„Není to nějaké znamení?“ naléhal Cohen. „Musí existovat nějaký chrám, který jsem nevykradl.“
„Problém s předzvěstma a znamenána je v tom,“ ušklíbl se Cucák Vilda, „že nikdy nevíš, komu jsou vlastně určený a jak. Tohle třeba může bejt dobrý znamení pro lorda Honga a jeho vojska.“
„Pak ho přebírám,“ zavrčel Cohen.
„Nemůžeš ukrást poselství bohů!“ zvolal pan Čabajka.
„Je snad někde přitlučený? Je na něm zámek? Ne? Fajn! Tak je moje!“
Pozvedl meč, zatímco se mu nad hlavou třepotala mračna motýlů.
„Bohové se na nás usmáli!“ zvolal. „Hahaha!“
„Hahaha?“ zašeptal pan Čabajka.
„To jenom, abych tamtěm přidělal starosti,“ vysvětlil mu Cohen.
Rozhlédl se po ostatních členech hordy. Každý muž slabě přikývl.
„Tak dobrá, mládenci,“ řekl tiše. „A teď do toho.“
„Ehm… co mám dělat?“ zeptal se pan Čabajka.
„Mysli na něco, co tě vždycky hodně namíchne. Aby se ti začala vařit krev! Představ si, že v řadách nepřítele je všechno, co nenávidíš.“
„Ředitelé škol,“ řekl pan Čabajka.
„Výborně.“
„Tělocvikáři!“ vykřikl pan Čabajka.
„Jasně.“
„Žáci, kteří žvýkají!“ zasípal pan Čabajka.
„Koukněte na něj, už mu jde z uší pára,“ upozorňoval Cohen. „První v posmrtným životě počká na ostatní u brány. Vpřed!“
Žlutý mrak stoupal po úbočí pahorku a pak, nadlehčován sílícím větrem, vzlétl znovu k obloze.
A nad ním stoupala bouřková mračna, vrstvila se na sebe a brala na sebe tvar něčeho, co se podobalo kladivu —
A udeřila.
Blesk zasáhl železnou pagodu takovou silou, že domek vybuchl a rozletěl se v záplavě doběla rozžhavených úlomků.
Když sedm staříků zaútočí na celou armádu, jistě to leckoho vyvede z míry. Zvláště leckoho v té armádě. Žádná kniha, která se zabývá taktikou a školou válečné moudrosti, neuvádí návod, jak řešit podobnou situaci. V takových chvílích pak na válečném jevišti hrají svou roli úžas a nerozhodnost.
Nepřátelští vojáci v prvních chvílích ustupovali a za útočící hordou se jejich řady, zmítané proudy ovlivňujícími všechny velké masy lidí, znovu zavíraly.
Hordu obklopil neprostupný kruh štítů. Prolamoval se a kýval nejen pod tlakem ostatních mužů, ale i pod prškou ran, kterými do něj bušil pan Čabajka.
„Pojďte a bojujte!“ vykřikoval. „Tak vy si budete zapalovat dýmku? Vy tam! Ano, vás myslím! A co vy, mladíku? Okamžitě odpovězte! Tohle si nedáte za rámeček!“
Cohen se podíval na Caleba a ten pokrčil rameny. Viděl v minulosti celou řádku berserkerů, ale nikoho tak brilantně rozpumpovaného, jako byl pan Čabajka.
Kruh se pokřivil, když se několik mužů pokusilo utéci, ale ti narazili na řady vojáků za sebou a odrazili se zpět přímo pod čepele hrdinů hordy. Humošovo kolo zasáhlo jednoho z nich do kolena, takže se po těžkém úderu ohnul bolestí. Čepel Humošovy sekery ho pak zasáhla, když jeho tělo po chvilce putovalo opačným směrem.
Nebylo to rychlostí. Horda už se ani příliš rychle pohybovat nemohla. Bylo to pohybovou ekonomií. Toho si pan Čabajka všiml hned. Jeho druzi prostě byli vždycky tam, kde chtěli být, to znamená nikdy tam, kde byla některá z nepřátelských čepelí. Co se týkalo pobíhání kolem, to přenechávali všem ostatním. A byli nepředvídatelní. Tak například voják, který riskoval sek směrem k Bleskovému Podrsovi, zjistil, že před ním stojí Cohen s mečem pozvednutým v dokonalém krytu a pohrdavým úsměvem na rtech, nebo Cucák Vilda, který ho nejprve počastoval přátelským kývnutím hlavy a pak smrtelným bodnutím. Tu a tam si některý z členů hordy udělal chvilku času a odrazil útok vedený na pana Čabajku, který byl příliš vzrušený, než aby se dokázal sám bránit.
„Stáhněte se, vy pitomí tupci!“
Za kruhem vojáků se na vzpínajícím se koni zjevil lord Hong se zvednutým hledím.
Vojáci se ho pokusili poslechnout. Nakonec tlak poněkud povolil a vojáci začali pomalu ustupovat. Horda zůstala ve středu kruhu štítů, který se začal otevírat. Nastalo něco jako ticho, přerušované jen neustálým hromobitím a praskotem blesků na pahorku za městem.
Pak se mezi vojáky objevila úplně jiná sorta bojovníků. Byli vyšší, měli mnohem těžší brnění, úžasné helmy a kníry, které samy o sobě vypadaly jako vyhlášení války. Rozzlobeně se prodírali davem.
Jeden z nich upřel pohled na Cohena.
„Orrrr! Itiyorshu! Yutimishu!“[33]
„Cože?“ zamračil se Cohen.
„To je samuraj,“ informoval ho pan Čabajka a otřel si zpocené čelo. „Je to kasta válečníků. Myslím, že tohle je jejich formální výzva. Ehm. Chtěl bys, abych se do něj pustil za tebe?“
Pak se před Cohena postavil další samuraj. Odněkud ze svého brnění vytáhl hedvábný kapesník a vyhodil ho do vzduchu. Druhá ruka se sevřela na jílci dlouhého tenkého meče…
Ozvalo se jen tiché zasyknutí a k zemi se tiše snášely tři malé kousky hedvábí.
„Ustup, Profi,“ promluvil Cohen pomalu. „Myslím, že tenhle patří mně. Máš nějakej šnuptychl? Dík.“
Samuraj se podíval na Cohenův meč. Byl dlouhý, těžký a na ostří měl tolik zubů, že by se dal klidně používat místo pily.
„To nikdy nedokážeš,“ řekl samuraj. „S tímhle mečem? Nikdy!“
Cohen se hlasitě vysmrkal. „Myslíš?“ ušklíbl se. „Tak se dívej!“ Kapesník vyletěl vysoko do vzduchu. Cohen sevřel svůj meč…
Sťal tři samuraje zírající vzhůru dřív, než začal kapesník padat. Ostatní členové hordy, jejichž myšlení bylo synchronizováno s myšlením jejich náčelníka, se postarali o další tucet hlav.
„Tohle je nápad, na kterej mě přivedl Caleb,“ řekl Cohen. „A poučení, co z toho plyne, zní: Buď kecej, nebo bojuj, tvoje věc.“
„Cožpak nemáte žádnou čest?“ vykřikl lord Hong. „Jste jen obyčejní lumpové?“
„Já jsem barbar,“ vykřikl na něj Cohen. „A moje čest? Tak do tý je ti houby! Nikomu jsem ji neukradl.“
Chtěl jsem vás původně zajmout živé,“ zasyčel lord Hong. „Ale nevidím žádný podstatný důvod, proč bych se měl svého rozhodnutí držet.“
Vytasil meč.
„Zpátky, sebranko!“ zařval. „Ať nastoupí bombovrzi[34]!“ A vrhl baziliščí pohled na Cohena. Tvář mu zrudla. Brýle měl nakřivo.
Lord Hong konečně ztratil nervy. A jak to už tak bývá, když se protrhne přehrada, zaplaví voda celý kraj.
Vojáci ustoupili.
Horda sice byla stále ještě v kruhu, ale ten se začal znovu o kus rozšiřovat.
„Co je to bombovrh?“ zeptal se Cucák Vilda.
„Hm, myslím, že to bude někdo, kdo vystřeluje nějaké projektily,“ uvažoval pan Čabajka nahlas. „Je to slovo odvozené od —“
„Jo lučištníci,“ odplivl si zklamaně Vilda.
„So říká?“
„On říká, ŽE NA NÁS TEĎ POŠLOU LUČIŠTNÍKY, Humoši!“
„Hehehé, v Koumskym údolí nás lučištnísí taky nezastavili!“ zachichotal se prastarý barbar.
Cucák Vilda si povzdechl.
„To byla bitva mezi trpaslíkama a trollama, Humoši,“ řekl. „Ty nejseš ani jedno, ani druhý. Na který straně jsi byl?“
„So to? Sože?“
„Povídám, NA KTERÝ STRANĚ JSI BYL?“
„Já byl na ty straně, so platila, dyž si za ni bojoval,“ liboval si Humoš.
33
Pozn. překl.: Výkřiky nechávám v původní podobě a připojuji historku, která se k nim váže. Našel jsem ji v doprovodných pramenech a ověřil u pana Pratchetta. Dávám, jak jsem koupiclass="underline" Terry Pratchett píše: „Během 2. světové války se v Hollywoodu natáčelo velké množství válečných filmů hýřících vlasteneckým nadšením. Jenže… kdo měl hrát Japonce? Japonci v USA byli v té době internováni v prázdninových táborech v Údolí smrti, nebo tam někde. Z toho důvodu producenti ‚lapali‘ každého, kdo vypadal ‚alespoň trochu japonsky‘ — hlavně Korejce, alespoň tak jsem to slyšel vyprávět. Tihle ‚herci‘ neměli žádné texty, protože jejich hlavním úkolem bylo dát se postřílet Johnem Waynem. Aby však přece jen tu a tam mohli vykřiknout něco, co by znělo ‚Japonsky‘, navrhl nějaký génius, aby velmi rychle křičeli: ‚I tie your shoe, you tie my shoe (zavážu ti botu zavážeš mi botu)…‘ Nikdy jsem neměl dost odvahy si tu historku ověřit tím, že bych na některý z oněch filmů šel…“ Tolik pan Pratchett. Já jen vím, že chcete-li vyvolat dojem většího hlučícího davu, stačí, když bude několik lidí v pozadí tiše a neustále opakovat „rebarbora, rebarbora, rebarbora…“.
34
Pozn. překl.: Od „vrhati“, ne „vrzati“. Možná by se některým z vás víc líbilo klasické „bombometčíci“, ale zvykli jste si na „žumponory“, tak vás, stejně jako hordu, ani „bombovrzi“ nezabijí.