Obvykle chodíme spát dvě až tři hodiny po večeři, ale dnešek byl výjimkou. Světelné představeni, pištění létavců a téměř setkání s oktopavouky, to všechno nás silně rozrušilo. Hovořili jsme a hovořili. Richard byl přesvědčen, že se stane něco velkého. Připomněl nám, že manévru přiblížení Rámy k Zemi také předcházelo malé světelné představení na Jižním pólu. Vzpomněl si, že v té době se kosmonauté na Newtonovi shodli, že celý výjev měl znamenat zprávu nebo snad nějaký poplach. Jaký význam má dnešní oslňující podívaná? přemýšlel Richard.
Pro Michaela, který nebyl v Rámovi moc dlouho předtím, než proletěl blízko Země, a nikdy neměl žádný přímý kontakt s létavci ani s oktopavouky, byly dnešní události naprosto mimořádné. Letmý pohled, kterým zachytil tvory s chapadly blížící se k nám po ulici, mu dal jisté porozumění pro hrůzu, kterou jsme s Richardem cítili, když jsme loni běželi k těm bizarním věžím a prchali před oktopavoukem.
„Jsou oktopavouci Rámané?“ ptal se dnes Michael. „Pokud ano,“ pokračoval, „proč bychom měli před nimi utíkal? Mají o tolik rozvinutější technologii než my, že si s námi v podstatě mohou dělat, co se jim zamane.“
„Oktopavouci jsou v tomto dopravním prostředku cestujícími.“ reagoval rychle Richard, „stejně jako my. A jako létavci. Oktopavouci si myslí, že můžeme být Rámany, ale nejsou si jisti. Létavci jsou záhadou. Určitě nemohou byl druhem kosmoplavců. Jak se vůbec doslali na palubu? Jsou snad součástí původního rámanského ekosystému?“
Instinktivně jsem přitiskla Simone k sobě. Tolik otázek. Tak málo odpovědí. Myslí mi probleskla vzpomínka na ubohého doktora Takagišiho vycpaného jako velká ryba nebo tygra stojícího v oktopavoučím muzeu a naskočila mi husí kůže. „Jsme-li cestujícími, kam potom směřujeme?'' zeptala jsem se tiše.
Richard si povzdechl a prohlásiclass="underline" „Dělal jsem nějaké výpočty. Výsledky nejsou nijak povzbudivé. I když vůči Slunci letíme velmi rychle, je naše rychlost nicotná, vezmeme-li za referenční soustavu naši lokální skupinu hvězd. Pokud se naše dráha nezmění, opustíme Sluneční soustavu ve směru na Barnardovu hvězdu. Do Barnardovy soustavy doletíme za několik tisíc let!“
Simone začala plakat. Bylo pozdě a byla velice unavená. Omluvila jsem se a sešla dolů do Michaelova pokoje nakrmit ji, zatímco muži prohlédli všechny výstupy senzorů na černé obrazovce, aby zjistili, dokáží-li určit, co se to vlastně dělo. Simone sála z prsu popudlivě, jednou mě dokonce škrábla. Její nepokoj byl velice nezvyklý, obvykle je hodná. „Cítíš náš strach, že ano?“ mluvila jsem k ní. Četla jsem, že nemluvňata mohou vnímat emoce dospělých kolem sebe. Snad je to pravda.
Nedokázala jsem odpočívat, ani když Simone už spokojeně spala na své dece na podlaze. Mé nastražené smysly mne varovaly, že dnešní události signalizují přechod do nějaké nové fáze našeho života na palubě Rámy. Richardovy výpočty, že Ráma může plout mezihvězdnou prázdnotou více než tisíc let, mne nepovzbudily. Snažila jsem se představit si žití v našich nynějších podmínkách do konec života a mysl se mi splašila. Byla by to pro Simone určitě nudná existence. Uvědomila jsem si, že vyslovuji modlitbu k Bohu, k Rámanům, ke komukoliv, kdo má možnost změnit naši budoucnost. Má modlitba byla prostá. Žádala jsem, aby nadcházející změny nějak obohatily budoucí život mé dcerušky.
28. května 2201
Dnes se opět opakovalo dlouhé hvízdání následované okázalým světelným představením na Jižním pólu Rámy. Nešla jsem se dívat. Zůstala jsem se Simone v doupěti. Michael a Richard se nesetkali s žádnými obyvateli New Yorku. Richard říkal, že představení trvalo přibližně stejně dlouho jako první, ale jednotlivé akty byly značně odlišné. Michael měl dojem, že jediná velká změna byla v barvách. Podle jeho mínění byla dnes převládající barvou modrá, kdežto před dvěma dny to byla žlutá.
Richard si je jist, že Rámané jsou zamilováni do čísla tři a že tudíž dojde k dalšímu světelnému představení, až opět nastane noc. Protože dny a noci jsou teď v Rámovi přibližně stejné a trvají třiadvacet hodin — nastoupilo časové období, které Richard nazývá rámanská rovnodennost, správně předpovězené mým brilantním manželem v kalendáři, který dal Michaelovi a mně před čtyřmi měsíci — třetí představení začne za dva zemské dny. Všichni očekáváme, že brzy po této třetí ukázce se stane něco neobvyklého. Pokud nebude v sázce Simoniino bezpečí, budu se určitě dívat.
30. května 2201
Náš mohutný válcový domov nyní podstupuje prudké zrychlování, které začalo před čtyřmi hodinami. Richard je tak vzrušený, že se jen stěží ovládá. Je přesvědčen, že pod zvýšeným břehem Jižního poloválce (Richard nesouhlasí s dosavadním označením polokoule) je pohonný systém, který pracuje na fyzikálních principech překonávajících nejbujnější představy lidských vědců a inženýrů. Zírá na data externích senzorů na černé obrazovce, svůj zamilovaný přenosný počítač drží v ruce a občas do něj vkládá některé z údajů, které vidí na monitoru. Čas od času zamumlá k sobě nebo k nám, co podle něj tento manévr provádí s naší dráhou.
V době, kdy Ráma provedl letovou korekci, aby se dostal na dráhu střetu se Zemí, jsem byla v bezvědomí na dně jámy, takže nevím, jak se třásla podlaha během předchozího manévru. Richard tvrdí, že vibrace byly zanedbatelné ve srovnání s tím, co zažíváme teď. Nyní je obtížné i chodit. Podlaha nadskakuje a padá velice vysokou frekvencí jako by ve vzdálenosti jen několika metrů pracovala sbíječka. Od té doby, co zrychlení započalo, držíme Simone v náručí. Nemůžeme ji položit na podlahu ani do kolébky, protože vibrace ji děsí. Já jsem jediná, kdo se se Simone pohybuje, a jsem obzvláště opatrná. Jde skutečně o to neztratit rovnováhu a neupadnout — Richard a Michael už upadli každý dvakrát — a Simone by se mohla vážně zranit, kdybych nešikovně upadla.
Náš skrovný nábytek poskakuje po celé místnosti. Jedna z židlí před půlhodinou doslova vyskočila do chodby a mířila ke schodům. Nejdříve jsme každých deset minut vraceli nábytek na své místo, ale teď ho ignorujeme — pokud si to nezamíří vchodem do haly.
Bylo to neuvěřitelné časové období počínající třetím a posledním světelným představením na jihu. Richard vyšel té noci první, sám, těsně před setměním. Za několik minul přiběhl vzrušeně zpět pro Michaela. Když se oba vrátili, Michael vypadal, jako by viděl ducha. „Oktopavouci,“ křičel Richard. „Jsou jich tam shromážděny tucty, podél pobřeží dva kilometry na východ.“
„No, nevíš doopravdy, kolik jich tam je,“ odporoval Michael. „Zahlédli jsme je nanejvýš na deset sekund, než zhasla světla.“
„Pozoroval jsem je déle, když jsem tam byl sám.“ pokračoval Richard. „Viděl jsem je dalekohledem. Nejdříve jich tam byla jen hrstka, ale náhle začali přicházet v houfech. Právě jsem je začal počítat, když se začali řadit do nějakého šiku. Vypadalo to, že obrovitý oktopavouk s hlavou ozdobenou modrými a červenými pruhy stojí sám před jejich útvarem.“
„Neviděl jsem červeného a modrého obra ani žádný,útvar‘.“ dodal Michael, když jsem na ně nevěřícně zírala. „Viděl jsem však určitě mnoho nestvůr s tmavými hlavami a černými a zlatými chapadly. Podle mého názoru se dívali na jih, čekali na začátek světelného představení.“