„Prostudoval jsem si ho ovšem, ale přesto by mne zajímal váš dojem.“
„Připadal mi jako člověk, který doslova klesá pod tíží starostí. Chodí shrbeně, jako by nesl těžké břímě. A přitom to není takový pápěrka, jak jsem si předtím myslel, protože má olbřímí ramena a hruď, ačkoli tu mocnou postavu podpírá pár pavoučích nohou.“
„Levá bota je zkrabatělá, pravá hladká.“
„Toho jsem si nepovšiml.“
„Předpokládal jsem, že vám to ujde. Já postřehl jeho umělou končetinu. Ale pokračujte.“
„Mou pozornost zaujaly kučeravé šediny, které se mu vlní jako hadi zpod starého slamáku, a výraz plamenné nenávisti na jeho tváři, zbrázděné hlubokými vráskami.“
„Výborně, Watsone. Co říkal?“
„Vychrlil na mne všechny svoje strasti. Kráčeli jsme spolu po cestičce k domu a to víte, že jsem se bedlivě porozhlédl. V životě jsem neviděl tak zanedbanou zahradu. Všechno je tam zarostlé plevelem, což svědčí o naprosté lhostejnosti obyvatel, kteří nechali přírodu, ať si dělá, co umí, namísto aby ji podrobili nějakému estetickému záměru. Nechápu, jali by se slušná žena mohla smířit s takovým stavem věcí. I v domě vládl hrozný nepořádek, ale ten ubožák si to zřejmě uvědomuje a snaží se to napravit, protože uprostřed haly stála velká plechovka zelené barvy a on držel v ruce hustý štětec. Natíral právě dřevěné táflování.
Uvedl mne do své špinavé svatyně a dlouze jsme spolu hovořili. Byl pochopitelně zklamán, že jste se nedostavil osobně. ‚Nemohl jsem doufat, že tak slavný muž jako pan Sherlock Holmes by se mohl cele věnovat bezvýznamnému človíčku, jako jsem já, zvlášť když jsem teď ještě utrpěl tak těžkou finanční ztrátu.‘
Ujistil jsem ho, že o finanční stránku nejde. ‚Ne, ovšemže ne, on vyznává umění pro umění,“ řekl, „ale i po umělecké stránce by na tomto zločinu by snad objevil něco, co by mu stálo za pozornost. A lidská povaha, doktore Watsone – jak černého nevděku je schopna! Kdy jsem jí odmítl splnit některé přání? Hýčkal jsem ji jako v bavlnce. A ten mladík – měl jsem ho jako syna. Chodil k nám jako domů. A to se podívejte, co mi provedli! Dnešní svět je dočista zkažený!‘
Tenhle refrén opakoval hodinu nebo ještě déle. Zřejmě neměl sebemenší podezření, že by ho klamali. Žili sami dva, posluhovačka k nim dochází jen přes den a večer v šest se vrací domů. Na onen večer obstaral starý Amberley dva lístky na balkón do divadla Haymarket, aby manželce něco dopřál. Na poslední chvíli si začala stěžovat, že ji rozbolela hlava, a odmítla jít. Šel tedy sám. Zřejmě to tak bude, protože mi ukázal nepoužitou vstupenku, kterou měl zakoupenou pro manželku.
„To je pozoruhodné – velice pozoruhodné,“ řekl Holmes, v němž případ očividně vzbuzoval čím dál tím větší zájem. „Prosím, pokračujte, Watsone. Vaše líčení mne neobyčejně zaujalo. Prohlédl jste si osobně tu vstupenku? Nepovšiml jste si náhodou čísla?“
„A víte, že povšiml?“ odvětil jsem hrdě. „Shoduje se totiž s mým školním číslem, s jednatřicítkou, a tak mi utkvělo v hlavě.“
„Výborně, Watsone! Jeho sedadlo tedy muselo mít buď číslo třicet nebo třicet dva.“
„Zřejmě,“ odvětil jsem trochu tajuplně. „A v řadě B.“
„To jsou cenná zjištění. Co ještě vám pověděl?“
„Ukázal mi svou nedobytnou pokladnici, jak tomu říkal. Je to skutečně nedobytná místnost – jako v bance – s železnými dveřmi a okenicemi – zajištěná proti vloupání, jak tvrdil. Jeho žena však měla druhý klíč a sebrali mu sedm tisíc liber na hotovosti a v cenných papírech.“
„V cenných papírech! Co by si s nimi počali?“
„Říká, že předal policii seznam, a doufá prý, že je nebudou moci prodat. Vrátil se z divadla kolem půlnoci a shledal, že je místnost vybrakovaná, dveře i okna dokořán a uprchlíci pryč. Nenechali mu dopis ani vzkaz a do této chvíle o sobě nedali vědět. Nečekal na nic a zalarmoval policii.“
Holmes chvíli uvažoval.
„Říkáte, že se pustil do lakování. Copak lakoval?“
„Pracoval teď v chodbě. Ale měl už natřené dveře a obložení té místnosti, o níž jsem hovořil.“
„Nepřipadá vám to jako divné počínání za těchto okolností?“
„‚Musím se něčím zaměstnat, abych ulevil bolavému srdci.‘ Tak znělo jeho vlastní vysvětlení. Jistě, je to výstřední nápad, ale on je to očividně výstřední člověk. Před mýma očima roztrhal manželčinu fotografii – roztrhal ji zuřivě, v návalu bouřlivých citů. ‚Nechci už nikdy patřit na její proklatou tvář!‘ křičel přitom.“
„Ještě něco, Watsone?“
„Ano, jedna okolnost zvlášť upoutala mou pozornost. Odjel jsem na stanici v Blackheathu a nastoupil tam do vlaku, a těsně před odjezdem jsem viděl, jak do sousedního vagónu naskakuje nějaký muž. Víte, že mám dobrou paměť na obličeje, Holmesi. Byl to určitě ten vysoký černovlasý člověk, kterého jsem oslovil na ulici. Zahlédl jsem ho předtím jen jednou u London Bridge, ale tam se mi ztratil v davu. Jsem však přesvědčen, že mne sledoval.“
„Nepochybně! Nepochybně!“ řekl Holmes. „Vysoký černovlasý muž s mohutným knírem, říkáte, a s našedlými brýlemi proti slunci?“
„Holmesi, vy umíte čarovat. Nezmínil jsem se o tom, ale on skutečně měl našedlé sluneční brýle.“
„A zednářskou jehlici v kravatě?“
„Holmesi!“
„Nic jednoduššího, milý Watsone. Ale soustřeďme se na to, co má praktický význam. Jsem nucen uznat, že tento případ, který se mi zprvu jevil směšně jednoduchý, takže mi sotva stál za pozornost, nabývá rychle zcela rozdílné tvářnosti. Pravda, přehlédl jste při své misi všechno důležité, ale i ty věci, které se vnutily vaší pozornosti, vyvolávají vážné úvahy.“
„Copak jsem přehlédl?“
„Netrapte se proto, drahý kamaráde. Víte, že to říkám zcela neosobně. Nikdo jiný by se byl daného úkolu nezhostil lépe. Někteří patrně hůře. Je však nabíledni, že jste přehlédl některé důležité body. Jak pohlížejí sousedé na toho Amberleyho a jeho ženu? To je přece zajímavé. A co doktor Ernest? Byl to takový ten veselý Lothario[3], jak by člověk čekal? Jste od přírody nadán takovými přednostmi, že se každá žena ráda stane vaší pomocnicí a spolupachatelkou. Co slečinka z pošty nebo paní hokynářova? Vidím v duchu, jak šeptáte malicherné hlouposti děvčeti od Modré kotvy, a na oplátku za to se dozvíte věcí významné a zajímavé. Tohle všechno jste neučinil.“
„Mohu to ještě učinit.“
„Už se stalo. Díky telefonu a pomoci, kterou mi poskytuje Scotland Yard, získám obvykle podstatné informace, aniž opustím tento pokoj. Po pravdě řečeno, mé informace potvrzují výpověď toho člověka. Má v sousedství pověst lakomce, právě tak jako nevlídného a přísného manžela. Že měl v té své nedobytné pokladnici větší částku peněz, to je jisté. Stejně jisté je, že doktor Ernest, svobodný pán, hrával s Amberleym šachy a patrně zase jinou hru s jeho ženou. Tohle všechno se zdá jasné jako bílý den, a člověk by v tom už nic víc nehledal – kdyby přece jen – přece jen –“
„Co vás znepokojuje?“
„Snad jen má představivost. Nechme toho, Watsone. Unikněme z tohoto úmorného, prací vyplněného světa postranními dveřmi hudby. Dnes večer zpívá v Albert Hallu Carina, a my máme ještě dost času, abychom se převlékli, navečeřeli a pobavili.“
Ráno jsem vstal časně, ale drobty z topinek a dvě prázdné skořápky mi napověděly, že přítel byl ještě ranějším ptáčetem. Na stole jsem našel načrtnutý vzkaz:
3