných tricích; danseusy zpitě vířily na estrádě, zdvihajíce v hrsti sukně nad štíhlýma nohama. Byla to horečka; arlekýno improvizoval erotickou pantomimu, kytary zadrnčely a na trávnících počaly zmatené tance. Veliký zahradní zvon, rozhoupaný neznámou rukou, poplašně zvonil a na západě vystupoval mrak přinášející déšť.