Natáhl se pro svou sklenku s vínem. I horda se natáhla pro své sklenky s vínem a ostražitě ho při tom pozorovala.
„Takže přípitek, pánové,“ řekl. „A pamatujte, co jsem vám řekl o lemtání. Když budete lemtat, budete mokří až za ušima. Jen usrkávat. Takže: ‚Na civilizaci!‘ “
Cenové hordy se připojili svými vlastními přípitky.
„ ‚Pčarn’kov!‘ “[27]
„ ‚Lehněte si na zem a nikomu se nic nestane!‘ “
„ ‚Nechť žiješ v zajímavých kalhotách!‘ “
„ ‚Jak zní to magické slůvko? Naval!‘ “
„So řiká?“
„Zdi Zakázaného města jsou čtyřicet stop vysoké,“ řekla Motýl. „Brány jsou vyrobeny z mosazi. Jsou tam stovky strážných. Ale my máme naštěstí Velkého mága.“
„Koho?“
„Tebe!“
„Promiň, pořád zapomínám.“
„Právě,“ přikývla dívka a vrhla na Mrakoplaše dlouhý pohled plný podezření. Mrakoplaš si pamatoval, že přesně takovými pohledy jej obdarovali zkoušející, když v některém testu dostal slušné ohodnocení jen díky tomu, že náhodou uhodl správné odpovědi.
Spěšně sklopil oči k náčrtu uhlem, který nakreslila Lotosový květ.
Cohen by věděl, co má dělat, pomyslel si. Ten by si prostě svou cestu dovnitř prosekal. Toho by nikdy ani nenapadlo, aby si dělal starosti, nebo se dokonce bál. To je muž, jakého člověk potřebuje v časech, jako jsou tyhle.
„Bezpochyby vládneš mocnými kouzly, kterými rozbiješ hradby,“ těšila se Lotosový květ.
Mrakoplaš se krátce zamyslel nad tím, co mu asi udělají, až zjistí, že žádná taková kouzla nezná. Neudělají mně nic moc, když už v té chvíli budu na útěku. Jistě, mohou pak proklít jeho památku a nazývat ho ošklivými jmény, ale na to byl zvyklý. Z deště! pomyslel si. Vzdáleně si uvědomoval, že k tomuhle přísloví existuje ještě druhá polovina, ale tou se nikdy příliš nezabýval, protože jeho pozornost lpěla hlavně na té první.
Opustilo ho dokonce i Zavazadlo. V té veškeré bezútěšnosti to sice byl jistý světlý moment, ale to ťapání desítek malých nožiček mu přece jen chybělo…
„Než začneme,“ řekl, „myslím, že bychom si měli zazpívat revoluční píseň.“
Kádru se tahle myšlenka zalíbila. Pod ochranou hluku, který se ozýval místností, se pomalu přesunul k půvabnému motýlovi, která se na něj chápavě usmála.
„Ty přece víš, že to nedokážu!“
„Mistr říká, že jsi velmi nápaditý.“
„Neumím vykouzlit díru v hradbách!“
„Jsem si jistá, že něco vymyslíš. A Velký mágu?“
„No, co?“
„Jedna oblíbená perla, ta holčička s králíčkem…“
„No?“
„Buňka je všechno, co má. Totéž platí o většině ostatních. Když náčelníci válčí, zaplatí to mnoho lidí životem. Rozumíš? Byla jsem mezi prvními, kdo přečetli Co jsem dělal o prázdninách, Velký mágu. Já jsem v hlavním hrdinovi viděla hloupého človíčka, který má z nějakého nepochopitelného důvodu pokaždé neuvěřitelné štěstí. Velký mágu… upřímně doufám, že ho máš opravdu hodně, neboť na tom závisí život nás všech. A hlavně tvůj.“
Na nádvořích Slunečního císaře zurčely fontány. Křičeli tam pávi a jejich křik zněl jako zvuk, který by mělo vydávat něco mnohem méně krásného. Ozdobné stromy a keře vrhaly stín, jaký uměly vrhat jen ony — ozdobný.
Zahrady se rozkládaly v srdci města a až sem doléhaly zvuky vnějšího města, i když jen tlumeně. Hlavně proto, že na ulicích kolem hradeb byla denně rozprostírána čerstvá tráva a kromě toho bylo všeobecně známo, že každý silnější hluk v okolí hradeb Zakázaného města vynese tomu, kdo ho způsobil přinejmenším několikadenní pobyt ve vězení.
Ze zahrad byla esteticky nejdokonalejší ta založená prvním císařem Odrazem jednoho slunce. Skládala se jen ze štěrku a kamenů, ale dokonale umělecky uhrabaných a naaranžovaných, jako by to provedla kamenná lavina nadaná výjimečným estetickým cítěním. Právě sem chodil Odraz jednoho slunce, za jehož vlády byla říše sjednocena a postavena Velká zeď, aby si občerstvil duši a vcítil se do základní jednoty všech věcí, zatímco popíjel víno z lebky některého z nepřátel nebo zahradníků, který nebyl dostatečně zručný v používání hrábí.
V této chvíli byl v zahradě jen Dva malí Wangové, hlavní obřadník, který sem zašel, protože cítil, že mu to dělá dobře na nervy.
Vždycky si říkal, že to bude tou dvojkou. Bylo to nešťastné datum narození. To, že mu říkali Mrňavý Wang, byl jen nedostatek dvorní úcty, jen takové malé „plť“, které udělal racek ještě na tu ohromnou hromadu buvolího trusu, kterou mu Nebesa nakydala na jeho horoskop. I když si musel přiznat, že on sám si celou situaci pěkně zkomplikoval tím, že se rozhodl přijmout místo hlavního obřadníka.
V té chvíli to vypadalo jako skvělý nápad s ještě skvělejšími vyhlídkami. Pomalu stoupal v hierarchii achátských úředníků a přitom se učil čím dál tím lépe ovládat ona umění důležitá k provozování dobré vlády a administrativy (jako je dokonalá kaligrafie, origami, ikebana a Pět úžasných forem poezie). Pustil se s nesmírnou pečlivostí do úkolů, které mu byly svěřeny, a jen zcela mimochodem si všiml, že v civilní službě už zdaleka není tolik vysoce postavených úředníků jako dříve, a pak se na něj jednoho dne vrhla skupina mandarínů — později ho napadlo, že většina z nich byla starších než on — přesně ve chvíli, kdy se pokoušel najít rým na „oranžový kvítek“, a blahopřála mu k jeho jmenování hlavním obřadníkem.
To bylo před třemi měsíci.
A ze všech věcí, které ho během těch nekonečných tří měsíců napadaly, byla nejostudnější tahle: začal věřit, že Sluneční císař ve skutečnosti není Pán nebes, Pilíř oblohy ani Velká řeka požehnání, ale zlý a zlomyslný šílenec, jehož smrt už byla odkládána příliš dlouho.
Byla to strašlivá myšlenka. Připadal si, jako kdyby nenáviděl mateřství, syrovou rybu nebo si stěžoval na sluneční svit. Většina lidí si vyvíjela své společenské cítění ještě v dětství, v tom krátkém období potom, co opustí školu a než dojdou k názoru, že každá nespravedlnost nemusí být vždycky úplně špatná. Byl to šok, když si člověk musel své názory opravovat ve věku skoro šedesáti let.
Ne že by byl proti Zlatému zákonu. Když někdo kradl, bylo zcela logické, že mu byly useknuty ruce. Tím mu bylo zabráněno, aby kradl znovu a tak si dál špinil duši. Rolník, který nemohl zaplatit daně, měl být popraven, aby náhodou neupadl do lenosti a nepůsobil jako špatný příklad pro ostatní. A protože Nebesa stvořila říši jako jediný pravý svět lidských bytostí a vzhledem k tomu, že za jejími hranicemi se rozkládal svět duchů, bylo jistě v pořádku, když byl popraven každý, kdo zpochybňoval stávající stav věcí.
Ale Dva malí Wangové cítil, že když se to provádělo, neměl by se při tom člověk tak šťastně smát. Nebylo příjemné, že se ty věci odehrávaly, bylo to jen nezbytné.
Odněkud zdáli se ozvaly výkřiky. Císař už zase hrál šachy. Dával přednost živým figurám.
Dva malí Wangové měl pocit, že ho jeho znalosti táhnou k zemi. Časy bývaly lepší. Teď už to věděl. Věci vždycky nebyly takové jako teď. Císařové nebývali krutí klauni, kolem nichž bylo stejně bezpečno jako na podemletém břehu v krokodýlí sezóně. Kdysi nebývala občanská válka pokaždé, když císař zemřel. Náčelníci rodů nevládli zemi. Lidé měli právě tak práva, jako povinnosti.
27
Pozn. autora: Nechť ti uříznou nohy a pohřbí je několik metrů od tvého těla, aby tvůj duch nemohl kráčet.