Ve svém závěrečném prohlášení bych chtěla pečlivě prozkoumat výstavbu případu ze strany obžaloby. Svědectví pronesená první den, která neměla k mému obvinění vůbec žádný vztah a která, jak se domnívám, soudce Nakamura připustil při zřejmém porušení dodatků k ústavě kolonie týkajících se svědectví při procesech hrdelních zločinů…“
Soudce Nakamura ji zlostně přerušiclass="underline" „Paní Wakefieldová, jak už jsem vám tento týden řekl, nemohu v soudní síni tolerovat takové neuctivé poznámky. Ještě jedna podobná poznámka a já vás nejen napomenu za pohrdání soudem, nýbrž i ukončím vaše závěrečné prohlášení.“
„Celý ten den se obžaloba snažila ukázat, že mám pochybnou morálku a že jsem tudíž pravděpodobným kandidátem pro účast v politické konspiraci. Dámy a pánové, velice ráda bych s vámi soukromě pohovořila o neobvyklých okolnostech spojených s početím každého z mých šesti dětí. Avšak můj sexuální život, minulý, nynější, nebo dokonce i budoucí, nemá k tomuto procesu vůbec žádný vztah. Kromě toho, že mohla mít jistou hodnotu jako zábava, byla svědectví prvního dne zcela bezvýznamná.“
V přecpané galerii bylo slyšet několik zachichotání, ale stráže dav rychle utišily a Nicole pokračovala: „Další řada svědků strávila spoustu hodin naznačováním činnosti pobuřování ze strany mého muže. Sama přiznávám, že jsem za Richarda Wakefielda provdána. Avšak jeho vina nebo nevina v této věci rovněž není v tomto procesu důležitá. K vašemu rozsudku se přímo vztahují pouze ty důkazy, které vyznívají v mou vinu pobuřováním.
Obžaloba naznačila, že mé pobuřování začalo vlastně už tím, že jsem vystoupila ve videozáznamu, jehož důsledkem byl nakonec vznik této kolonie. Uznávám, že jsem pomáhala připravit záznam, který byl vysílán z Rámy na Zemi, ale kategoricky popírám, že jsem buď,od počátku konspirovala s mimozemci‘, anebo že jsem se jakkoliv spolčila s mimozemšťany, kteří vybudovali tuto loď, proti svým bližním, lidem.
Zúčastnila jsem se nahrávání videa, jak jsem ukázala včera, když jsem žalobci dovolila, aby provedl můj křížový výslech, protože jsem měla pocit, že mi nedali na vybranou. Má rodina i já jsme byly vydány na milost inteligenci a moci, kterou si nikdo z vás nedovede ani představit. Měla jsem velké obavy, že kdybych nevyhověla jejich žádosti o pomoc, mělo by to za následek represálie vůči nám.“'
Nicole se vrátila na okamžik ke stolu obhajoby a napila se vody. Potom se zase obrátila tváří k porotě. „Takže zbývají pouze dva možné zdroje skutečných důkazů, které by mohly vést k mému odsouzení pro pobuřování — svědectví mé dcery Katie a ten podivný zvukový záznam, nesouvislá sbírka výroků pronesených ve vězení k rodinným příslušníkům, které jste slyšeli včera ráno.
Jste si všichni dobře vědomi, jak snadno lze takový záznam překroutit a zmanipulovat. Dva nejdůležitější zvukoví technici včera jako svědci připustili, že vyslechli stovky hodin rozhovorů mezi mnou a mými dětmi, než získali těch třicet minut,závažných důkazů‘, z nichž na jednotlivý rozhovor nepřipadá více než osmnáct sekund. Prohlásit, že mé poznámky v tomto záznamu jsou vytržené ze souvislosti, by bylo velice nedostatečné vyjádření situace.
Ke svědectví své dcery, Katie Wakefieldové, mohu s velkou lítostí prohlásit pouze to, že v původní výpovědi opakovaně lhala. Nikdy jsem nevěděla nic o předpokládané nezákonné činnosti svého muže a určitě jsem ho nikdy nepodporovala.
Vzpomeňte si, že při křížovém výslechu, kterému jsem ji podrobila, měla Katie ve faktech zmatek a nakonec, předtím než se na místě svědkyně zhroutila, své původní svědectví odvolala. Soudce vám sdělil, že na tom nebyla v poslední době psychicky dobře a že máte ignorovat výroky, které pronesla pod emocionálním nátlakem během křížového výslechu. Snažně vás prosím, abyste si pamatovali každé slovo, které Katie řekla, nejen když jí kladl otázky žalobce, nýbrž i tehdy, když jsem od ní chtěla získat přesná místa a data aktů pobuřování, které mi připsala.“
Nicole se naposled přiblížila k porotcům a pečlivě s nimi navázala kontakt očima. „Nakonec musíte rozhodnout sami, kde se v tomto případě nachází pravda. Nyní před vámi stojím s těžkým srdcem, a i když zde stojím, nevěřím událostem, které vedly k mému obvinění z těchto závažných zločinů. Sloužila jsem dobře jak kolonii, tak lidskému druhu. Nejsem vinna v žádném obvinění. Ať už v tomto úžasném vesmíru existuje jakákoliv moc či inteligence, určitě tento fakt pozná, nezávisle na výsledku tohoto procesu.“
Venku se rychle stmívalo. Rozjímající Nicole se opřela v cele o stěnu a kladla si otázku, zda to bude poslední noc jejího života. Bezděčně se otřásla. Od té doby, co vyhlásili rozsudek, šla každou noc spát s očekáváním, že příští den zemře.
Brzy po setmění jí biotka Garcia přinesla večeři. Posledních pár dnů bylo jídlo mnohem lepší. Když pomalu pojídala grilovanou rybu, vzpomínala na pět let, od doby, kdy se ona i rodina setkaly s první pátrací skupinou z Pinty. Co se zde pokazilo? ptala se v duchu. Jaké jsme udělali základní chyby?
Slyšela v hlavě Richardův hlas. Vždy cynický a nedůvěřivý vůči chování lidí, poznamenal ke konci prvního roku, že Nový Eden je pro lidské pokolení příliš dobrý. „Nakonec ho zničíme, jak jsme to udělali na Zemi,“ řekl. „Naše genetická zátěž — to všechno, však víš, snaha držet území, agresivita a baziliščí chování — je příliš silná, aby se dala překonat vzděláním a osvětou. Podívej se na hrdiny Michaela O'Toola, na oba z nich, Ježíše a toho mladého Itala, Svatého Michaela ze Sieny. Lidstvo je zničilo, protože žádali, aby se lidé snažili být něčím víc, než chytrými šimpanzy.“
Avšak zde, v Novém Edenu, přemýšlela Nicole, zde bylo tolik možností pro lepší svět. O základní životní potřeby bylo postaráno. Byli jsme obklopeni nezvratnými důkazy, že ve vesmíru existuje daleko vyšší inteligence než naše. To mělo vytvořit prostředí, v němž…
Dojedla rybu a dala si před sebe malý čokoládový pudink. Usmála se, když si vzpomněla, jak měl Richard rád čokoládu. Hodně mi chybí, myslela si. Obzvláště jeho povídáni a to, jak viděl do věcí.
Vylekaly ji kroky směřující k její cele. Tělem jí proběhlo hluboké mrazení strachu. Přišli za ní dva mladí muži s lucernami. Oba byli v uniformě Nakamurovy speciální policie.
Vešli do cely, nepředstavili se a hned přešli k věci. Starší z nich, kolem pětatřiceti, vytáhl kvapně dokument a začal číst: „Nicole des Jardins-Wakefieldová, byla jste odsouzena za zločin pobuřování a zítra ráno v nula osm nula nula budete popravena. Snídani dostanete v šest třicet, deset minut po rozednění, my pro vás přijdeme v sedm třicet a odvedeme vás na místo popravy. Do elektrického křesla budete upoutána v sedm padesát osm a proud se zapne přesně za dvě minuty… Máte nějaké dotazy?“
Nicole bušilo srdce tak rychle, že stěží dýchala. Snažila se uklidnit. „Máte nějaké dotazy?“ opakoval policista.
„Jak se jmenujete, mladý muži?“ zeptala se Nicole a hlas jí přeskakoval.
„Franz,“ odvětil muž po zmateném váhání.
„Franz a jak dál?“
„Franz Bauer,“ odpověděl.
„No, Franzi Bauere,“ řekla Nicole a snažila se usmívat, „můžete mi, prosím, sdělit, jak dlouho bude trvat, než zemřu? Po tom, až zapnete proud, samozřejmě.“