„Kdybys byl opravdu v tísni, zakousni se do jeho okraje.“
„O tom už jsem slyšel,“ přikývl pan Čabajka. „Tak se člověk přivede do stavu zuřivosti a stane se z něj berserker, že?“
„To je možný, to je možný,“ přikyvoval Caleb. „Je to jeden z důvodů, proč to spousta válečníků dělá. Ale já osobně to dělám proto, že je vyrobenej z čokolády.“
„Z čokolády?“
„Během boje o kousek slušnýho jídla jinak ani nezavadíš.“
Tak tady mě máte, pomyslel si pan Čabajka. Pochoduji ulicí v jedné řadě s hrdiny. Všichni jsou to proslulí a velcí vale…
„A kdybys měl nějaký pochybnosti, tak si svlíkni všechny šaty.“
„Proč?“
„To je jeden ze znaků skutečného berserkera, když se svlíkne do nahá. To většinou vyděsí nepřítele k smrti. A kdyby se náhodou někdo začal smát, tak ho rovnou propíchni.“
Mezi pokrývkami na kolečkovém křesle se něco pohnulo.
„Sože? So to?“
„Povídám mu, PROPÍCHNI HO!, Humoši.“
Humoš mávl rukou, jež vypadala jako kost potažená kůží a byla očividně příliš slabá, než aby unesla těžkou válečnou sekeru, kterou ovšem ve skutečnosti třímala.
„To řikám já! Rovnou do vomydlíkůch!“
Pan Čabajka strčil loktem do Caleba.
„Asi bych si to už měl začít psát,“ řekl. „Kde přesně jsou ty omydlíky?“
„To je takovej nízkej horskej hřbet nedaleko Středu.“
„Úžasné.“
Obyvatelé Visovisu se mačkali na hradbách. Takový boj se nevidí každý den.
Mrakoplaš si za pomoci loktů a kolen probojoval cestu davem a dostal se tak k buňce, která zaujala jedno z nejkrásnějších míst nad hlavní branou.
„Co tady, u všech všudy, zevlujete?“ řekl. „Máte být bůhvíjak daleko odsud?“
„Chceme samozřejmě vědět, co se bude dít,“ odpověděl mu Dvoukvítek a brýle mu zablýskaly.
„Já vím, co se stane! Horda bude okamžitě zmasakrována!“ oznámil mu Mrakoplaš. „Co čekáte, že by se mělo stát?“
„Aha, ale ty zapomínáš na neviditelné duchy, kteří se živí lidskou krví!“ zavrtěl hlavou Dvoukvítek.
Mrakoplaš se na něj podíval, jako by nevěřil vlastním uším.
„Cože?“
„Jejich tajná armáda. Slyšel jsem, že i my máme nějakou takovou armádu.“
„Dvoukvítku, žádní neviditelní duchové neexistují!“
„Ano, máš pravdu, všichni chodí a popírají to,“ přisvědčila Lotosový květ. „Takže na tom musí být něco pravdy.“
„Ale to jsem si přece vymyslel já!“
„Hm, a co když si jen myslíš, že sis to vymyslel?“ nevzdával se Dvoukvítek. „Co když jsi jen obyčejná figurka na šachovnici Osudu?“
„Poslouchej, žádní nevi-“
„Pořád ten samý, starý dobrý Mrakoplaš,“ pokýval s veselým úsměvem Dvoukvítek hlavou. „Vždycky jsi byl tak pesimistický a vždycky nakonec všechno dobře dopadlo.“
„Neexistujou žádný duchové, žádný magický armády!“ vykřikl Mrakoplaš. „Je jenom —“
„Když se vydá sedm mužů do pole, aby se utkali se stotisícovou armádou, může to skončit jen jediným způsobem,“ prohlásil Dvoukvítek.
„Správně. Moje řeč. Jsem rád, že jsi to konečně pochopil.“
„Oni zvítězí,“ dopověděl Dvoukvítek. „Musí. Jinak svět nefunguje tak, jak má.“
„Ty vypadáš jako vzdělaná dívka,“ obrátil se Mrakoplaš k Půvabnému motýlovi. „Vysvětli mu, proč se mýlí. Je to kvůli takové věcičce, kterou u nás máme. Nevím, jestli jsi o ní někdy slyšela, ale říká se jí matematika pravděpodobnosti.“
Dívka se na něj usmála.
„Ty mi nevěříš, co?“ řekl Mrakoplaš bezradně. „Jsi prostě stejná jako on. Co si myslíš, že to je? Homeopatická válka[32]? Čí míň vás je, tím větší máte šanci, že zvítězíte? Poslyš, tak to není. Já bych si hrozně přál, aby to tak bylo, ale není. Nic není takové, jak se říká. Žádné nečekané štěstí, žádné kouzelné rozuzlení a žádné vítězství hodných lidiček jen proto, že jsou malí, ale odvážní!“ Při řeči popuzeně mával rukama.
„Ty jsi vždycky přežil,“ trval na svém Dvoukvítek. „Zažili jsme neuvěřitelná dobrodružství a vždycky jsi přežil.“
„To byla jen náhoda.“
„Jenomže ty jsi přežíval porod.“
„A nás jsi dostal bezpečně z vězení,“ připomenula Lotosový květ.
„To všechno prostě bylo jen strašlivé množství náho—, jedeš, prevíte!“
Z jeho gestikulující ruky se spěšně vznesl motýl.
„Žoužel,“ zamumlal. A dodaclass="underline" „Tak tak je to. Já jdu. Už na nic nečekám. Mám bůhví kolik věcí na práci. Kromě toho si myslím, že mě potom bude hledat spousta ošklivých lidí.“
V tom okamžiku si všiml, že Lotosový květ má v očích slzy.
„My… my jsme si mysleli, že něco uděláš!“ řekla.
„Já? Co já můžu? Nic. Zvlášť nic magickýho! Tím jsem proslulej! Nemyslete si, že budete jen tak postávat kolem a myslet si, že Velcí mágové za vás vyřešej všechny vaše problémy. Žádní nejsou, nic nevyřešej a já to vím nejlíp, protože já taky žádnej takovej nejsem!“
Pak ustoupil. „Tohle se mi stane pokaždý! Já se vždycky starám jenom o svý, a najednou se všechno zvrtne a všichni na mě spolíhaj a říkaj: ‚Hele, Mrakoplaši, co s tím teď budeš dělat?‘ Tak abyste věděli, tak synáček paní Mrakoplašový, jestli se vůbec jmenovala paní Mrakoplašová, ten s tím nebude dělat nic, jasný? Musíte si s tím nějak poradit sami! Nepřijdou žádný kouzelný armády, aby… Přestali byste se na mě laskavě dívat tímhle způsobem? Já nevím, proč by to měla bejt zrovna moje vina! Já se musím starat o spoustu jinejch věcí! A tohle není moje věc!“
Pak se otočil a dal se do běhu.
Zástup si ho nijak zvlášť nevšímal.
Na visoviské poměry byly ulice téměř pusté, což znamenalo, že jste tu a tam mohli dokonce zahlédnout dláždění. Mrakoplaš bojoval o každý metr cesty, prodíral se uličkami, které se táhly podél hradeb, a hledal další bránu z města, nejlépe takovou, kde by byly stráže zaměstnané natolik, že by nekladly zbytečné otázky.
Za zády se mu ozvaly kroky.
„Tak hele,“ řekl popuzeně a otočil se. „Už jsem vám řekl, že můžete jít všichni —“
Bylo to Zavazadlo. Vypadalo, jako by se mírně stydělo.
„Ale, tak se nám přece jen nakonec uráčilo ukázat, co?“ utrhl se na ně Mrakoplaš. „Copak se stalo s tím slavným ‚svého pána kamkoliv půjde, následovati budeš‘?“
Zavazadlo rozpačitě přešlapovalo. Z vedlejší uličky najednou vyšla jeho o něco větší a poněkud ozdobnější kopie. Víko toho druhého Zavazadla bylo vykládané barevným dřevem a Mrakoplaš měl dojem, že proti mozolnatým a masivním nohám jeho Zavazadla jsou nohy toho druhého mnohem štíhlejší a jemnější. Kromě toho mělo nehty na nohách nalakované.
„Oh,“ bylo jediné, na co se v tom okamžiku zmohl. „No maucta. Dobrý bože. Vážně. Ale koneckonců asi jo, předpokládám. Asi jo. Víš, co myslím… no tohle. Co už teď…dobrá. Tak teda pojďte.“
Došel na konec uličky a otočil se. Zavazadlo opatrně postrkovalo větší truhlici a naléhalo na ni, aby ho následovala.
Mrakoplašovy vlastní sexuální zkušenosti nebyly příliš rozsáhlé, i když viděl nějaké obrázky a diagramy. Neměl ovšem nejmenší tušení, jak to aplikovat na cestovní potřeby. Říkají si mezi sebou věci jako „Podívej se, to je ale bedna!“ nebo „Viděls ty její závěsy, z těch jsem celej pryč!“?
32
Pozn. překl.: Slovník cizích slov říká, že homeopatie je léčení podobného podobným. Asi si to nepředstavuji dobře, ale je to pěkné pomyšlení, že v případě, kdy vás rozbolí hlava, praštíte se do ní kladivem a ta první bolest přejde, co říkáte?