Jiné noci následovalo po barevné ouvertuře bizarní divadelní představení kdesi v Japonsku. Ve hře halucinace vystupovaly jen dvě osoby, obě v nádherných drahých maskách. Muž, který měl na sobě západní oblek a kravatu, recitoval poezii a za jeho přátelskou maskou bylo viděl nádherně jasné, otevřené oči. Druhý muž vypadal jako samurajský válečník ze sedmnáctého století. Jeho maska představovala strnulý škleb. Začal ohrožovat jak mne, tak svého modernějšího kolegu. Při konci této halucinace jsem vykřikla, protože oba muži se uprostřed jeviště setkali a splynuli v jednu osobu.
Některé z nejsilnějších halucinačních představ trvaly jen několik sekund. Během druhé či třetí noci se na dvě nebo tři sekundy objevil nahý princ Henry, přehlcený touhou, s tělem v barvě rozechvělého purpuru, uprostřed jiné vize, v níž jsem jela na obrovském zeleném oktopavoukovi.
Během včerejšího období spánku se po celé hodiny neobjevily žádné barvy. Potom, když jsem si uvědomila, že mám neuvěřitelný hlad, se vynořil z temnoty obrovský růžový manový meloun (tak jsme začali říkat melounu, který nám tenkrát s Richardem zachránil život). Když jsem se pokusila meloun jíst, vyrostly mu v mé vizi končetiny, vzal nohy na ramena a zmizel do směsice barev.
Má něco z toho vůbec nějaký význam? Mohu se z těchto zřejmě náhodných výlevů své nesoustředěné mysli dozvědět něco o sobě nebo o svém životě?
Dohadování o významu snů už zuří celá staletí a ještě nepřineslo řešení. Zdá se mi, že tyto mé halucinace jsou ještě vzdálenější od reality než normální sny. V jistém smyslu jsou vzdálenými příbuznými dvou halucinogenních úletů, které jsem ve svém životě dříve prodělala, a jakýkoliv pokus interpretovat je logicky by byl absurdní. Z nějakého důvodu však pořád věřím, že v těchto divokých a zdánlivě s ničím nesouvisejících bouřeních mé mysli jsou obsaženy nějaké základní pravdy. Možná je to proto, že nedokáži akceptovat představu, že lidský mozek někdy pracuje čistě náhodně.
22. července 2201
Včera se podlaha konečně přestala otřásat. Richard to předpověděl. Když jsme před dvěma dny nebyli v obvyklém čase odesláni do nádrže. Richard správně usoudil, že manévr je už téměř ukončen.
Tak vstupujeme zase do další fáze naší neuvěřitelné odysey. Můj manžel nám sdělil, že letíme rychlostí větší než polovina rychlosti světla. To znamená, že vzdálenost Země-Měsíc uletíme přibližně každé dvě sekundy. Směřujeme víceméně ke hvězdě Sirius, nejjasnější skutečné hvězdě na noční obloze naší domovské planety. Nedojde-li k dalším změnám, dorazíme do blízkosti Siria za dvanáct let.
Ulevilo se mi, že se náš život nyní snad vrátí k nějaké lokální rovnováze. Zdá se, že Simone přestála dlouhá období v nádrži bez jakýchkoli pozorovatelných obtíží, nemohu však uvěřit, že takový zážitek zanechá kojence zcela bez následků. Je pro ni důležité, abychom zase ustavili denní režim.
Když jsem sama, pořád často myslím na ty živé halucinace během prvních deseti dnů v nádrži. Musím připustit, že jsem byla potěšena, když jsem konečně zažila několik „zón soumraku“ s úplnou ztrátou vjemů bez divokých barevných vzorů a rozkouskovaných obrazů zaplavujících mou mysl. Tou dobou už jsem se začala obával o svůj zdravý rozum. I když halucinace náhle ustaly, vzpomínky na sílu těch vizí způsobily, že jsem vždy znovu znervózněla, když světélka v příkrovu nádrže pohasla.
Po prvních deseti dnech jsem měla pouze jednu další vizi — a to mohl vlastně být jen extrémně živý sen během normálního období spánku. Vzdor skutečnosti, že tento obraz nebyl tak ostrý jako předchozí, zapamatovala jsem si všechny podrobnosti pro jeho podobnost s jedním úsekem halucinace, když jsem byla na dně jámy.
V posledním snu či vizi jsem seděla se svým otcem na koncertu konaném pod širým nebem v neznámém místě. Na pódiu byl samotný starý orientálec a hrál na nějaký podivný strunný nástroj. Na rozdíl od vize na dně jámy jsme se s otcem nezměnili na ptáčky a neodletěli do Chinonu ve Francii. Místo toho otci zmizelo úplně tělo a zůstaly mu jen oči. V několika sekundách se objevilo dalších pět párů očí a ve vzduchu nade mnou vznikl šestiúhelník. Okamžitě jsem poznala Omehovy oči a matčiny, zbývající tři páry však byly neznámé. Oči ve vrcholech šestiúhelníku na mne všechny upřeně hleděly, bez mrknutí, jako kdyby se snažily něco mi sdělit. Těsně předtím, než ztichla hudba, jsem uslyšela jediný zřetelný zvuk. Několik hlasů současně proneslo slovo „Nebezpečí“.
Co bylo zdrojem mých halucinací a proč jsem byla jediná z nás tří, která je pociťovala? Richard a Michael byli také zbaveni všech vjemů a oba přiznali, že jim „před obličejem“ pluly nějaké bizarní vzory, ale jejich obrazy nebyly nikdy souvislé. Pokud nám, jak se domníváme, vpichovali Rámané z počátku chemikálie — pomocí niteček obalujících naše těla, aby nám pomohli spát v neznámém prostředí, proč jsem já jediná na to reagovala takovými divokými vizemi?
Richard a Michael si oba myslí, že odpověď je prostá, že jsem „drogově labilní jedinec s hyperaktivní imaginací“. Oni se spokojili s tímto vysvětlením. Dále tuto záležitost nesledují, a přestože jsou zdvořilí, když nadhodím řadu problémů spojených se svými „úlety“, zdá se, že je to už nezajímá. Mohla jsem tuto odezvu čekat od Richarda, ale určitě ne od Michaela.
Ve skutečnosti ani náš vyrovnaný generál O'Toole není od té doby, co jsme začali pobývat v nádrži, zcela ve své kůži. Je zjevně zaujat jinými záležitostmi. Právě dnes ráno jsem mohla maloučko poodhalit, co se děje v jeho mysli.
Když jsem ho několik minut obtěžovala přátelskými dotazy, řekl mi nakonec pomalu: „Aniž jsem si to vědomě přiznal, vždy jsem si při každém novém pokroku ve vědě předefinoval a nově vymezil Boha. Dokázal jsem do svého katolicismu integrovat pojem Rámanů, ale tím jsem pouze rozšířil svou omezenou definici Boha. Nyní, když se nalézám na palubě kosmické lodi ovládané roboty a pohybující se relativistickou rychlostí, vidím, že musím Boha zcela oprostit pout. Pouze potom se může stát nejvyšším bytím ze všech možných částic a procesů ve vesmíru.“
Výzva mého života v nejbližší budoucnosti leží v jiném extrému. Richard a Michael jsou zaměřeni na hluboké myšlenky, Richard ve sféře vědy a techniky, Michael ve světě duše. Ačkoliv se mi velice líbí podněcující myšlenky, které každý z nich plodí při svém samostatném hledání pravdy, někdo musí dbát na každodenní životní úkoly. Všichni tři máme konec konců zodpovědnost za přípravu naší jediné příslušnice příští generace na dospělý život. Vypadá to, že úkol být hlavním rodičem připadne vždy na mne.
Je to zodpovědnost, kterou ráda přijímám. Když se na mne Simone v přestávce při kojení zářivě usměje, neuvažují o svých halucinacích, opravdu tak moc nezáleží na tom, zda Bůh existuje či nikoliv, a nemá ohromující význam, že snad Rámané vyvinuli metodu použití vody jako jaderného paliva. V tomto okamžiku je důležitá pouze jediná věc, že jsem Simoniina matka.