Má třetí dcera vážila při narození téměř čtyři kilogramy a měřila čtyřiapadesát centimetrů. Simone určitě nebyla při narození tak těžká, ale tehdy jsme neměli přesné váhy. Katiina barva kůže je velmi světlá, ve skutečnosti téměř bílá, a vlasy má mnohem světlejší než tmavě černé kadeře sestry. Má překvapivě modré oči. Vím, že pro novorozeňata nejsou modré oči neobvyklé a že jim často v prvním roce ztmavnou a změní barvu. Nikdy jsem však ani na okamžik nečekala, že mé dítě bude mít modré oči.
18. května 2203
Je těžko uvěřit, že Katie jsou už přes dva měsíce. Je tak náročné děťátko! Už bych ji měla naučit, aby mě netahala za bradavky, ale nedaří se mi to. Nejvíc zlobí, když je při kojení přítomen někdo jiný. Jen otočím hlavu, abych promluvila s Michaelem nebo Richardem, nebo se snažím odpovědět ještě na jednu ze Simoniiných otázek, Katie mne vehementně tahá za bradavky.
Richard je v poslední době extrémně náladový. Někdy je jako obvykle sám sebou, brilantní, vtipný, rozesmává Michaela i mne svým erudovaným škádlením; jeho nálada se však může v mžiku změnit. Jediná zdánlivě nevinná poznámka někoho z nás ho dokáže uvrhnout do deprese nebo dokonce do vzteku.
Mám podezření, že Richardův skutečný problém v těchto dnech nuda. Ukončil svůj projekt s databází a ještě nezačal další velkou práci. Báječný počítač, který loni postavil, obsahuje podprogram které dělají z našeho vzájemného styku s černou obrazovkou téměř rutinu. Richard by mohl naplnit své dny, kdyby hrál aktivnější roli při výchově Simone, ale mám tušení, že to není jeho styl. Zdá se, že na rozdíl od Michaela a mne není fascinován složitými procesy růstu, které u Simone nastávají.
Když jsem byla těhotná s Katie, dost mi vadil Richardův zjevný nezájem o dítě. Rozhodla jsem se zaútočit na problém přímo, požádala jsem ho, aby mi pomohl postavit minilaboratoř, která by na umožnila analyzovat část Katiina genomu ze vzorku mé amniotické tekutiny. Projekt obsahoval složitou chemii, daleko hlubší stupeň interakce s Rámany, než jsme kdy zkusili, a vytvoření a kalibraci velmi složitých lékařských přístrojů.
Richard se do úkolu zamiloval. Já též, protože mi připomínal dny na lékařské fakultě. Pracovali jsme společně dvanáct, někdy čtrnáct hodin denně (nechali jsme Michaela, aby se staral o Simone — ti dva v sobě opravdu našli zalíbení), dokud jsme neskončili. Často jsme o práci hovořili dlouho do noci. Dokonce i když jsme se milovali.
Když však nastal den, kdy jsme dokončili analýzu genomu našeho budoucího dítěte, zjistila jsem, ke svému naprostému úžasu, že Richard byl víc vzrušen z faktu, že zařízení a analýza vyhověly našim specifikacím, než z charakteristik naší druhé dcery. Byla jsem ohromena. Když jsem mu řekla, že dítě je děvčátko, nemá Downův ani Whittinghamův syndrom, žádné z apriorních tendencí k rakovině nejsou vně přijatelných intervalů, přijal to nevzrušeně. Když jsem však chválila rychlost a přesnost, s níž systém provedl test, zářil pýchou. Jak je můj manžel odlišný! Cítí se mnohem lépe ve světě matematiky a konstrukce přístrojů než s jinými lidmi.
Michael rovněž zpozoroval Richardův neklid. Povzbuzoval ho, aby vytvořil víc hraček pro Simone, třeba ty nádherné panenky, které udělal, když jsem byla v posledním měsíci těhotenství s Katie. Ty panenky jsou dodnes nejoblíbenějšími hračkami Simone. Samy chodí a reagují na tucet slovních příkazů. Jednou v noci, když měl Richard výbornou náladu, naprogramoval SB, aby komunikoval s panenkami. Simone se téměř hystericky smála, když Slavný Bard (Michael trvá na tom, abychom říkali Richardovu robotu chrlícímu Shakespeara plným jménem) zahnal všechny tři panenky do kouta a pak se pustil do směsi milostných sonetů.
Dokonce ani SB nezlepšil Richardovi v posledních týdnech náladu. Špatně spí, což je u něj neobvyklé, a nedokáže se ničím zaujmout. I náš pravidelný sexuální život byl narušen, takže Richard musí skutečně zápasit se svými vnitřními démony. Před třemi dny odešel časně ráno (bylo to právě po rozbřesku v Rámovi — vždy jednou za čas jsou náš zemský čas v doupěti a rámanský čas vně synchronizovány) a zůstal v New Yorku přes deset hodin. Když jsem se ho zeptala, co dělal, odvětil, že seděl na zdi a zíral na Válcové moře. Potom změnil téma.
Michael i Richard jsou přesvědčeni, že jsme nyní na našem ostrově sami. Richard nedávno dvakrát vstoupil do doupěte létavců, vždy zůstal u svislé šachty na druhé straně od zabezpečovacího systému nádrže. Jednou dokonce sestoupil do druhého horizontálního průchodu, kde jsem se vyznamenala svým skokem, ale nenašel žádné známky života. Doupě oktopavouků má nyní mezi příkrovem a první podestou dvě komplikované mříže. Během uplynulých čtyř měsíců Richard opět monitoroval oblast kolem jejich doupěte: i když připouští, že v jeho datech mohou být jisté nejasnosti, trvá na tom, že mříže nebyly dlouho otevřeny, jak se sám přesvědčil.
Muži před dvěma měsíci složili plachetnici a pak strávili dvě hodiny při její zkoušce na Válcovém moři. Simone a já jsme jim mávaly z pobřeží. Ze strachu, že bioti-krabi budou považovat člun za „odpadky“ (což zřejmě udělali s druhým člunem — nikdy jsme nepřišli na to, co se s ním stalo; dva dny poté, co jsme unikli roji jaderných střel, jsme se vrátili na místo, kde jsme ho nechali, a byl fuč), ho Richard a Michael opět rozebrali a přinesli ho do našeho doupěte.
Richard několikrát řekl, že by rád přejel moře k jihu a zjistil, zda najde místo, kde by se dal pětisetmetrový útes překonat. Naše informace o Jižním poloválci Rámy jsou velmi omezené. S výjimkou několika dnů, kdy jsme s původní posádkou Newtona pronásledovali bioty, je naše znalost této oblasti omezena na hrubou mozaiku sestavenou v reálném čase z počátečních obrazů Newtonova bezpilotního letadla. Bylo by určitě fascinující a vzrušující prozkoumat jih — možná bychom dokonce zjistili, kam všichni ti oktopavouci šli. V této době si však takové riziko nemůžeme dovolit. Naše rodina je kriticky závislá na každém ze tří dospělých — ztráta kohokoliv z nás by byla zdrcující.
Domnívám se, že Michael O'Toole je spokojen s životem, který jsme si v Rámovi vytvořili, obzvláště od té doby, co nám Richardův velký počítač dal k dispozici mnohem víc informací. Máme nyní přístup ke všem encyklopedickým údajům, které byly uloženy na palubě Newtonovy vojenské lodi. Michaelova nynější „studijní jednotka“, jak nazývá svou organizovanou rekreaci, je historie umění. Poslední měsíc byla jeho konverzace plná Mediciů a katolických papežů období renesance, Michelangela, Rafaela a dalších velkých malířů té doby. Nyní se zabývá devatenáctým stoletím, uměním, které se mi zdá zajímavější. Nedávno jsme vedli mnoho diskuzí o „revoluci“ impresionistů, ale Michael nepřijímá můj názor, že impresionismus je prostě vedlejší produkt nástupu fotoaparátu.
Michael tráví se Simone celé hodiny. Je trpělivý, něžný a záleží mu na ní. Pečlivě sleduje její vývoj a poznamenává si její velké pokroky do svého elektronického zápisníku. Nyní Simone zná jedenadvacet z šestadvaceti písmen (plete si dvojici C a S, také Y a V; z nějakého důvodu se nemůže naučit K), a když má dobrý den, napočítá do dvaceti. Dokáže také správně identifikovat kresby létavce, oktopavouka a čtyři z nejrozšířenějších typů biotů. Umí rovněž jména dvanácti apoštolů, což je znalost, jíž není Richard právě nadšen. Měli jsme už jeden „summit“ o duchovní výchově našich dcer, jehož výsledkem byl zdvořilý nesouhlas.