Čas od času byla z terária vyjmuta některá vybraná žabka, vložena do malé sklenice, kde se z ní na poměrně krátký okamžik stala skutečně jedna z nejšťastnějších žabek na světě, pak usnula a vzbudila se až v té velké, husté a krásné džungli vysoko na nebesích.
A tak univerzita získala aktivní ingredienci, která se zapracovala do pilulek a těmi se nakrmil kvestor, který si tak zachoval příčetnost, Tedy, přesněji řečeno, zdánlivou příčetnost, protože na staré NÚ nebylo nic tak docela jednoduché. Ve skutečnosti byl nevyléčitelně šílený a více méně neustále podléhal různým druhům halucinací. Naštěstí jeho mágští kolegové došli díky vzácně propracovanému systému vedlejšího myšlení k závěru, že celá tahle záležitost se dá velmi snadno vyřešit a jednou provždy zlikvidovat, pokud se jim podaří objevit recept na takové pilule, po nichž by kvestor upadl do halucinačního stavu, v němž by propadl stihomamu, že je dokonale příčetný[2].
To celkem fungovalo. Dobrá, možná, že několikrát nezačali právě nejlépe. Jednou si několik hodin myslel, že je knihovnou. Zato teď už měl utkvělou představu, že je kvestorem, a to téměř vyrovnávalo nedůležitý vedlejší efekt, díky němuž trpěl halucinací, že umí létat.
Ano, máte pravdu, samozřejmě že mnoho lidí ve vesmíru trpělo oním nesmyslným přesvědčením, že mohou klidně ignorovat přitažlivost, většinou potom, co pozřeli nějaký místní ekvivalent žabích pilulek. To téměř pravidelně přidělalo nějakou tu práci místním felčarům nebo ohledačům mrtvol a ve městech samozřejmě způsobilo dopravní kolaps dole na ulici.
„Kvestore! Okamžitě, ale opravdu okamžitě nasvištěte ke mně!“ pořvával arcikancléř Vzoromil Výsměšek do megafonu. „Víte, co jsem vám řekl, že vám udělám, když budete létat výš, než jsou hradby!“
Kvestor se lehce snesl na trávník. „Chtěl jste se mnou mluvit, arcikancléři?“
Výsměšek na něj zamával kusem papíru. „Vy mi chcete namluvit, že jsme včera utratili bůhvíkolik peněz u rytců, ano?“ vyštěkl.
Kvestor přeřadil v duchu své myšlenky na to, čemu se říká přibližně normální rychlost. „To že jsem udělal?“
„Ne, vy jste řekl že ‚překračujeme rozpočet‘. To si náhodou vybavuju naprosto přesně.“
Ve zmatené převodovce kvestorovy hlavy se do záběru připojilo několik dalších koleček. „Aha. To ano. Tak tak. Je to tak,“ přikyvoval horlivě. Další stupeň se zachřestěním zapadl na své místo. „Obávám se, že to bylo celé bohatství. Cech rytců nám —“
„Tady nějaký chlápek říká,“ pokračoval Výměšek, s očima upřenýma na arch papíru, „že nám může dodat deset kopií po tisíci slovech a každou z nich za tolar. Není to levné?“
„Já se obávám, hmm, arcikancléři, že tam muselo při rytí dojít k nějaké chybě,“ zavrtěl kvestor hlavou. Hlas se mu konečně podařilo dostat do onoho hladkého a uklidňujícího tónu, který byl pro jednání s Výsměškem nejvhodnější. „Ta suma by mu nestačila ani na pokrytí ceny zimostrázového dřeva.“
„Tady dál píše,“ šusty, šusty, „ve velikosti deseti bodů.“
Kvestor na okamžik ztratil kontrolu. „Tak to bude nějaký hloupý žert, nějaký výsměšek!“
„Cože?“
„Promiňte, arcikancléři. Chtěl jsem říci, že to není možné. I kdyby někdo vůbec dokázal vyrýt písmo v tak drobném provedení, dřevo by se po několika obtazích zbortilo.“
„Vy toho o těchhle věcech najednou nějak moc víte, nezdá se vám?“
„No, můj prastrýc byl rytcem, arcikancléři. Účet za tisk je hlavní položka, jak víte. Myslím, že jsem schopen celkem přesně posoudit, co a jak, a že jsem dokázal udržet požadavky Cechu rytců na velmi solidní—“
„Nezvou vás na jejich každoroční výroční merendu?“
„Tedy, univerzita, jako jeden z hlavních zákazníků, je zvána na jejich oficiální večeři a já, jako určený zástupce, přirozeně považuji za součást svých povinností —“
„Patnáct chodů, slyšel jsem.“
„— a pochopitelně, mám-li na mysli hladký chod našich přátelských vztahů s ostatními cechy a —“
„A to nepočítám ořechy a kávu.“
Kvestor zaváhal. Arcikancléř měl sklony kombinovat dutohlavou hloupost se znepokojivou jasnozřivostí.
„Celý problém je v tom, arcikancléři,“ zkoušel to znovu, „že jsme vždycky byli zásadně proti používání pohyblivých liter k magickým účelům, protože —“
„Ano, jistě, o tom já vím,“ přikyvoval arcikancléř. „Ale jak víte, každý den se objevuje něco nového… formuláře a mapy a tabulky a bůhví co ještě. Vy sám víte nejlépe, že já jsem si vždycky představoval kancelář bez papírů —“
„Ano, arcikancléři, proto je také všechny schováváte do zásuvek a v noci je vyhazujete z okna.“
„Čistý stůl — čistá hlava,“ odpověděl arcikancléř. Pak vstrčil letáček kvestorovi do ruky.
„Co kdybyste tam zaběhl a zjistil, co je na tom pravdy? Možná že je to všechno jen nějaká nafouknutá bublina. Jo, a kvestore, po zemi, prosím, po svých!“
Mikuláše to následujícího dne neodolatelně přitahovalo k boudám a kůlnám za Kbelíkem. Když už v tom nebylo nic jiného, tak alespoň to, že neměl co dělat a nesnášel, když nemohl být nějakým způsobem užitečný.
Jak už bylo mnohokrát řečeno, na světě existují dva druhy lidí. Jsou tady ti, kteří, když před ně postavíte sklenici naplněnou přesně do poloviny vodou, řeknou: Ta sklenice je z poloviny plná. A pak jsou tady ti, kteří řeknou: Ta sklenice je z poloviny prázdná. Jenže svět patří těm, kdo se na takovou sklenici podívají a řeknou: Co je s tou sklenicí? Haló! Pojďte sem. Promiňte, ale tohle má být moje sklenice? To tedy ne! Moje sklenice byla plná! A kromě toho byla taky mnohem větší!
A na druhém konci baru je svět plný těch lidí, kteří svou sklenici rozbili, kterým ji někdo převrátil (obvykle ten, kdo se dovolával větší sklenice), nebo těch, kdo dokonce vůbec žádnou sklenici nemají, protože se mačkali někde vzadu a barman si jich vůbec nevšiml.
Mikuláš patřil k těm bez sklenice. A to bylo dost zvláštní, protože se narodil v rodině, která nejenže měla hodně velkou sklenici, ale ještě si mohla dovolit lidi, kteří postávali všude kolem s láhvemi a dávali pozor, aby nikdy nebyla prázdná.
Byla to dobrovolná bezsklenicovitost a začalo to už v letech, kdy byl Mikuláš ještě dosti mladý.
Mikulášův bratr Ruprecht, protože byl starší, nastoupil do školy Cechu vrahů v Ankh-Morporku, která se všeobecně považovala za nejlepší školu pro děti ze společenské třídy plných sklenic. Mikuláš, jako méně důležitý syn, byl poslán do soukromé internátní školy zvané Mlýnské kameny. Byla to škola tak bezútěšná a spartánská, že si sem mohly dovolit posílat své syny jen ty nejlepší rodiny.