Lord Hong pouštěl draka. Byla to jedna z věcí, které uměl naprosto dokonale.
Lord Hong uměl všechno dokonale. Jeho akvarely byly dokonalé. Jeho poezie byla také dokonalá. Když skládal kusy papíru a vytvářel nové origami, každý jeho model byl dokonalý. Originální, plný představivosti a naprosto dokonalý. Lord Hong už se přestal honit za dokonalostí, protože ji měl dávno zamčenou někde v katakombách svého paláce.
Lord Hong měl šestadvacet let, byl hubený a půvabný. Nosil velmi malé a velmi kulaté brýle s kovovými obroučkami. Když jste někoho požádali, aby ho popsal, lidé často používali slova jako „kluzký“, nebo dokonce „slizký“[10]. A je třeba říci, že se povznesl k náčelnictví jedné z nejvlivnějších rodin říše především díky neutuchající píli, cílevědomému soustředění svých duševních sil a šesti dokonale načasovaným úmrtím. Tím posledním umírajícím byl jeho otec, který zemřel šťastně s vědomím toho, že jeho syn dodržuje staré rodinné tradice. Hongové, stejně jako všechny vznešené rody, uctívali své předky a neviděli nic špatného v tom, když se k nim někdo připojí předčasně.
Právě teď se jeho drak, černý s obrovskýma bílýma očima, začal snášet z nebe. Lord si vypočítal potřebný úhel a bylo by zbytečné dodávat, že dokonale. Jeho šňůra, pokrytá lepem a drceným sklem, prořízla draky všech soupeřů a poslala je k zemi.
Z řad přihlížejících se ozval vlažný aplaus. Lidé všeobecně považovali za bezpečnější lordu Hongovi zatleskat.
Podal šňůru sloužícímu, uklonil se zdvořile soupeřům a vykročil ke svému stanu.
Když byl uvnitř, sedl si a obrátil se ke svému návštěvníkovi. „No?“ řekl.
„Poslali jsme tu zprávu,“ řekl návštěvník. „Neviděla nás živá duše.“
„Naopak,“ zavrtěl hlavou lord Hong. „Vidělo vás při tom dvacet lidí. Víte, jak těžké je pro strážné dívat se přímo před sebe a nic nevidět, když se kolem plíží lidé, hlučí jako celá armáda a šeptají jeden druhému, aby nedělali hluk? Upřímně řečeno, jak se zdá, nemají vaši lidé tu správnou revoluční jiskru. A co to máš s rukou?“
„Albatros mi roztrhl prst.“
Lord Hong se usmál. Napadlo ho, že si mohl albatros splést návštěvníkův prst s ančovičkou, a docela ne bezdůvodně. Návštěvník měl oči vypoulené jako závojnatka, nezdravě bledou barvu rybího břicha a tenký knír připomínající sumce.
„Nerozumím, můj pane,“ odpověděl návštěvník, který se jmenoval Dvě ohnivé byliny.
„Tak je to v pořádku.“
„Ale oni věří ve Velkého mága a vy opravdu chcete, aby sem přijel?“
„Jistěže. Mám své lidi v —“ pokusil se vyslovit ten strašlivý shluk hlásek, „— v An-khmorp-orku. Ten, kterému tak bláhově říkají Velký mág, skutečně existuje. Ale to ti musím říci, je proslulý tím, že je neschopný, zbabělý a bezpáteřní. To poslední je jen charakteristika chování. Takže jsem si pomyslel, že by měla Rudá armáda dostat svého vůdce, co říkáš? On jim už… pozvedne morálku.“
Pak se znovu usmál. „Tomu se říká politika.“
„Ach.“
„A teď můžeš jít.“
Když návštěvník odešel, sáhl lord Hong po knize. Nebyla to ani skutečná kniha, spíš štůsek papírů popsaných rukou a amatérsky sešitých nití.
Text už přečetl mnohokrát. Čtení ho stále ještě bavilo, především proto, že autor se dokázal mýlit v tolika věcech.
Tentokrát každou stránku, kterou dočetl, vytrhl, a zatímco četl text té následující, složil ji do tvaru chrysantémy.
„Velký mág,“ řekl nahlas. „To určitě. Ten největší!“
Mrakoplaš se probudil. Ležel v čisté posteli a nikdo neříkal „prohlídněte mu kapsy“, což považoval za velmi dobrý začátek.
Oči měl neustále zavřené pro případ, že by byl poblíž někdo, kdo by mu mohl zkomplikovat život, jakmile by zjistil, že se Mrakoplaš probudil.
Slyšel, jak se hádají starší hlasy.
„Vy pořád ještě nechápete to nejdůležitější. On přežívá. Vyprávíte mi, co všechno prožil a čím vším prošel, a přitom je pořád naživu!“
„Co tím chcete říct? Vždyť je samá jizva!“
„No, právě o tom mluvím, děkane. Většinu z nich má na zádech. Nechává nepříjemnosti za sebou. Někdo tam nahoře ho má rád.“
Mrakoplaš zamrkal. Vždycky měl dojem, že tam nahoře je někdo, kdo se snaží vyjádřit, co k Mrakoplašovi cítí. Ale nikdy ho nenapadlo, že ho ten někdo má rád.
„Vždyť to ani není skutečný mág! U zkoušek nedosáhl ani dvou procent správných odpovědí!“
„Myslím, že se vzbudil,“ řekl někdo.
Mrakoplaš se vzdal a otevřel oči. Shlížel na něj celý kruh bradatých, nezdravě červených tváří.
„Jak se cítíte, starý brachu?“ řekla jedna z nich a natáhla k němu ruku. „Já se jmenuju Výsměšek. Arcikancléř. Jak se cítíte?“
„Všecko se to už brzo zvrtne,“ zamumlal Mrakoplaš.
„Co tím myslíte, starý brachu?“
„Vím to. Všecko se to už každou chvilku zvrtne. Stane se něco strašlivýho. Hned jsem si myslel, že je to až moc pěkný na to, aby to vydrželo.“
„Vidíte?“ ozval se děkanův hlas. „Stovky malých nožiček. Říkal jsem vám to. A poslouchal mě někdo?“
Mrakoplaš si sedl. „Nezačínejte na mě být hodní,“ řekl. „Nezačínejte mi nabízet hrozny. Nikdy mě nikdo nepotřeboval k ničemu příjemnému.“ Hlavou mu začaly probíhat zmatené vzpomínky na nedávnou minulost a zažil krátký okamžik lítosti nad tím, že brambory, které pro něj představovaly vrchol žebříčku jeho hodnot, pro ty mladé dámy evidentně představovaly úplně něco jiného. Uvědomil si, že nikdo, kdo se oblékal jako ony, nemohl myslet na něco tak přízemního, jako je kořenová zelenina, nebo dokonce hlízy.
Zhluboka si povzdechl. „Tak dobrá, a co teď?“
„Jak se cítíte?“
Mrakoplaš potřásl hlavou. „Je to špatný,“ odpověděl. „Nemám rád, když se ke mně lidi chovají slušně. To vždycky znamená, že se stane něco ošklivýho. Nemohl byste na mě křičet?“
Výsměšek toho měl právě dost. „Tak už konečně vylez z té postele, ty mrňavý šašku, a pojď se mnou, nebo uvidíš, co s tebou provedu!“
„No, to už je trochu lepší. Konečně se cítím jako doma. Jen houšť a větší kapky,“ prohlásil Mrakoplaš zasmušile. Spustil nohy z postele a opatrně se postavil.
Výsměšek se zastavil na poloviční cestě ke dveřím, kde ostatní mágové vytvořili řadu.
„Runy?“
„Ano, arcikancléři?“ řekl lektor Zaniklých run a z jeho hlasu prýštila nevinnost.
„Co to máte za zády?“
„Já, arcikancléři?“ žasl lektor Zaniklých run.
„Mám dojem, že je to nějaké nářadí,“ řekl Výsměšek.
„Co, jak… a ták, myslíte tohle?“ podivil se lektor, jako kdyby si právě teď všiml čtyřkilové palice, kterou svíral v rukou. „Ale tohle… to vypadá jako palice. Kde se tady vzala? Musel jsem ji někde náhodou sebrat… Vždyť víte, asi někde překážela.“
„A nemohl jsem si nevšimnout,“ pokračoval Výsměšek, „že děkan, jak se zdá, se před námi snaží ukrýt válečnou sekeru.“
Za zády profesora. Neurčitě mlhavých studií se ozval melodický kovový sten.
„A tohle mi připadalo jako pila,“ pokračoval Výsměšek. „Je tady někdo, kdo neskrývá žádné nářadí? Dobrá. A je tady někdo, kdo by byl ochoten odhalit mi, o co tady, k sakru, jde?“
10
Pozn. překl.: Často padala i slova jako „sviňák, kterého by si nikdo neměl pustit za záda, ale to jsem neřekl“.