„Proč?“
„Poněvadž teď zjistíte, že pro vás budu nebezpečným společníkem. Všechny podniky a plány toho člověka jsou v troskách. Vrátí–li se do Londýna, je ztracen. Jestli jeho povahu odhaduji správně, vynaloží teď veškerou energii na to, aby se mi pomstil. V tom našem krátkém rozhovoru mi to řekl a mám dojem, že to myslel vážně. Opravdu bych vám doporučoval, abyste se vrátil do ordinace.“
To byla žádost, která jen stěží mohla u starého válečníka a starého přítele obstát. Seděli jsme ve štrasburské salle á manger[15] a debatovali jsme o tom dobrou půl hodiny, ale nakonec jsme se rozhodli pokračovat v cestě a ještě ten den večer jsme odjeli do Ženevy.
Byl to okouzlující týden, kdy jsme se toulali údolím Rhôny; v Leuku jsme potom odbočili, prošli jsme horským průsmykem Gemmi, kde stále ještě ležel hluboký sníh, a přes Interlaken jsme zamířili do Meiringenu. Byl to nádherný výlet, v podhůří už všude svítila svěží jarní zeleň, zatímco na hřebenech dosud ležel nedotčený sníh, ale bylo mi jasné, že Holmes ani na okamžik nezapomíná na stín, který se nad ním vznáší. Mohl bych ještě dnes vyprávět o tom, jak v pohostinných alpských vesničkách či v osamělých horských sedlech bylo z jeho pátravých pohledů a bedlivosti, s níž si prohlížel každou neznámou tvář, víc než jasné, že je přesvědčen, že ať půjdeme kamkoli, nemůžeme se zbavit nebezpečí, které máme v patách.
Vzpomínám si, že jednou, když jsme prošli průsmykem Gemmi a kráčeli po břehu melancholického Daubensee, uvolnil se z horského svahu po naší pravé ruce veliký balvan, který se za námi s rachotem a hřmotem zřítil do jezera. Holmes se v okamžiku vydrápal na hřeben, stoupl si až na samý vrchol a natahoval krk na všechny strany. Marné bylo ujišťování našeho průvodce, že padání kamenů je na tomto místě zjara zcela obvyklý jev. Neřekl nic, ale usmál se na mě s výrazem člověka, který dobře ví, že se splnilo jen to, co očekával.
Přes veškerou ostražitost však nikdy nepropadal depresi. Naopak, nemohu si vzpomenout, že bych ho kdy jindy viděl v tak činorodé náladě. Znova a znova se zmiňoval o tom, že kdyby měl jistotu, že společnost je zbavena profesora Moriartyho s radostí by pověsil svou detektivní kariéru na hřebík.
„Troufám si dokonce tvrdit, Watsone, že jsem nežil tak docela nadarmo,“ poznamenal. „I kdyby seznam případů, které jsem vyřešil, byl dnes v noci uzavřen, mohl bych na něj shlížet s klidným svědomím. Mám zásluhu na tom, že se v Londýně dá líp dýchat. Mám na kontě víc než tisíc případů a nejsem si vědom, že bych kdy své schopnosti použil ve prospěch bezpráví. V poslední době mě problémy, které před nás staví příroda, lákají víc než problémy mnohem povrchnější, které jsou zaviněny nepřirozeným stavem společnosti. Vaše vzpomínky, Watsone, dospějí ke konci toho dne, kdy korunuji svou kariéru dopadením nebo zničením nejnebezpečnějšího a nejprohnanějšího zločince v Evropě.“
V tom, co ještě zbývá vyprávět, pokusím se být stručný, ale přesný. Není to téma, u něhož bych se zdržoval obzvlášť rád, přesto však jsem si vědom povinnosti nevynechat žádný detail.
Třetího května jsme doputovali do vesničky Meiringen, kde jsme se ubytovali v hostinci Englischer Hof, který tehdy vedl Peter Steiler starší. Byl to inteligentní muž a mluvil výborně anglicky, poněvadž pracoval tři roky jako číšník v hotelu Grosvenor v Londýně. Na jeho radu jsme se odpoledne čtvrtého května vydali společně na túru s úmyslem přejít horské hřebeny a noc strávit ve vesničce Rosenlaui. Velice nám doporučoval, abychom neminuli Reichenbašské vodopády, které jsou asi na půli cesty ke hřebenům a stojí za malou zacházku.
Je to věru ponuré místo. Bystřina vzdutá tajícím sněhem se řítí do strašlivé propasti, nad níž se houlí vodní mlha z rozstříknutých kapek jako dým nad hořícím domem. Šachta, do které řeka padá, je obrovská rokle vroubená lesklými, jak uhel černými skalami a zužuje se v rozpěněnou, vřící studnu, jejíž hloubka se nedá zjistit, stále přetékající a vyvrhující vodní spousty ze svého rozeklaného jícnu. Dlouhý pás zelené vody, neustále se s rachotem valící dolů, a hustá, dýmající záclona vodní tříště, stoupající stále vzhůru, obluzují člověka svým ustavičným hřmotem a sykotem. Stáli jsme na okraji a hleděli na třpytivou tříšť hluboko pod námi, rozrážející se o černé skály, a naslouchali téměř lidskému řevu, stoupajícímu s rozprášenou vodou z propasti.
Kolem vodopádu je ve skále vysekaná stezka, aby návštěvníci měli dokonalý výhled, ale ta náhle končí a výletník se musí stejnou cestou vrátit. Právě jsme se chystali k odchodu, když jsme uviděli, že k nám po stezce spěchá nějaký švýcarský mládenec s dopisem v ruce. Na obálce byla hlavička hostince, který jsme před chvíli opustili, a hostinský jej adresoval mně. Stálo v něm, že za pár minut po našem odchodu přibyla do hostince jakási anglická dáma trpící souchotinami a zřejmě v pokročilém stadiu choroby. Zimu strávila v Davosu a byla na cestě do Lucernu, kde se hodlala přidružit ke svým přátelům, když ji postihlo náhlé chrlení krve. Zdá se, že už nebude žít déle než několik hodin, leč bylo by pro ni velkou útěchou, kdyby ji ještě aspoň mohl navštívit anglický lékař, a kdybych tedy byl tak laskav a vrátil se atakdále atakdále. Dobrák Steiler mě v dovětku ujišťoval, že bude pokládat za velkou úsluhu z mé strany, jestliže jeho žádosti vyhovím, poněvadž dáma prý rozhodně odmítá švýcarského lékaře a on se domnívá, že na něho dolehla velká odpovědnost.
Žádost patřila k těm, jež nelze neslyšet. Nebylo možné ignorovat prosbu krajanky umírající v cizí zemi. Přesto se mi ale nechtělo Holmese opustit. Nakonec jsme se dohodli, že si toho mladého Švýcara, který přinesl dopis, vezme na další cestu s sebou jako průvodce a společníka, zatímco já se vrátím do Meiringenu. Můj přítel mi řekl, že ještě chvíli pobude u vodopádu a pak že se pomalu vydají přes horské hřebeny do Rosenlaui, kde se k nim mohu večer znova připojit. Pořád Holmese vidím, jak stojí zády opřený o skálu, se založenýma rukama a hledí dolů na řítící se spousty vod. Bylo mi souzeno, že ho v té chvíli vidím naposled.
Když jsem byl už skoro na úpatí svahu, ohlédl jsem se. Z toho místa nebylo vidět vodopád, ale měl jsem výhled na klikatou stezku ve skále, vinoucí se k vodopádu po úbočí kopce. Vzpomínám, že po ní velice kvapně kráčel nějaký člověk. Černá postava se jasně rýsovala na zeleném pozadí. Všiml jsem si jak toho muže, tak rázností, s níž kráčel, ale vzápětí jsem ho pustil z hlavy a pospíchal jsem dál za svým posláním.
Cesta do Meiringenu mi trvala něco přes hodinu. Starý Steiler stál na verandě hostince.
„Tak co,“ řekl jsem, spěchaje k němu, „doufám, že se jí nepřitížilo?“
Zatvářil se překvapeně a hned, jak stáhl údivem obočí, cítil jsem, že se mi srdce proměnilo v olovo.
„Vy jste tohle nepsal?“ řekl jsem a vytáhl jsem z kapsy dopis. „Žádnou nemocnou Angličanku v hostinci nemáte?“
„Ale kde, nic takového,“ zvolal. „Na dopisním papíře je hlavička mého podniku! No ne! To musel psát ten vysoký Angličan, který se tu objevil, když jste odešli. Říkal — “
Na další vysvětlování hostinského jsem však nečekal. V záchvatu strachu jsem už běžel vesnickou uličkou a mířil k cestě, po níž jsem teprve před okamžikem sestupoval. Dolů mi to trvalo hodinu. Přes veškeré mé úsilí uplynuly další dvě, než jsem se znova octl u Reichenbašského vodopádu. Holmesova alpinistická hůl byla stále ještě opřena o skálu tam, kde jsem ho opustil. Po něm však nebylo nikde ani stopy a všechno moje volání bylo marné. Odpovídal mi jen můj vlastní hlas, odrážející se s dunivou ozvěnou od okolních skal.