„Zatím se tu s ničím nehýbalo,“ řekl Cecil Barker. „Ručím vám za to. Všechno je přesně v tom stavu, v jakém jsem to našel.“
„Kdy to bylo?“ Seržant vytáhl zápisník.
„V půl dvanácté, to vím jistě. Ještě jsem se ani nezačal svlékat a seděl jsem v ložnici u krbu, když jsem uslyšel výstřel. Nebyl příliš hlučný — zazněl spíš nějak tlumeně. Rozběhl jsem se do přízemí. Nemohlo uplynout víc jak třicet vteřin, než jsem se octí tady v pokoji.“
„Dveře byly otevřené?“
„Ano, otevřené. Chudák Douglas ležel tak, jak ho vidíte teď. Svíčka, kterou si do ložnice přinesl, hořela na stole. Lampu jsem za chvíli rozsvítil až já sám.“
„Neviděl jste nikoho?“
„Ne. Slyšel jsem, jak paní Douglasová přichází dolů po schodech za mnou, a vyběhl jsem ven, abych ji ušetřil té hrůzné podívané. Pak přišla hospodyně, paní Allenová, a odvedla ji. Potom se objevil Ames a oba jsme běželi znova do pokoje.“
„Já jsem ale docela určitě slyšel, že padací most je celou noc zdvižený.“
„Ano, byl zdvižený — než jsem ho spustil.“
„Jak tedy mohl nějaký vrah uprchnout? To je přece vyloučené. Pan Douglas se musel zastřelit sám.“
„To nás také nejdřív napadlo. Jenomže — podívejte se.“ Barker odtáhl záclonu a ukázal na dlouhé okno, zasklené kosočtvercovými tabulkami. Bylo otevřené dokořán. „A podívejte se na tohle!“ Podržel lampu níž a posvítil na krvavou skvrnu na okením parapetu, která tvarem připomínala otisk podrážky. „Někdo sem šlápl, když lezl ven oknem.“
„Chcete říct, že někdo přebrodil příkop?“
„Přesně tak.“
„Jestliže jste ale byl v místnosti pouhé půl minuty po spáchání zločinu, musel ten člověk být v té chvíli ještě ve vodě.“
„Nepochybuji o tom. Proklínám se, že mě nenapadlo přistoupit k oknu. Bylo ale zakryté záclonou, jak vidíte, a tak mě to vůbec nenapadlo. Pak jsem uslyšel kroky paní Douglasové a nemohl jsem připustit, aby vešla do místnosti. Ta podívaná by pro ni byla příliš strašná.“
„To máte pravdu,“ řekl doktor, prohlížeje roztříštěnou hlavu a hrůznou spoušť, která ji obklopovala. „Něco takového jsem naposled viděl, když se u Birlstonu srazily vlaky.“
„Poslyšte ale,“ poznamenal policejní seržant, jehož pomalý, zdravě bukolický[5] rozum stále ještě přemítal nad otevřeným oknem. „To je všechno moc hezké, když nám tu říkáte, že někdo uprchl oknem a přebrodil vodní příkop, ale já bych se vás rád zeptal, jak se vůbec dostal do zámku, když byl most zdvižený?“
„Och, to je právě otázka,“ řekl Barker.
„V kolik hodin byl most zdvižen?“
„Bylo skoro šest,“ řekl sluha Ames.
„Slyšel jsem,“ prohlásil seržant, „že most obvykle zvedáte při západu slunce. To by ale v téhle roční době znamenalo spíš v půl páté než v šest.“
„K paní Douglasové přišla návštěva na čaj,“ řekl Ames. „Nemohl jsem most zvednout dřív, než odešla. Potom jsem jej rumpálem sám vytáhl.“
„To tedy znamená,“ řekl seržant, „že když někdo přišel zvenčí — jestliže ovšem přišel — musel přejít po mostě před šestou a někde se tu schovávat, dokud pan Douglas po jedenácté nepřišel do pokoje.“
„Tak to je. Pan Douglas každý večer obešel celý dům, než šel spát, aby se přesvědčil, že jsou všude zhasnutá světla. Proto také přišel sem. Vrah tu čekal a zastřelil ho. Potom uprchl oknem a pušku zde nechal. Tak se to jeví mně, poněvadž jiný výklad neodpovídá faktům.“
Seržant sebral nějaký lístek, který ležel vedle mrtvého na podlaze. Inkoustem na něm byly neuměle načrtnuty iniciály V. V. a pod nimi číslo 341.
„Co je tohle?“ zeptal se a zvedl lístek do výšky.
Barker se na něj zvědavě podíval.
„Toho jsem si dřív nevšiml,“ řekl. „Musel to tady nechat vrah.“
„V.V. 341 — nemám tušení, co by to mohlo znamenat.“
Seržant obracel lístek ve velkých prstech.
„Co to je V.V.? Něčí monogram — možná. Co to tam máte, doktore Woode?“
Na koberci u krbu leželo velké, důkladné kladivo, jakého užívají řemeslníci. Cecil Barker ukázal na krabičku hřebíků s mosaznými hlavičkami, ležící na krbové římse.
„Pan Douglas včera převěšoval obrazy,“ řekl. „Viděl jsem ho stát na téhle židli a připevňovat nad ni ten velký obraz. Proto je tady kladivo.“
„Uděláme nejlíp, když je položíme na koberec, tam, kde jsme je našli,“ řekl seržant a rozpačitě se podrbal za uchem. „Bude to chtít nejlepší mozky z celého policejního sboru, abychom téhle záležitosti přišli na kloub. S tím si Londýn užije, než to bude uzavřeno.“ Potom zvedl přenosnou lampu a pomalu obešel celý pokoj. „Hleďme!“ zvolal vzrušeně a odtáhl záclonu k jedné straně. „V kolik hodin jste tyhle záclony zatáhli?“
„Když jsme rozsvítili lampy,“ řekl sluha. „Krátce po čtvrté.“
„Někdo se tu docela jistě ukrýval.“ Posvítil na podlahu a v koutě se objevily zřetelné stopy zablácených bot. „Musím uznat, že tohle podporuje vaši teorii, pane Barkere. Zdá se, že ten člověk vnikl do domu po čtvrté hodině, kdy už byly záclony zataženy, a před šestou, kdy byl zvednut padací most. Vklouzl právě do tohohle pokoje proto, že to byla první místnost, kterou uviděl. Nikde jinde se tu ukrýt nemohl, a tak se přikrčil za záclonu. To všechno se zdá celkem jasné. Chtěl pravděpodobně zámek vyloupit, to byl nejspíš jeho původní záměr, ale když ho pan Douglas náhodou přistihl, zavraždil ho a uprchl.“
„Ano, tak si to vysvětluju i já,“ řekl Barker. „Poslyšte ale, neztrácíme drahocenný čas? Neměli bychom vyrazit do terénu a prohledat okolí, dřív než ten člověk zmizí nadobro?“
Seržant se na chvilku zamyslel.
„Před šestou ráno odtud nejede žádný vlak, takže po železnici uprchnout nemůže. A půjde-li s promočenýma nohama po silnici, je pravděpodobné, že ho někdo zpozoruje. Já odtud stejně nemohu odejít, dokud mě někdo nevystřídá. Myslím ale, že byste tu měli zůstat všichni, aspoň do té doby, dokud nebude jasnější, na čem jsme.“
Doktor se chopil lampy a zblízka prohlížel mrtvolu.
„Co je tohle za značku?“ zeptal se. „Nemohla by mít nějakou souvislost se zločinem?“
Pravá paže mrtvého vyčnívala z domácího županu, obnažená až po loket. Uprostřed předloktí na ní byla zvláštní hnědá kresba, trojúhelník v kruhu, který se velice ostře a reliéfně rýsoval na kůži bledé jak sádlo.
„Vytetované to není,“ řekl doktor, zíraje na značku přes brýle. „Nikdy jsem nic podobného neviděl. Tomuhle muži kdysi vypálili cejch — takový, jakým se značkuje dobytek. Co to znamená?“
„Přiznám se, že nevím,“ řekl Cecil Barker, „ale v posledních deseti letech jsem ten ... ten cejch viděl u Douglase pořád.“
„Já také,“ řekl sluha. „Všiml jsem si té značky mnohokrát, když si pán vyhrnul rukáv. Často jsem uvažoval, co to může být.“
„Pak to ale rozhodně nemá se zločinem co dělat,“ řekl seržant. „I tak je to dost divné. V tomhle případě je nějak divné všechno. Copak — co to zas máte?“
Sluha užasle vykřikl a ukázal na nataženou ruku mrtvého.
„Sebrali mu snubní prsten!“ zvolal zajíkavě.
„Cože?“
„Ano, opravdu! Pán stále nosil na malíčku levé ruky jednoduchý zlatý snubní prsten. Tenhle prsten ze zrnitého zlata měl nad ním a prsten ve tvaru svinutého hada nosil na prostředníku. Zrnité zlato i had je tu, ale snubní prsten zmizel.“