Rozeběhla se.
„Hm.“
Mrakoplaš se rozhlédl. Všechno kolem utichlo.
Na konci chodby se objevilo několik strážných, ale chovali se velmi opatrně, jako lidé, kteří se právě setkali s Motýlem.
„Támhle!“
„Je to ona?“
„Ne, je to on!“
„Chyťte ho!“
Znovu zrychlil, zahnul za roh a zjistil, že se ocitl ve slepé uličce, což znamená, že udělal smrtelnou chybu. Ale byly tam dveře. Kopnutím je otevřel, vběhl dovnitř a zpomalil…
Uvnitř bylo husté šero, ale podle zvuků odhadoval, že se ocitl v rozlehlém prostoru, a cosi ve vzduchu mu připomínalo atmosféru stájí.
Ve středu místnosti hořel nevelký oheň, který vrhal kolem slabé světlo. Mrakoplaš k němu pomalu doklusal a viděl, že oheň hoří pod obrovským kotlem, vysokým jako dospělý muž a plným tiše bublající rýže.
Když si jeho oči pomalu přivykly na šero, všiml si, že podél obou delších stěn obrovské místnosti jsou žíněnky a na nich tělesa podivných tvarů. Tělesa tiše chrápala.
Byli to lidé! Mohli někdy dokonce jako lidé i vypadat — ještě předtím, než někdo zhruba před sto lety řekclass="underline" „Zkusíme, jak velké a tlusté lidi dokážeme vypěstovat. A nespokojíme se s nějakými polovičatými výsledky.“
Každý obr na sobě měl něco, co Mrakoplašovi připadalo jako ubrousek, a všichni šťastně pochrupávali vedle mis s rýží. V každé nádobě bylo tolik rýže, že by z ní popukalo dvacet obyčejných lidí, a spící ji měli po ruce pro případ, že by se v noci vzbudili a měli chuť si jen tak něco zakousnout.
Ve dveřích se zjevili dva z jeho pronásledovatelů a zastavili se. Pak začali velmi opatrně postupovat kupředu a při tom prakticky nespouštěli oči z pomalu se pohybujících pahorků.
„Oj, oj, oj!“ vykřikl Mrakoplaš.
Strážní se zastavili a obrátili pohledy k němu.
„Vstáváme! Vstáváme. Chceme vidět povstání mocných!“ Mrakoplaš uchopil velkou naběračku a začal s ní bušit do kotle s rýží.
„Tak vstávat! Dejte ty ruce z — ehm — toho, co snad najdete, a natáhněte si ponožky!“
Spáči se pohnuli.
„Oooorrr?“
„Oooaaoooor!“
Místnost se zatřásla, protože na zem dopadlo čtyřicet nohou podobných stromovým kmenům. Maso a tuk se přeskupily, takže teď jako by Mrakoplaše pozorovalo dvacet malých pyramid.
„Haaarooohhh?“
„Támhle ti lidé,“ ukazoval Mrakoplaš zoufale na své pronásledovatele, kteří začali pomalu ustupovat, „tihle chlapi s sebou mají obložené chleby s vepřovým!“
„Oorryorraaah?“
„Ooorrr?“
„A s hořčicí!“
„Ooorrr!“
Dvacet maličkých hlav se otočilo ke dveřím. K životu se probraly všechny specializované neurony o celkovém součtu osmdesát.
A zem se zatřásla. Zápasníci se s výrazy plnými naděje začali přesunovat k vojákům, a to pomalým poklusem, který mohla zastavit snad jen srážka s jiným zápasníkem nebo horskou stěnou.
„Ooorrr!“
Mrakoplaš se rozeběhl ke dveřím na druhém konci místnosti a proběhl jimi. Byl tam malý pokojík, kde seděla dvojice mužů a hrála Su Dah Mord-san, zatímco třetí přihlížel.
„Zápasníci jsou zápasníci,“ křikl na ně Mrakoplaš, „ale jestli se nepletu, teď je to splašený stádo!“
Muži odhodili hrací známky. „Hrom aby do toho, už zas? A není to snad ani hodinu, co jsme je naposled krmili!“
„ Muži se chopili různých sítí, natahovali si kusy ochranných oděvů a vzápětí byl Mrakoplaš sám.
Z místnůstky vedly další dveře. Promyšleně se jimi protáhl. Neměl ve zvyku se protahovat dveřmi, a promyšleně už teprve ne, ale tentokrát si řekl, že ho to jistě uklidní.
Ocitl se v další chodbě. Proběhl jí co nejrychleji podle své zásady, že to, že vás momentálně nikdo nepronásleduje, není důvodem, aby člověk zpomalil.
Lord Hong skládal papír. Byl v tom odborník, protože když to dělal, soustředil na to veškerou pozornost. Lord Hong měl mysl pronikavou jako nůž, a k tomu ještě jako nůž s hodně zakřivenou čepelí.
Dveře sklouzly stranou. Strážný s tváří zarudlou během se vrhl na podlahu.
„Ó lorde Hongu, jenž je nejvyšším —“
„Jistě, samozřejmě —“ přerušil ho lord Hong a narýhoval papír k obrácenému prolomení. „Tak co se zvrtlo tentokrát?“
„Pane?“
„Ptal jsem se, co se zvrtlo tentokrát?“
„No… zabili jsme císaře, jak bylo nařízeno —“
„Kým?“
„Můj pane! Vy sám jste to nařídil!“
„Ano?“ zakýval mírně užasle hlavou lord Hong a složil papír podél.
Strážný zavřel oči. Měl vidění, velmi kratičké vidění, v němž nahlédl do budoucnosti. Zahlédl kůl. Pokračoval.
„Ale vězňové… nemohli jsme je nikde najít, můj pane! Pak jsme slyšeli, jak se někdo přibližuje, a pak… pak jsme zahlédli dva lidi, pane. Pronásledovali jsme je, ale ti ostatní mezitím zmizeli.“
„Žádná hesla? Žádné revoluční plakáty? Žádný obžalovaný?“
„Ne, pane.“
„Aha. Zůstaň tady.“
Ruce lorda Honga pokračovaly v dokončování dokonalého origami[31], zatímco očima ulpěl na druhém muži přítomném v místnosti.
„Máš k tomu co říci, Dvě ohnivé byliny?“
Vůdce revolucionářů se zatvářil poněkud přihlouple.
„Rudá armáda nebyla nijak levná záležitost,“ pokračoval lord Hong. „Už jen samotné výdaje za tisk… A nemůžeš říci, že jsem ti nepomohl. Odemkli jsme dveře a pobili strážné a dali těm tvým lidičkám mapu a meče, nebo ne? A teď mohu těžko tvrdit, že zabili císaře, kéž by byl tisíc let mrtev, když po nich není ani vidu, ani slechu. Lidé by se příliš vyptávali. Těžko mohu zabít každého, ne? A jak se zdá, máme navíc v budově ještě nějaké barbary.“
„Něco se muselo zvrtnout, můj pane.“ Dvě ohnivé byliny byl jako fascinován rukama, které bez jediné chyby dál skládaly papír.
„Jaká škoda. Nemám rád, když se věci nedaří. Stráž? Zmiz mi z očí. A tohohle vezmi s sebou. Budu muset vyzkoušet jiný plán.“
„Můj pane!“
„Ano, Dvě ohnivé byliny?“
„Když jste…, když jsme se dohodli…, když bylo odsouhlaseno, že vám předám Rudou armádu, slíbil jste mi beztrestnost.“ Lord Hong se usmál.
„Oh ano, vzpomínám. Pokud se nepletu, řekl jsem, že nikdy nevydám ani ústní, ani písemný příkaz k tvé popravě, že? A své slovo musím dodržet, protože co bych jinak byl?“
Udělal poslední sklad, otevřel ruce a na lakovanou desku stolku položil malou složitou figurku. Dvě ohnivé byliny i strážný na ni upřeli oči. „Strážný… odveď ho!“ přikázal lord Hong. Byla to překrásně poskládaná postavička muže. Ale jak se zdálo, na hlavu už nezbylo dost papíru.
Ukázalo se, že k nejužšímu dvoru patří nějakých osmdesát mužů, žen a eunuchů v různých stadiích ospalosti.
Byli udiveni tím, co viděli sedět na trůně.
Horda zase dost užasla nad dvořany.
„Co jsou zač, ty starý škatule vepředu, co mají ksichty jako vypitý vinný měchy?“ zeptal se šeptem Cohen, který ledabyle vyhazoval vysoko do vzduchu vrhací nůž a stejně ledabyle ho chytal.
„To jsou ženy bývalého císaře,“ odpověděl mu rovněž šeptem Šest blahodárných větrů.
„Nemusíme si je vzít, že ne?“
„Myslím, že nikoliv.“
31
Pozn. překl.: Dnes už se skoro všeobecně ví, že origami je japonské umění skládat papír do těch nejneuvěřitelnějších podob. Já umím lodičku, parník, čerta a čepici, ale oni všechno možné, od květin přes ryby, ptáky, zvířata až k lidským postavám. A kdybyste viděli takového Aurientálce skládat celou svatou rodinu i s jezulátkem, tak byste, stejně jako já, nevěřili vlastním očím.