Proto sestrojily noviny druhou hypotézu: Pán Abbadie byl přepaden cestou k nádraží (jež vede právě podle oné lávky), zabit, oloupen a odstraněn (ale kam?) a pak byla pomocí předmětů pohozených na lávce fingována od zločinců sebevražda.
Variace: Pan Abbadie byl cestou k nádraží přepaden nikoliv od apačů, nýbrž od politických nepřátel (tj. svobodných zednářů), a buď zabit, nebo unesen; to byla málo věrohodná hypotéza politického zločinu, kterou hájil hlavně bratr zmizelého Martial, jenž se vypravil do Paříže na sledování stopy skutku.
Jelikož však policejní hlídky, které tu konají každonoční službu, stály v kritické chvíli nablízku a neslyšely žádného výkřiku ani rvačky, bylo přepadení neudržitelno. Proto převládalo mínění, že pan Abbadie šel pro svá zavazadla uložená v neznámém domě, a teprve v tom domě byl přepaden a snad zabit. To byla první skutečná pravděpodobnost, a zde začínal velký úkol policie zjistiti mysteriózní dům.
Ale policie hledala dosti nedbale a zajímala se více o to, kde pan Abbadie obědval, dříve než šel na návštěvu k bratranci; neboť policie měla svou hypotézu: že pán z Arrastu utekl.
Tato teorie platila za absurdní a ukvapenou: neboť žurnály všeobecně zjišťovaly, že pán Abbadie neměl ani morální, ani hmotné příčiny k útěku; že nebylo věrnějšího manžela, pečlivějšího otce a přísnějšího katolíka a šlechtice, než byl zmizelý pán; že vůbec jeho manželský život byl nezkalený, jeho styky korektní a pověst co nejlepší. Dále že neměl s sebou dosti peněz, že v den svého zmizení zapravil v Paříži různé nepospíchající dluhy, že čtrnáct dní před svou cestou do Paříže bral ze svých statků značnou sumu, kterou neprodleně a celou obrátil na zalesňování a meliorace, že zrovna v den svého zmizení nakupoval s nevšední pečlivostí obleky a potřeby pro své děti. Konečně že ještě posledního dne v Paříži vyjednával o organizačních a stranných záležitostech. A tak hypotéza policie vzbudila proti sobě jen rozhořčení.
V té době noviny uveřejňovaly různé dokumenty o privátním životě pohřešovaného pána, mezi nimiž se zcela náhodně octly tyto dva: Především v prosince 1910 psal pan ďAbbadie ďArrast jednomu příteli dopis, v němž položertovně a polotruchlivě praví, že mu je určena smrt v noci na lávce nad řekou. Podivná předtucha.
Za druhé mluvilo se o jeho lásce ke krbu a k rodinnému životu, o jeho lásce k dětem; že když na začátku tohoto roku bona jeho dětí, Mlle Helene Benoît, se rozhodla odjeti do Kanady, zdržoval ji všemi prostředky, i zvýšením platu, varoval ji, neboť sám v mládí strávil několik let v Kanadě, a dal si poslati od svých známých z Kanady dopisy odvracející mladou dívku od tohoto rozhodnutí. Ale Mlle Benoît se nenechala zdržeti, tím spíše, že nedlouho předtím se vypravili do Kanady dva její bratři, a opustila službu.
Srovnejte tyto dva dokumenty. Jsou jasné, tak jasné, že... policie měla odvahu je prohlásiti za rezultáty pokryteckého plánu, a postavila se se vší určitostí na stanovisko, že pán z Arrastu odejel do Ameriky s guvernantkou svých dětí; a nato se policie zahalila v mlčení, neboť přestala se zajímati o tuto nekriminelní aféru.
Dříve než budeme líčiti dále, všimněme si trochu moderní kriminelní policie, jak její stanoviska v této aféře jako by byla složena z romantismu a exaktnosti; totiž její předpoklady hraničí s romantismem, tak jsou odvážné, ale její metoda je téměř vědecká; ale ty předpoklady jsou čerpány ze znalosti lidského nitra, ze znalosti trochu primitivní, trochu brutální, z analýzy jistě nejemné, tvrdé a neučené. A tak policie jediná zde předpokládala s jakousi tvrdostí citovou záležitost, poblouzení srdce, a to beze vší sentimentality, beze vší vážnosti právě k oněm citům, právě k tomu srdci, jehož používá jako dané veličiny ve svých kalkulech.
Nebudeme se již zdržovati námitkami a opačnými hlasy. Žurnalistika zde pocítila senzaci a počala hledati na vlastní pěst, a dokonce živila později tuto aféru s hrubou rafinovaností; skoro se zdá, že pak žurnalistika částečně zavinila další konec, neboť její nadouvání tohoto útěku mělo snad nějaký vliv na kanadské úřady. Jistě ve všech státech je nedotknutelnost domácího života jedním ze základních zákonů; jen “šestá velmoc je v tomto ohledu absolutní, a ještě nikdy snad nebylo cítit její hroznou všemohoucnost jako v tomto případě.
Tedy zvláštní zpravodajové deníků se rozjeli, především na sídlo pána z Arrastu, do Evreux; tam interviewovali místního starostu, biskupa a důvěrné přátele; nejrozhodnější vyvrácení poměru mezi guvernantkou a pánem. Zpravodajům odepřen přístup do domu, paní z Arrastu nemocna; “sluhové nevědí ničeho”; novináři z nudy interviewují po čtrnáct dní všechno obyvatelstvo. Žurnály přinášejí podobizny pána a paní, životopis tchána Henri Lasserra atd. Druhá výprava reportérů se rozjela k rodičům slečny Benoîtové, do Bourgoin; otec je vyhodí, matka přísahá, že jsou to pomluvy, a předloží doklady, že její dcera odjela sama z Londýna na lodi Lake Champlain; ukáže dále dopis své dcery, v němž ona líčí svou cestu po moři na palubě Champlainu, kterýžto dopis prý byl poslán ze širého moře, po několikadenní cestě, poštovním parníkem. Sousedé a známí nevědí nic určitého. Třetí a čtvrtý směr žurnalistů byl na zaměstnavatele obou bratří Heleniných. Jeden z nich jen ví, že mladý Benoît chtěl už dávno do Kanady, druhý není doma a jeho syn líčí dobré vlastnosti druhého bratra.
Tu však londýnský zpravodaj Matinu zjistí, že Lake Champlain vůbec nevyjíždí z Londýna, nýbrž z Liverpoolu. Liverpoolský dopisovatel nenalézá jména slečny Benoîtové v seznamech společnosti Lane Pacific, jíž patří Lake Champlain; naopak zjistí, že příjemné cestovní dojmy, jimiž naplnila slečna Benoîtová svůj dopis poslaný matce, byly pouhým opisem prospektu lodní linie Lane Pacific, trochu pozměněným. Konečně zjistí se, že onen dopis byl odeslán nikoliv z moře, nýbrž z Liverpoolu, a že loď, která právě v té době vyjížděla z Liverpoolu do Kanady, do Quebecu, nebyla Lake Champlain, nybrž Lake Manitoba společnosti Canadian Pacific. Ta odhalení se objevovala v novinách den po dni.
Nyní interviewováni: advokát rodiny Arrastovy, advokát Benoîtových, pán Martial z Arrastu, dva katoličtí poslanci a blízcí příbuzní obou rodin; u všech těch osobností převládá zaražený, zmatený tón.
Matin na svou pěst zjistí v pařížské kanceláři Canadian Pacific, že v lednu téhož dne, kdy pán Arrast přijel do Paříže za svými záležitostmi, předplatil jistý Mr Wye dvě místa na Lake Manitoba pro 11. květen. V březnu, téhož dne, kdy do Paříže zajela na dva dny slečna Benoîtová, v té době na delší návštěvě u svých rodičů, představila se v téže kanceláři mladistvá Mrs Wye a doplatila lístky; ale téhož dne byl v Paříži také pán z Arrastu, jehož jméno bylo nalezeno v knize jednoho hotelu vedle jména paní Wye. Konečně v lodní knize Lake Manitoba se nalézá dne 11. května jméno Mr et Mrs Wye, jakožto držitelů jedné manželské kabiny. Další shody, jako záležitosti zavazadel atd., pátrání v hotelích a zkoumání podpisů prokázaly úplnou jistotu, že zkrátka pán z Arrastu a slečna Benoîtová odpluli spolu do Quebecu na parníku Lake Manitoba pode jménem Wye. Triumf novinářské metody.
Ale noviny nejsou nasyceny a nemohou tuto aféru opustiti na tak zajímavém bodě. Všichni příbuzní jsou znovu interviewováni, ale nyní se zahalují v mlčení. Katolické kruhy jsou interviewovány a rozhořčeně odsuzují uprchlíka. Zpovědník paní z Arrastu mluví o poblouzení mysli. Zjistí se, že slečna Benoîtová měla kdysi poměr s mladým silničním úředníkem, jehož jméno není známo, a zvláštní zpravodaj ho marně hledá, interviewuje silniční úřady a dělnictvo atd. Zvláštní dopisovatel Matinu navštěvuje předsíň paní z Arrastu a interviewuje dobré příbuzenské duše, jež ošetřují zdrcenou paní, staré šlechtické panny, jež se vyslovují zdrželivě a důležitě; konečně se reportérovi podaří proniknouti až k opuštěné paní, a po prvních svých neopatrných slovech pozná, že ubohá žena doposud nezná provinění svého manžela. Zatím uprchlíkův bratr pán Martial ďAbbadie žádá, aby se noviny přestaly starati o tuto záležitost, jež se stala čistě rodinnou.