Pevněji sevřel ruce na sedle.
Pak se k němu Smrť otočil přes rameno. NEMÁŠ HLAD, CHLAPČE?
„Mám, pane.“ Ta slova Mortovi vyletěla přímo ze žaludku, aniž by se zeptala na souhlas jeho mozku.
Smrť přikývl a přitáhl koni otěže. Zvíře se zastavilo ve vzduchu a pod ním se třpytilo obrovské kruhové panoráma Plochy. Tu a tam bylo vidět oranžovou záři města a teplá moře nedaleko Okraje slabě světélkovala. Z několika hlubokých údolí se jako nazlátlá mlha pomalu odpařovalo pomalé a těžké zeměplošské denní světlo, které tam navečer uvázlo.[2]
Jenže to všechno bylo zastíněno září, která stoupala k nebi od samotného Okraje. Obrovské prameny světla zářily a zařezávaly se do noční temnoty. Svět ohraničovaly vysoké zlaté stěny.
„To je nádhera,“ řekl tiše Mort. „Co je to?“
TO JE SLUNCE, KTERÉ JE V NOCI POD PLOCHOU, odpověděl mu Smrť.
„Takhle to vypadá každou noc?“
KAŽDOU NOC, přikývl Smrť. PŘÍRODA UŽ JE TAKOVÁ.
„Ví o tom vůbec někdo?“
JÁ. TY. BOHOVÉ. DOBRÉ CO?
„No sákryš!“
Smrť se naklonil v sedle a zahleděl se dolů, na království světa.
NEVÍM, JAK TY, ALE PŘI TOM, JAKÝ MÁM HLAD, BYCH KLIDNĚ UBLÍŽIL NE JEDNOMU, ALE DVĚMA KUŘATŮM. VÍŠ CO? SPROVODÍME ZE SVĚTA NĚJAKÉ KARÍ.
I když už bylo nějakou dobu po půlnoci, dvojměstí Ankh-Morpork kypělo nočním životem. Mort si původně myslel, že je v Srnčím hřbetu pěkně rušno, ale v porovnání s lidským vírem, který teď hučel na ulici kolem, byl v tom podhorském městečku ruch jako v márnici.
Ankh-Morpork už se pokoušela popsat řada básníků. Neuspěli. Možná že za to může nepopsatelná živost toho místa nebo je to zčásti i tím, že město s milionem obyvatel a žádnou kanalizací je pro básníky, kteří dávají přednost narcisům, přece jen trochu velké sousto. Tomu se nelze divit. Řekněme tedy, že Ankh-Morpork je plný života jako starý sýr za horkého dne, hlasitý jako kletba v chrámu, lesklý jako pomáda, barevný jako podlitina a hýbe se průmyslovou činností, obchodem, podnikáním a podezřelými kšeftíky jako psí zdechlina v termitišti.
Byly tam chrámy s doširoka otevřenými vraty a plnily ulice zvukem gongů, činelů a — to v případě některých konzervativně fundamentalistických náboženství — krátkými výkřiky obětí. Byly tam obchody, jejichž podivnému zboží nestačil vnitřní prostor, a tak vyhřezlo na ulici. Taky tam bylo na první pohled nezvyklé množství příjemných mladých dam, které si zřejmě nemohly dovolit pořádné oblečení. Zářily tam pochodně, předváděli se žongléři a pokřikovali nejrůznější prodavači přechodných radostí a potěšení.
A mezi tím vším kráčel Smrť. Mort napůl čekal, že se bude vinout zástupy jako dým, ale vůbec to tak nebylo. Bylo to jednoduše tak, že ať kráčel Smrť, kudy chtěl, lidé mu tak nějak prostě uhýbali z cesty.
U Morta to však nefungovalo. Ten dav, který se tak nenápadně a ochotně rozestupoval před jeho pánem, se pokaždé zavřel dost rychle na to, aby mu stál v cestě. Měl pošlapané nohy, natlučená žebra, lidé se mu neustále pokoušeli prodat podivná koření a vemlouvavě tvarovanou zeleninu a jakási starší paní mu proti vší logice začala vykládat, že je pěkně stavěný mladík, že by s tím mohli ledacos udělat a jestli by si nechtěl hezky užít.
Mort jí slušně poděkoval a řekl, že on si až dosud docela pěkně užíval.
Smrť došel na roh ulice a na vyleštěné mozkovně jeho lebky se odrazila záře pochodní. Tam se zastavil a nasál vzduch. Kolem rohu se potácel jakýsi opilec a bez zjevného důvodu obešel na své zmatené pouti velkým obloukem místo, kde Smrť stál.
TAK TOHLE JE MĚSTO, CHLAPČE, řekl Smrť. CO TOMU ŘÍKÁŠ?
„Je hrozně veliké,“ řekl Mort nejistě. „Víte, není mi jasné, proč se všichni chtějí mačkat zrovna na tomhle kousku, když je jinde docela prázdno?“
Smrť pokrčil rameny.
MNĚ SE TADY LÍBÍ, řekl. JE TO PLNÉ ŽIVOTA.
„Pane?“
PROSÍM?
„Co je to karí?“
V temných důlcích Smrťovy lebky zaplála dva namodralé ohníčky.
KOUSL SIS NĚKDY DO KOSTKY LEDU, KTERÁ BYLA ROZŽHAVENÁ DO BĚLA?
TAK TAKOVÉ JE KARÍ.
„Pane?“
PROSÍM?
Mort pracně polkl. „Promiňte, pane, ale otec mi říkal, že když něčemu nerozumím, mám se na to zeptat, nevadí to, pane?“
TO JE VELMI SPRÁVNÉ, přikývl Smrť. Zahnul do postranní uličky a zástup se před ním rozestupoval jako neuspořádané molekuly.
„Víte, pane, chtěl jsem se zeptat, člověk si nemůže nevšimnout, totiž jak bych vám to… je to tak nápadné, že…“
VEN S TÍM, HOCHU.
„Jak vlastně jíte?“
Smrť se zastavil tak náhle, že do něj Mort zezadu vrazil. Když otvíral ústa, aby se omluvil, umlčel ho Smrť mávnutím ruky. Zdálo se, že něco poslouchá.
OBČAS JSOU TAKOVÉ CHVÍLE, řekl napůl pro sebe, ŽE SE I JÁ SKORO ROZZLOBÍM.
Otočil se na patě a rychlým krokem se pustil s rozevlátým pláštěm uličkou. Ulička se klikatila mezi temnými zdmi a spícími domy, ani ne tak cesta, jako spíš klikatá puklina. Nakonec se Smrť zastavil u vetché kádě plné vody, natáhl se až skoro ke dnu a vytáhl malý látkový sáček, ke kterému byla připevněna cihla. Vytáhl svůj meč, který v temnotě vypadal jako modře zářící paprsek, a přeřízl motouz utažený kolem hrdla sáčku.
OPRAVDU SE VELMI ZLOBÍM, řekl. Obrátil sáček dnem vzhůru a Mort viděl, jak z něj vypadly tři ubohé uzlíčky mokré srsti a zůstaly v loužičce vody ležet na dláždění. Smrť natáhl kostnatý prst a jemně je pohladil.
Za nějakou chvíli začalo z utopených zvířátek stoupat něco jako šedý kouř a ve vzduchu se utvořily tři obláčky ve tvaru koťat. Občas slabě zamňoukaly, protože je mátla jejich podoba, a když se jich chtěl Mort dotknout, zalechtalo to a ruka mu prošla skrz.
KDYŽ SE STANE NĚCO TAKOVÉHO, POMYSLÍŠ SI O LIDECH SVOJE, prohlásil Smrť. Foukl na koťata a obláčky se rozechvěly. Jejich mňoukání jako by přicházelo odkudsi hodně zdaleka, a to ještě úzkou trubičkou.
„To jsou jejich duše, že?“ zeptal se Mort. „Jak vypadají lidé?“
MAJÍ TVAR LIDÍ, odpověděl mu Smrť. V ZÁSADĚ TO ZÁLEŽÍ NA CHARAKTERISTICE MORFOGENETICKÉHO POLE.
Vzdychl jako rubáš ve větru, sebral koťata ze vzduchu a uložil je kdesi v rozměrných záhybech svého pláště. Pak vstal.
TAK A TEĎ UŽ KONEČNĚ NA TO KARÍ, řekl.
V Zahradě karí, na rohu Boží třídy a Krvavé uličky, bylo plno, ale byla tam samá smetánka — lidé, kteří plavou až nahoře a kterým je tedy dobře říkat „smetánka“. Voňavé keře nasázené mezi stolky téměř pohlcovaly pach města, který byl čichovým ekvivalentem mlhového rohu.
Mort měl hlad a jedl se strašlivou chutí, ale potlačil svou zvědavost a nedíval se, jak vlastně jí Smrť. Na začátku tam jídlo bylo, a později už ne, takže se s ním mezitím muselo něco stát. Mort měl pocit, že Smrť není na takové věci zvyklý a dělá je proto, aby jeho, Morta, uklidnil, jako když staromládenecký strýček dostane o víkendu na starost svého synovce a má strach, že se stane něco, na co nebude stačit.
Ostatní hosté si jich příliš nevšímali, dokonce ani ve chvíli, kdy se Smrť pohodlně opřel na židli a zapálil si překrásnou dýmku. Když nechcete užasle zírat na někoho, komu se řinou obláčky dýmu z očních důlků, dá to nějaké přemáhání, ale každému se to dařilo.
2
Pozn. autora: Prakticky cokoliv se může pohybovat rychleji než zeměplošské světlo, které je proti normálnímu světlu líné a krotké. Jak tvrdí filozof Li-tin O’Wevidle, jediná věc, která je rychlejší než obyčejné světlo, je monarchie. Svou teorii zdůvodňuje O’Wevidle takto: V zemi může být jen jeden král a tradice vyžaduje, aby mezi jednotlivými panovníky nebyla žádná časová mezera, takže když zemře král, musí pravomoci přejít na jeho dědice okamžitě. Li-tin tvrdí, že z toho zákonitě vyplývá, že musí existovat jakési elementární částice — králony, nebo možná vladařony, které jsou toho příčinou. Samozřejmě někdy se to nepodaří, to když letící králony narazí v letu na antimonarchon nebo republikon. Li-tin O’Wevidle chtěl tento objev využít k vysílání zpráv, měl nesmírně ambiciózní plány, které dokonce zahrnovaly opatrné mučení menších králů s úmyslem modulovat vysílaný signál, ale k jejich dalšímu rozvinutí už nedošlo, protože v té chvíli bar zavíral.