„Řekl bych, že spíš ne. Požádám otce, aby nezapomněl a řekl mu to.“
Na druhém konci ložnice klekl Pomošt Popsalsirovi na záda a opakovaně mu tloukl hlavou o stěnu.
„Řekni to znovu,“ poroučel. „Tak do toho — ‚není nic špatného na tom…‘ no!“
„ ‚Není nic špatného na tom, když je chlapec natolik mužem‘ — běž k čertu, Mošťáku, ty mizernej —“
„Nějak tě neslyším, Popsalsejre,“ trval na svém Pomošt.
„— ‚že odříká své modlitby před ostatními chlapci‘, ty hnusáku!“
„Dobrá. A příště na to nezapomeň.“ Když zhasla světla, ležel Těpic v posteli a přemýšlel o víře. Byla to hrozně složitá věc.
Údolí Mžilu mělo své vlastní bohy, kteří neměli nic společného s ostatním světem. Bylo na tuhle skutečnost vždycky výjimečně pyšné. Bohové byli moudří a spravedliví a řídili život lidí zkušeně a prozíravě, o tom nebylo pochyb, ale přesto v tom byla tu a tam nějaká hádanka.
Tak například Těpic věděl, že jeho otec působí, že vychází a zapadá slunce, že dochází ke každoročním blahodárným záplavám a tak podobně. To bylo v základě to, co dělali faraónové už od doby Khuftovy, takže jste nemohli chodit kolem a pochybovat o tom. Otázka však spočívala v tom, jestli působil na východ slunce jen v údolí, nebo na celém světě. Že má na svědomí to v údolí, to se zdálo celkem přiměřené a normální, koneckonců ani jeho otec nemládl, ale bylo dost obtížné představit si, jak slunce vychází všude jinde a v údolí ne. To vedlo Těpice k další tísnivé myšlence, že by třeba slunce vyšlo i tehdy, kdyby na ně otec zapomněl, a to už zavánělo záležitostmi státu. Nikdy neviděl, že by otec dělal něco zvláštního proto, aby slunce vyšlo, to musel přiznat i sám sobě. Člověk by v době kolem svítání očekával alespoň nějaké to hekání nebo funění. Jenže jeho otec nikdy nevstal dřív, než se v posteli v klidu nasnídal. A slunce stejně vyšlo.
Nějakou chvíli mu trvalo, než usnul. Postel, ať si Pomošt říkal, co chtěl, byla příliš měkká, vzduch příliš studený, a co bylo nejhorší, nebe za okny příliš temné. Doma bývala obloha plná světelných záblesků z nekropole, tichých plamenů a záře, strašidelná, ale důvěrně známá, která dodávala jistotu. Bylo to, jako by vás přes údolí pozorovali všichni předkové. Ta tma se mu nelíbila.
Následující noci se pokusil jeden z chlapců, původem z malé zemičky kdesi na pobřeží, se stydlivým výrazem strčit svého souseda z vedlejší postele do velkého koše a zapálit. O noc později se Komixyn, ten co měl postel hned u dveří a pocházel ze vzdáleného pralesního království, natřel na zeleno a sháněl dobrovolníka, který by byl ochoten nechat si vytáhnout střeva a omotat je kolem stromu. Ve čtvrtek vypukla v ložnici menší válka mezi skupinkou, která uctívala Bohyni v jejím vtělení Měsíce, a tou druhou, která naopak uctívala Bohyni v podobě obrovské macaté ženské s enormním zadkem. Potom zasáhli profesoři a vysvětlili jim, že víra je sice hezká věc, ale nic se nesmí přehánět.
Těpic měl podezření, že nepřesnost je neomluvitelná. Ale je vůbec možné, aby se starý Měřice dostal k věži dřív než on? Těpic tam mířil tou nejkratší cestou. Stařík ho nemohl předstihnout. Jenže, jestli vám to nevadí, tak to ho nemohl předstihnout ani předtím, cestou k lávce… Musel ji sundat už předem a pak prostě vylézt na střechu, zatímco já jsem šplhal po stěně, pomyslel si Těpic, ale nevěřil z toho jedinému slovu.
Přeběhl po hřebeni střechy, všechny smysly napjaté, aby včas odhalil uvolněné tašky nebo drátěné překážky. Jeho představivost vyplnila většinu okolních stínů číhajícími postavami.
Pak se před ním vztyčila věž s gongy. Zastavil se a začal si ji prohlížet. Viděl ji předtím snad už tisíckrát a mnohokrát ji i zlezl. Měla sice maximálně 1,8, ale obrovská mosazná kopule na jejím vrcholku představovala velmi zajímavou stavbylezeckou chuťovku. Byl to takový proslulý orientační bod. Teď mu to připadalo tím horší. Věž se před ním výhružně tyčila jako varovný prst, který trčí k šedému nebi.
Postupoval mnohem pomaleji a přibližoval se k věži šikmo po velké nakloněné střeše. Napadlo ho, že nahoře na kopuli je i jeho monogram, stejně jako Moštyho iniciály a jako vyrytá jména tisíce mladých vrahů, a zůstane tam, i kdyby dnes v noci zemřel. To ho přece jen trochu uklidnilo. Ale ne moc.
Odmotal od pasu lanko, provedl jednoduchý hod vzhůru a zachytil hák na široké římse, která běžela kolem dokola celé věže těsně pod kopulí. Zatáhl a zaslechl tiché cinknutí, jak se hák zachytil.
Pak se jednou nohou zapřel za velký krbový komín a zatáhl za lanko ze všech sil.
Naprosto tiše a nečekaně se velký kus římsy vysunul ven a upadl.
Ozvala se rána, když trosky dopadly na střechu o kus níž a s hlukem se rozsypaly na menší části. Pak uběhlo několik bezdechých chvil a jednotlivé zbytky zabubnovaly na ulici hluboko dole. Zaštěkal pes.
Nad střechami vládlo ticho. Na místě, kde ještě před okamžikem Těpic stál, se proháněl slabý vánek, který čeřil rozpálený vzduch. Po několika minutách se mladý vrah vynořil z nejhlubšího stínu za krbovým komínem a na tváři měl podivný, téměř hrozný úsměv.
Nic, co zkoušející udělá, není proti předpisům. Klienti vrahů bývali pravidelně natolik bohatí, že si mohli najmout dokonalou ochranu, a to včetně vlastních vrahů[6]. Měřice se ho nepokoušel zabít, pokoušel se ho jenom dostat do situace, kdy by se zabil sám.
Přesunul se k základně věže a vyhlédl si jednu okapovou rouru. K jeho překvapení nebyla pokryta všekluzem, ale zato jemně tápajícími prsty nahmátl otrávené jehly, natřené na černo a nalepené na zadní stranu roury. Ulomil jednu malými kleštičkami a očichal ji.
Destilovaný nafučin! Pěkně drahá věcička s velmi zvláštními účinky. Těpic vytáhl z opasku malou fiólu a do ní uložil všechny jehly, které se mu podařilo najít, pak si natáhl pancéřové rukavice a s rychlostí lenochoda začal vystupovat vzhůru.
„Takže v takovém případě se vám může stát, že při pohybu městem ve chvíli, kdy vykonáváte úkol vám svěřený nebo od vás vyžadovaný, narazíte na někoho jiného z cechu, třeba i na gentlemana, se kterým právě sdílíte pracovnu. To je naprosto v pořádku a — copak to tam děláte, pane Pomošte, ne, neříkejte mi to, raději to nechci vědět, ale navštivte mě hned po hodině, správně. Každý se musí bránit, jak nejlépe dovede. Jenže jsou tady především jiní nepřátelé, kteří budou kontrolovat každý váš krok a proti kterým jste zatím velmi málo vybaveni, protože — a to je kdo, pane Popsalsire?“
Měřice se obrátil od tabule stejně čile jako sup, který právě zaslechl smrtelný chropot, a ukázal roubíkem křídy na Popsalsira, který vyděšeně polkl.
„Cech zlodějů, pane?“ vypravil ze sebe zkusmo.
„Pojďte sem, mladíku.“
Po studentských ložnicích se šeptalo, co všechno už v minulosti Měřice udělal lajdáckým a nepozorným studentům. Ty pověsti byly vždy velmi neurčité, ale o to strašlivější. Třída se uvolnila. Měřice se pravidelně soustředil na jednu jedinou oběť, takže teď stačilo tvářit se bystře a užít si představení. Popsalsir, rudý až za ušima, vstal a šoural se uličkou mezi lavicemi kupředu.
Starý profesor si ho zamyšleně změřil.
„Tak prosím,“ prohlásil pak pomalu, „tady tedy máme J. Popsalsira, který se krade po skřípajících střechách. Pohleďte na ty odhodlané uši. Všimněte si toho dokonalého postavení kolen!“
6
Pozn. autora: Říkalo se, že v Ankh-Morporku je život levný. To je samozřejmě naprostý nesmysl. Život byl často velmi drahý, zato k smrti jste mohli většinou přijít úplně zadarmo.