„Ty už jsi měl srdce v kalhotech,“ řekl Anton.
Paska si znovu zaťukal prstem na čelo a vykročil za Ankou. Anton se potácel za nimi a snažil se v sobě potlačit pochybností.
Co jsem vlastně udělal, uvažoval sklesle. Proč se napaprčili? U Pasky to chápu, ten dostal strach. Jenomže není jisté, kdo se bál víc — jestli otec Vilém nebo Telí junior. Ale co Anka? Nejspíš dostala strach o Pasku. Tak co jsem měl dělat? Teď se za nimi ploužím jako chudý příbuzný. Uteču. Zahnu doleva, tam je báječná bažina. Třeba chytím nějakou sovu. Ale ani nezpomalil krok. Tohle už mi zůstane, pomyslel si. Četl, že se to často stává.
K opuštěné silnici dorazili dřív, než předpokládali. Slunce stálo vysoko, bylo vedro. Za límcem šimralo pichlavé jehličí. Byla to betonová silnice, vystavěná ze dvou řad šedě rezatých popraskaných desek. Ve spárách rostla hustá suchá tráva. Na obou krajnicích byly spousty zaprášeného lopuchu. Nad silnicí bručivě přeletovali zlato-hlávkové, jeden opovážlivě cvrnkl Antona přímo do čela. Jinak všude ticho a dusno.
„Podívejte!“ řekl Paska.
Nad prostředkem silnice visela na rezavém drátě, nataženém od jedné strany ke druhé, kulatá plechová deska pokrytá zbytky oprýskané barvy. Podle všeho to byl červeně orámovaný bílý kruh.
„Co to je?“ zeptala se Anka bez zvláštního zájmu.
„Dopravní značka,“ řekl Paska. „Vjezd zakázán.“
„Stůj,“ doplnil Anton.
„A k čemu to je?“ ptala se Anka.
„To znamená, že se tam nesmí jet,“ vysvětlil Paska.
„K čemu je pak celá silnice?“
Paska pokrčil rameny.
„Je to už hodně stará silnice,“ řekl.
„Je to anizotropní silnice,“ prohlásil Anton. Anka stála k němu zády. „Provoz jen jedním směrem.“
„Naši předkové byli mudrcové,“ řekl Paska zamyšleně. „Někdo si jede a jede, třeba dvě stě kilometrů, a najednou bác! Stůj! Dál se nesmí a zeptat se na cestu taky nemá koho.“
„Představ si, co tam za tou značkou může být!“ řekla Anka. Rozhlédla se. Na mnoho kilometrů kolem dokola se rozprostíral liduprázdný les, a nebyl tu nikdo, koho by se mohli zeptat, co asi je tam za tou značkou. „A co když to vůbec není značka Stůj?“ zapochybovala. „Všechna barva je přece oprýskaná…“
A tu Anton pečlivě zamířil a vystřelil. Bylo by efektní, kdyby šíp přeťal drát a tabulka spadla Ance přímo k nohám. Ale šíp zasáhl horní část desky, prorazil zrezivělý plech a dolů se začala sypat jen seschlá barva.
„Hlupáku,“ prohodila Anka, ani se neotočila.
Bylo to první slovo, které adresovala Antonovi od skončení hry na Viléma Telia. Anton se křečovitě ušklíbl.
„And enterprises of great pith and moment,“ zadeklamoval, „Wi-th this regard, their currents turn awry, And lose the name of acti-on.“*
Věrný Paska vykřikclass="underline"
„Koukejte, tudy jelo auto! Už po bouřce! Tamhle je přimáčknutá tráva! A tady taky…“
Ten Paska má kliku, pomyslel si Anton. Začal si prohlížet stopy na silnici a rovněž spatřil přimáčknutou trávu a černý pruh od pneumatik v místě, kde automobil zabrzdil před výmolem v betonu.
„Aha!“ vykřikl Paska. „Vyjel od značky!“
Bylo to jasné jako den, ale Anton se začal přít.
„Ani nápad, jel z druhé strany.“
Paska se na něj vyjeveně podíval.
„Copakjsi slepý?“
„Jel z druhé strany,“ opakoval Anton umíněně. „Půjdeme po sto-pě.“
„Meleš nesmysly!“ vybuchl Paska. „Tak předně žádný pořádný řidič nepojede tam, kde visí zákaz vjezdu. A za druhé se podívej: tamhle je výmol, tamhle stopy brždění… Tak odkud jel?“
„Co je mi do tvých pořádných řidičů? Já sám jsem nepořádný, já půjdu za značku.“
Paska se rozzuřil.
„Jdi si, kam chceš!“ řekl a hlas mu trochu přeskakoval. „Pitomečku. Úplně jsi z toho horka zblbnul!“
Anton se otočil a s pohledem upřeným přímo před sebe vykročil pod značku. Přál si jen jedno — aby tam vpředu byl nějaký zbořený most a aby se musel těžce probíjet na protější břeh. Kašlu na toho pořádného, říkal si v duchu. — Ať si jdou, kam chtějí… ona i ten její[1]… a podniky, jež mají spár a spád, se pro ten ohled vychylují z dráhy a tratí jméno skutku.
Pášeňka. Vzpomněl si, jak Anka sjela Pavla za tu Aničku, a trochu se mu ulevilo. Ohlédl se.
Pasku spatřil ihned: Bon Saranča šel sehnut až k zemi po stopě tajemného automobilu. Rezavý plech nad silnicí se lehce pohupoval a dírkou prosvítalo modré nebe. U cesty seděla Anka s lokty opřenými o holá kolena a bradu měla položenou na zaťatých pěstích.
Vraceli se až za soumraku. Chlapci veslovali, Anka seděla u kormidla. Nad černým lesem stoupal červený měsíc, žáby zběsile naříkaly.
„Tak prima to bylo všechno vymyšleno,“ povzdechla si Anka smutně. „Ech, vy…“
Chlapci neodpověděli. Pak se Paska polohlasně zeptaclass="underline"
„Toško, co tam bylo, za tou značkou?“
„Vyhozený most,“ odpověděl Anton. „A kostra fašisty připoutaná řetězy ke kulometu.“ Zamyslel se a dodaclass="underline" „Ten kulomet už byl celý vrostlý do země.“
„Hmm,“ protáhl Paska. „To se stává. Já jsem tam jednomu chlapíkovi pomohl spravit auto.“
KAPITOLA PRVNÍ
Když Rumata minul hrob svatého Miky, sedmý v. pořadí a poslední na této cestě, bylo už docela tma. Z vychvalovaného chama-charského hřebce, kterého vyhrál na donu Tameovi v kartách, se vyklubala zchátralá herka. Celý se zpotil, pletl nohama a pohyboval se nevzhledným, potácivým klusem. Rumata mu koleny tiskl boky, plácal ho rukavicí mezi uši, ale kůň jenom otráveně pohazoval hlavou, do kroku nepřidával. Podél cesty se táhly křoviny, ve tmě připomínaly znehybnělé kotouče dýmu. Nesnesitelně pištěli komáři. Na kalném nebi se třásly ojedinělé bledé hvězdy. Vál slabý nárazovitý vítr, teplý i studený současně, jako vždy na podzim v této přímořské zemi s dusnými, prašnými dny a prokřehlými večery.
Rumata se zachumlal do pláště a pustil koni uzdu. Spěchat nemělo smysl. Do půlnoci zbývala celá hodina a polesí Škytanda už se vynořilo nad obzorem jako černý vroubkovaný lem. Po stranách cesty se táhla rozoraná pole, ve svitu hvězd jiskřily bažiny páchnoucí rzí, černaly se mohyly a prohnilé ploty z dob Vpádu. Daleko vlevo vy-šlehovala a pohasínala ponurá záře: zřejmě tam hořela vesnice, jedna z těch nesčíslných, tak často se vyskytujících Hrobnic, Drancířovů nebo Šibenek, nedávno na základě nejjasnějšího výnosu přejmenovaných a nesoucích nyní názvy Toužebná, Požehnaná a Andělská. Na stovky mil — od břehů Průlivu až po sajvu v polesí Škytanda — se rozprostírala tato země, pokrytá duchnou komářích mračen, drásaná stržemi, máčená bažinami, trýzněná zimnicemi, mory a smradlavou rýmou.
U ohybu cesty se od křovin odloupla temná postava. Hřebec uskočil stranou a vzepjal hlavu. Rumata uchopil uzdu, navyklým pohybem si na pravé ruce povyhrnul krajky a přiložil dlaň na jílec meče. Zadíval se do tmy. Muž u cesty smekl klobouk.
„Dobrý večer, urozený done,“ pozdravil tiše. „Prosím o prominutím
„Co je?“ zeptal se Rumata a zaposlouchal se.
Zcela nehlučné léčky neexistují. Lupiče prozradí zavrzání tětivy, vojáci šedých oddílů nikdy neudrží říhání po hnusném pivu, příslušníci baronských družin lačně funí a řinčí železem a mniši — lovci otroků — se hlučně drbou. Ale v kravinách bylo ticho. Ten člověk zřejmě není volavka. Ostatně ani na ni nevypadal — byl to drobný podsaditý měšťan v chudém plášti.
„Dovolíte, abych běžel vedle vás?“ zeptal se s úklonou.
„Prosím,“ svolil Rumata a škubl uzdou. „Můžeš se chytit třme-nu.“
Měšťan vykročil vedle koně. Klobouk držel v ruce, na temeni hlavy mu prosvítala velká lysina. Obchodní agent, odhadl Rumata. Obchází barony a kramáře a skupuje len nebo konopí. Ale že má odvahu, ten agent… A dost možná, že to není žádný obchodní agent. Třeba je to nějaký nevolník. Uprchlík. Běženec. Těch je teď na nočních cestách hodně, víc než obchodních agentů… Neboje to špión.
„Kdo jsi a odkud?“ zeptal se Rumata.
„Jmenuji se Kiun,“ řekl měšťan smutně. „Odcházím z Arkanaru.“
„Utíkáš z Arkanaru,“ opravil ho Rumata důrazně a naklonil se.
„Utíkám,“ připustil měšťan sklesle.
Nějaký podivín, napadlo Rumatu. Nebo snad opravdu špión? To se musí prověřit… A proč vlastně by se to muselo prověřovat? Komu na tom záleží? Jsem tu snad od toho, abych ho prověřoval? Ani po tom netoužím. Proč bych mu jednoduše nevěřil? Jde si tady svou cestou měšťan, na první pohled je vidět, že to je písmák, utíká, aby si zachránil život… Je sám, bojí se, je slabý, hledá ochranu… Potká aristokrata. Aristokratům jejich hloupost a nadutost brání vyznat, se v politice, ale mají dlouhé meče a nemají šedé v lásce. Proč by občan Kiun nenašel ochranu u hloupého a nafoukaného aristokrata? A tím to končí. Nebudu ho prověřovat. Nemám proč. Popovídáme si, ukrátíme si dlouhou chvíli a rozloučíme se jako přátelé…
1
William Shakespeare: Hamlet, králevic dánský, Československý spisovatel, Praha 1981, str. 70. Přeložil E. A. Saudek.